S01E01 - Umím předstírat normálnost, ale netuším, jak být sama sebou
Pilná. Úspěšná. Vyhořelá. Proč si toho nikdo nevšiml dřív? Co se stane, když fasáda popraská a ty začneš zpochybňovat celý systém? V této první epizodě se ponořím do ADHD v dospělosti – a do toho, jak předstírání pohody může být práce na plný úvazek. Vítej ve vesmíru Dopamilly: Pro ženy, které se někdy cítí trochu moc, někdy trochu chaoticky – a hlavně naprosto správně.
POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY
Tak dobře lidičky, jdeme na to. Konec prokrastinace, soustřeďte se.
HLAS DOPAMILLY: Ano, přestaň prokrastinovat. Soustřeď se!
No jasně, to je jednoduchý, že jo? Tady slyšíš mou drahou přítelkyni Dopamillu. Je fakt šikovná a ráda mi říká, co bych měla dělat. Jako malá opička na rameni sleduje všechno, co dělám, a má k tomu neustále připomínky. A jo, je jako AI — bez emocí, naprogramovaná, a já nemám šanci ovlivnit, kdy se ozve. Takhle to chodí v mojí hlavě. Ale TADY, v podcastovém světě, ji ovládám já. A tentokrát ji nechám mluvit jen když já chci. Aspoň pro jednou.
Jmenuji se Step a rozhodla jsem se vzít vás s sebou na cestu k porozumění ADHD. Konkrétně toho typu, kterému se dřív říkalo ADD, ale dnes se označuje jako ADHD — převážně nepozorný typ. Ten typ, který bych popsala jako „klidné“ ADHD. Dneska si povíme, proč může být tak těžké zjistit, že ho máš.
Nejdřív musím říct, že dělat podcast je pro mě fakt děsivé. Tak prosím, mějte se mnou trpělivost. Pokud zním nervózně, je to proto, že JSEM nervózní. V zásadě nejsem člověk, který by chtěl být veřejně známý. Nechci být někdo, koho „všichni“ znají. Ne. Jsem spíš soukromý typ. Ale teď jsem se dostala do bodu, kdy prostě potřebuju věci pochopit. A abych jim porozuměla, musím se do toho ponořit. A k tomu potřebuju strukturu. Takže abych se k té struktuře donutila, rozhodla jsem se svou cestu zveřejnit.
Možná to nebude chtít nikdo poslouchat. A to je v pohodě. Ale možná — a třeba jen možná — se najde jedna, dvě, nebo padesát z vás, kterým to přijde užitečné. Pak doufám, že spolu se mnou objevíš novou stránku sebe sama. Nebo pojmenuješ něco, co jsi dlouho cítila, ale nevěděla, co to je. Nebo se prostě budeě mít líp. To by bylo něco, co? No pressure, samozřejmě.
Takže tady jsem. Donucená ke struktuře. A možná i užitečná.
Žiju v zahraničí, takže mi čeština občas trochu drhne. Ale myšlenky jsou moje. A ze srdce. Tak doufám, že se vám Amygdala party bude líbit — i když občas zakopnu o pád.
Podle dnešních společenských měřítek jsem to, čemu se říká „dospělá žena“. Je mi přes padesát, mám vysokoškolské vzdělání a celý život jsem pracovala. Podle standardu bych teď měla vědět, kdo jsem a co dělám. Jenže... já to vlastně NEVÍM. Pokusím se vysvětlit proč. Vždycky jsem byla dobrá žačka, měla jsem tak akorát kamarádů, chovala jsem se normálně. Tedy většinou. Nemůžu říct, že bych byla nějak výrazně jiná než ostatní. Aspoň pokud jsem to dokázala posoudit. Ale cítila jsem, že něco nehraje. Že něco je... mimo. A když říkám „mimo“, myslím MIMO velkými písmeny.
Je těžké to popsat. Jako bych svět vnímala s malým zpožděním, o zlomek vteřiny nesynchronizovaně. Nebo jako by obraz nebyl úplně zaostřený — všechno trochu rozmazané. To, co se tu snažím popsat, je pocit. Ne fakta. Takže pokud to zní bláznivě a trochu nesrozumitelně, je to asi správně. Pokusím se to trochu konkretizovat. Představ si, že se octneš na nové planetě. Všechno kolem tebe vypadá normálně. Rozumíš jazyku, domy vypadají jak jsi zvyklá, příroda taky. Všechno vypadá naprosto normálně. Víš, co dělat, abys zapadla, abys vypadala normálně. Ale stejně cítíš, že ti něco uniká. Jako by všichni ostatní měli scénář — jen ty ne. Takže musíš makat, abys zapadla, zatímco ostatní to zvládají bez námahy. A tak začneš mít podezření, že tahle planeta je jen kopie Země. Že to všechno jen PŘEDSTÍRÁ normálnost. Že CÍTÍŠ, že něco neklape. Jsou všichni roboti a ty jediný živý člověk? Oni mají scénář, jsou naprogramovaní. Ty improvizuješ. Nespravedlivé? Jasně. Mají výhodu, kterou ty nemáš.
Ale místo abys to uznala, tak si řekneš, že to bude spíš tím, že nejsi dost dobrá. Že nepracuješ dost tvrdě. Že se málo snažíš. Vždyť vypadáš jako všichni ostatní, chodíš do školy, máš práci, rodinu. Takže je to v pořádku, ne? Jsi jen moc náročná. Moc vybíravá. Máš moc velký sny. Moc toho chceš. Jsou dny, kdy jsi tak unavená, že se sotva vyhrabeš z postele, ale stejně jdeš do práce. Jsou dny, kdy tě něco tak nadchne, že si říkáš, jestli nejste manická. Jsou dny, kdy je setkání s přáteli jako práce. Jsou dny, kdy se svěříš s nejintimnějšími myšlenkami úplně cizím lidem na večírku nebo v obchodě. A celou dobu doufáš, že nejsi blázen. Že se jen musíš víc snažit být „normální“. Přestat dělat ty věci, co děláš. Nebo na to možná vůbec nemyslíš. Prostě to děláš. Protože jsi to tak dělala celý život. Tak jako já.
DOPAMILLA: Šikovná holka!
Jo. Moje máma říkávala, že jsem byla hodné dítě. Posadili mě ve školce ke stolu, dali mi kostky — a o pár hodin později mě našli na stejném místě. Samotnou, jak stavím věž. Jako nějaký budoucí Gustav Eiffel. Tenhle příběh jsem slyšela tolikrát, že jsem o něm moc nepřemýšlela. Až jednoho dne mě napadlo: Byla jsem hodné dítě? Nebo jsem byla dítě, které žilo ve vlastním světě? Upřímně, tu epizodu s kostkami si nepamatuju. Ale pamatuju si, že jsem dostala záchvat vzteku, když jsem nemohla ležet vedle své nejlepší kamarádky při odpoledním spánku ve školce. Paní učitelka mě musela zabalit do deky podle „palačinkového modelu“ — ruce podél těla, uvnitř deky — abych zůstala v klidu. Tohle si pamatuju. Ten pocit nespravedlnosti, který mě přivedl k výbuchu. Takže možná přece jen jsem zas tak hodná holka nebyla.
Pamatuju si, že když jsem byla teenager a můj tehdejší přítel začal mluvit o dětech, okamžitě mi naskočilo: Ne, děti nechci . Být mnou je už tak dost vyčerpávající. A až v posledních letech mi došlo, že už tehdy — před víc než třiceti lety — moje podvědomí tušilo, že být mnou je prostě vyčerpávající. Samozřejmě jsem o tom s nikým nemluvila. Jak bych sakra měla vědět, že to ostatní nemají stejně? Že nechodí po světě a nesnaží se jako já chovat „normálně“? Vždyť jsem ten problém ani neuměla pojmenovat! Netušila jsem, že mám problém!
Ty věci, co jsem řešila, byly moc trapné na to, abych o nich mluvila. Jako malá jsem si hodně kousala nehty. Na střední jsem s tím přestala — ale začala jsem se bát létání. Když jsem to překonala, začala jsem se bát davů lidí. V první práci jsem se tak bála, že jsem nechala dům odemčený a musela se třikrát vrátit zkontrolovat, jestli je zamčeno. Přišla jsem pozdě. Na univerzitě jsem měla slušnou dávku sociální úzkosti. Když jsem ji překonala, začala jsem si znovu kousat nehty. Vidíš jak se to pěkně všechno sešlo?
Takže tak nějak probíhal život. Vystudovala jsem. Pak studovala další obor. Našla jsem si práci. Změnila práci. Studovala ještě jednou. A celou dobu jsem si myslela, že takhle to má být. Že život je dřina. Že to tak mají všichni. Že je to normální. Proč by nemělo být? Jedno grónské přísloví, které jsem našla v ženském časopise, to vystihlo krásně: „Když jsi došla tak daleko, že nemůžeš udělat ani krok, ušla jsi jen polovinu toho, co dokážeš.“ To mi přišlo jako hezký obrázek toho, jak život probíhal. A taky mě to utvrdilo v tom, že tak to má být. Musím se jen víc snažit, že jo.
Myslela jsem si, že naši předkové byli sadisti, když rozhodli, že se má začínat pracovat v sedm ráno. Že je strašně nudné mít celý život jednu práci. Že je na světě tolik zajímavých koníčků. Tolik věcí, které nestihnu. Nevšimla jsem si, že jsem poslední roky čím dál unavenější. Že moje „zvláštnosti“ začaly být výraznější. Viditelnější. Že dům vypadá, jako by tu vybuchla bomba (no, TOHO jsem si všimla — ale nedokázala jsem s tím nic udělat).
A pak se mě partner zeptal: „Jsi si jistá, že nemáš ADHD?“ Podívala jsem se na něj jako na blázna. Samozřejmě že nemám ADHD.
Jako většina lidí jsem si myslela, že ADHD mají kluci, co běhají jako vrtule po třídě a později fetují na střední.
DOPAMILLA: No, to nebylo moc fundované.
No, že ne? Ale já přece dokážu sedět v klidu. Naopak — jak ukazuje moje epizoda ze školky — sedět v klidu je moje silná stránka. Neměla jsem nekonečnou energii, nerušila jsem třídu. Byla jsem jedna z nejlepších. Teda co se týče známek. Ale vždycky jsem slýchala, že se moc nesnažím. Kdybych se snažila, mohla bych být ještě lepší! Studovala jsem, pracovala, protloukala se. Nefetovala jsem, nepila, nehrála jsem o peníze, neubližovala si (teda kromě těch nehtů). Takže jasně — ADHD mít nemůžu.
Ale jak si vysvětlit ty neustále otevřené kuchyňské skříňky? Lenost? Jsem líná a nedbalá. Jak si vysvětlit, že mě partner vytočí, když mě vyruší uprostřed něčeho, na co jsem HODNĚ soustředěná? Egoismus? Jak si vysvětlit, že mluvím v nedokončených větách, které v mojí hlavě dávají perfektní smysl, ale lidi kolem mě na mě koukají jako na otazník? Že mám otevřených asi 49 záložek na počítači? Že dávám nože do ledničky? Že hledám mobil minimálně čtyřikrát týdně? Že 00:30 je perfektní čas na pochopení kvantové fyziky?
No... jsem trochu zvláštní. Že jo. Nobody is perfect.
Řekněme si to na rovinu. V tuto chvíli NEMÁM diagnózu. Nemůžu tvrdit, že mám ADHD. Mám podezření. A to je všechno. Pro mě není diagnóza to hlavní. Já NEJSEM diagnóza. Možná vás časem vezmu na diagnostickou cestu. Kdo ví. Možná ADHD nemám. Možná jsem jen blázen. Ale protože strašně ráda chápu věci, kterým nerozumím, ponořuju se teď do téhle diagnózy. Právě jsem začala certifikovaný kurz ADHD koučinku v USA. A to, co zjistím, se chystám sdílet tady. Takže pokud vám to zní jako cesta, na kterou byste se chtěli vydat — připoutejte se!
Nejdřív musím začít něčím docela vtipným. Trochu ironickým. Protože k tomu, aby člověk dělal podcast, je potřeba struktura. Musím napsat scénář, nahrát zvuk, stříhat, upravovat... aby to, co slyšíš, bylo vůbec použitelné. Musí v tom být pořádek. Haha, říká můj mozek. Struktura a pořádek? To jako vážně? Jak TY plánuješ začít s podcastem? Co budeš dělat, až ti hyperfokus vyhoří? (Pokud tě znám dobře, tak vyhořel už ve chvíli, kdy jsi dopsala první verzi scénáře — a teď se děsíš co sis to na sebe ušila za boudu!)
DOPAMILLA: Prostě to přiznej. Chceš to vzdát!
Ale já mám celoživotní zkušenost s předstíráním, že jsem normální. Že se můj mozek necítí, jako by v něm běhalo čtrnáct nevyřáděných štěňat. A tady se dostáváme k prvnímu pojmu, který jsem si musela vyhledat, když jsem začala mít podezření na ADHD. Masking. V češtině maskování — nebo možná ještě líp: kamufláž.
Kamufláž zakrývá, jak vyčerpávající ve skutečnosti je pro člověka s ADHD vypadat „normálně“. (A než se na mě vrhnete — samozřejmě je mít ADHD je úplně normální. „Normální“ tady používám jen jako rozlišení mezi těmi s ADHD a těmi bez.) Stručně řečeno: maskování je všechno, co děláš, abys zapadla. Abys vypadala normálně. Samožřejmě ne vždy vědomě — kulturní rámce nám jsou dané výchovou, školou, společností. Takže si ani neuvědomuješ, že něco děláš. Prostě to děláš.
Dáváš pozor, abys přišla včas. Abys nebyla ta, co vždycky chodí pozdě. Držíš jazyk za zuby, abys neplácla každou myšlenku, co ti letí hlavou. Pospíchš, abys nestála ostatním v cestě. Čtyřikrát kontroluješ, že máš telefon, klíče, peněženku. Doslova si sedíš na rukách, abys nepřerušovala lidi, když mluví strašně pomalu. Přizpůsobuješ se nesnesitelně pomalému tempu, jakým lidi chodí po ulici — i když všechno ve tobě křičí, abyste je předběhla. A tak dál. Tisíce malých věcí během celého dne. Přizpůsobuješ se. Zapadáš. A časem si ani neuvědomuješ, že to děláš.
Maskování je to, čemu se říká coping strategie — způsob, jak se vypořádat s problémem. Znamená to, že skrýváš nebo potlačuješ symptomy ADHD, abys zapadla do sociálních nebo pracovních situací. Může to být předstírání, že si klidná, organizovaná nebo soustředěná — i když ve skutečnosti bojuješ s impulzivitou, neklidem nebo roztěkaností. Je to tedy PRÁCE vypadat „normálně“. A někdy je to práce na plný úvazek.
DOPAMILLA: Důležité je zapadnout!
Jestliže jsi taky narozená v sedmdesátých letech, tak si možná vzpomínáš na seriál Návštěvníci. A konkrétně na tu scénu, kde jeden z protagonistů přikazuje: „Hlavně nenápadně,“ když se snaží chovat jako pozemšťané. TAK se přesně cítím. Články, které jsem četla, popisují masking jako "Image management". Jen si to slovo vychutnej. IMAGE MANAGEMENT.
Taky to cítíš, žejo? Zní to trochu cool, ne? Trochu vznešeně, co?
Představuješ si manažera, kterého si najmeš, někoho, kdo ti řekne, jak máš vypadat, jak se chovat, co říkat a kdy. Představuješ si možná takového trochu uhlazaného chlápka, který ví, jak omotat svět kolem prstu, aby ti zajistil co nejlepší podmínky. Je to takový ten floutek s nagelovanými vlasy co si tyká s většinou důležitých lidí, že? Řekne ti, kde máš být a kdy, a – což je důležité – odveze tě tam včas. Někdo, kdo se postará, abys měla vždycky čisté oblečení ve skříni, pěkně složené na hromádkách. Někdo, kdo ti napíše scénář, abys vždycky věděla, co říct, aniž by ses ztrapnila.
Prostě někdo, kdo udělá všechno, abys na nic nemusela myslet. Skoro jako škola pro princezny, ne? Nemusíš myslet, nemusíš plánovat, nemusíš si pamatovat věci! Máš přece manažera, který se stará o tvůj image! (tleskání) Manažera hodného hollywoodské hvězdy.
Dokud si neuvědomíš, že tím manažerem jsi – ty sama.
Jsi to TY, kdo musí neustále hlídat, aby tvoje "klientka" – ano, to jsi taky TY – přišla včas na schůzky. Aby klientka vypadala reprezentativně a skutečně se začala oblékat včas, a ne začala hledat čisté oblečení tři minuty před odchodem. Aby se dostala na večírek včas, a cestou nezabloudila. Aby mluvila souvisle s ostatními hosty. Aby si nehrála s mobilem nebo si nekousala nehty před kamerou. Aby nevyhrkla nějakou hloupou poznámku v děkovné řeči. Aby hrála svou roli NEUSTÁLE.
DOPAMILLA: Chovej se normálně.
Když o tom takhle přemýšlíš, být svým vlastním IMAGE MANAGEREM už není tak cool, že? Zní to dost namáhavě, že jo? JE TO VYČERPÁVAJÍCÍ! Masking totiž není totéž jako něco zvládat. Zapamatuj si to. Ne zvládat. Ale předstírat. A poslouchej: Jeden z důvodů, proč člověk nepozná, že má ADHD, je, že všechno, co se pokazí, včecno, co dopadne špatně, připisuje sobě a svým vlastním chybám. Tedy něčemu, co by měla dělat lépe – ne mozku, který nestíhá. Protože to je přesně to, co se vlastně děje – tvůj mozek ti celou dobu hází klacky pod nohy. Takže ironie spočívá v tomhle, a teď opravdu poslouchej: Mít ADHD pro mnoho dospělých žen znamená PŘEDSTÍRAT, že jsi zdravá. Je to pravděpodobně jediná diagnóza, o které to můžeš říct, co?
Je to herectví na vysoké úrovni!
DOPAMILLA: To je pecka!
TO, dámy a pánové, je vysvětlení, proč se najednou objevuje tolik dospělých s diagnózou ADHD, proč je najednou exploze ADHD diagnóz. Není to proto, že by bylo víc lidí s ADHD, ale proto, že ti, kteří tvrdě, vlastně ZATRACENĚ tvrdě pracovali celý život na tom, aby předstírali, že je všechno v pořádku, že se dokážou chovat normálně, prostě řídili malé Národní divadlo ve své hlavě, už to nezvládají.
Vynaložila jsi tolik energie a kreativity na to, abys "fungovala normálně", že i psychologové si myslí "tady máme jen trochu citlivou, přemýšlivou osobu" – zatímco ty jsi ve skutečnosti zorganizovala celé vnitřní představení se 43 mentálními poznámkami, 12 rolemi a backstage týmem lovícím dopamin! Není divu, že člověk je UNAVENÝ!
A víš, co tento systém opravdu prověří? Menopauza! Může tě trefit jako dobře mířená facka. Všechny ty strategie, které člověk zdokonaloval celé roky? Ty, které fungovaly od teenagerských let? Najednou je to, jako by někdo vyměnil scénář uprostřed představení. Estrogen je totiž neviditelným asistentem v tomto představení, a jak všichni víme, v menopauze začíná mizet. A s ním mizí i mnoho schopností mozku kompenzovat. Estrogen, který dříve pomáhal dopaminu udržet myšlenky jasné a soustředění ostré, odjíždí na doživotní dovolenou.Je to, jako by IMAGE MANAGER najednou dal výpověď uprostřed nejdůležitějšího představení!
DOPAMILLA: Ano, bye bye, image managere, máš padáka, ne vlastně, ty si prostě dal výpověď?!
Takže najednou zjistíš, že všechno je těžší. Že strategie, které jsi zdokonalovala 20, 30, 40 let, už nefungují. Že víc zapomínáš, jsi podrážděnější a ten pocit, že jsi "mimo", je desetkrát silnější. V médiích se mluví o tom, že ženy bojují s třetí směnou, ale tady mluvíme o práci na směny bez základního vybavení! Je to jako orat pole lžící. Víš, co se musí udělat, dělala jsi to předtím, ale nástroj, na který jsi spoléhala, je pryč – a ty tam stojíš s něčím, co prostě není určeno pro tuhle práci. Takže po tom všem, co jsi slyšela, je někdo překvapený, že toto celoživotní herectví může – a pravděpodobně povede – k vyčerpání, nízkému sebevědomí a pozdní diagnóze?
A jako by toho nebylo dost: Zkoumá se, zda neléčené ADHD zvyšuje riziko kognitivního úpadku a demence v pozdějším věku. Vyšší výskyt deprese, úzkosti, problémů se spánkem a civilizačních chorob – které zase ovlivňují zdraví mozku.
DOPAMILLA: Ano, člověk je taaak dobrý v tom se ničit!
Ano, a to by měl být důvod jak pro nás, které máme podezření na ADHD, tak pro společnost obecně, abychom byly diagnostikovány a dostaly pomoc. Protože je určitě levnější prevence a léčba než dávat lidem nemocenskou kvůli vágním vyčerpávajícím syndromům, protože nikdy nedostali správnou diagnózu? Jen říkám.
Teď vysvětlím trochu víc, co je coping strategie a proč je vyčerpávající, protože je to docela podstatné pochopit.
Mezi mými vzděláními jsem také vyškolená trenérka psů. Možná překvapivé pro některé, ale výcvik psů obsahuje docela dost psychologie, znalostí o mozku a chování. Možná zklamání pro některé, ale náš mozek a psí mozek fungují docela podobně. Psi mají také coping strategie, používají je, když nedokážou zvládnout své okolí. Často když nevědí, jak se vypořádat s tím, co je před nimi, nebo co se děje v jejich životě. Tedy stresová reakce.
Takže pokud jsi byla v útulku, kde psi chodí dokola v kotci, je to přesně tohle – neklid z toho, proč jsou tam, kde jsou, z nepochopení toho, co se s nimi stane, plní jejich tělo adrenalinem. Tělo se připravuje na zvládnutí situace. Ale oni jsou zavření v kotci a nemohou nic dělat, zatímco všechen ten adrenalin dělá tělo neklidným. Proto je řešením chodit dokola. Nebo si olizovat tlapky. Nebo honit svůj ocas. Prostě nevědí, co se sebou. Trochu jako – buď z toho zešílím, nebo musím dělat TOHLE, protože nemůžu dělat to, co OPRAVDU chci. Třeba utéct nebo se schovat.
Určitě jsi viděla někoho, kdo má přednášet a přešlapuje za jevištěm, protože je nervózní. Ano, to je také adrenalin proudící tělem. Ale pokud máš ADHD, tento neklid v těle není vyhrazen jen pro chvíle, kdy jsi skutečně nervózní, je aktivován mnohem víc. Zejména když se musíš chovat "normálně". Pokud máš ADHD, možná se musíš nutit udržovat oční kontakt s lidmi, vést mentální rozhovory, abys se ovládla a nepřerušovala. Na rozdíl od toho psa v útulku, kterého jsem popsala se my lidé se učíme skrývat své coping strategie, abychom nevyčnívali. Abychom byli "normální".
Takže se nutíš vstávat brzy, i když to vyžaduje solidní posouvání budíku o pět minut a dalších pět minut, půlhodinovou sprchu a litr kávy, abys vypadala aspoň trochu funkčně, když vstoupíš do práce v osm. Držíš jazyk za zuby, když bys chtěla vystřelit otázky, buď proto, že něco, co učitel vysvětluje, nedává smysl – nebo protože úkoly, které dostáváš v práci, ti nepřipadají logické. Neřekneš, že to, co šéf říká, je nesmysl, i když docela rychle pochopíš, že přesně to to je. Nepřerušíš svého kolegu uprostřed dlouhého výkladu, i když jsi pochopila, co se snaží vysvětlit, po asi třech větách. A tak dále. Tyto strategie jsou často neviditelné pro ostatní, ale vyžadují vysokou mentální energii.
Někdo by to nazval dobrou výchovou takhle se chovat. A ano, a v tom je vlastně ten problém – když veškeré přirozené reakce jsou proti tomu, co je považováno za "přijatelné chování", pak musíš pracovat na tom, abys se chovala normálně. Jako vždy, většina vytváří pravidla, a proto je s tebou něco "špatně", když nezapadáš. Ne s ostatníma. S tebou.
Myslím, že tady jsme v jádru toho, proč se ADHD cítí jako dřina. Je to strašně náročná práce vypadat normálně. Je to forma neurodivergentní práce – a zaslouží si uznání.
DOPAMILLA: Pracuj, pracuj, pracuj. Neválej se!
Ano, po mnoho let jsi byla tak efektivní, že nejen oklamáváš ostatní – můžeš vlastně oklamat i samu sebe! Dokud dopamin neuteče a odhalení přijde v podobě vyhoření, nekonečného přemílání myšlenek nebo čokolády k snídani nejmíň čtrnáct dní. Mnozí tomu říkají neurodivergentní vyhoření – tělo a mozek už nedávají víc a to, co dříve byly malé úpravy, se najednou stává nemožným. A tehdy se ADHD stává skutečným problémem.
Ale ani TEHDY si nemyslíme, že bychom mohly mít ADHD, že? Já jsem si to rozhodně nemyslela. Byla jsem unavená, tolik jsem chodila do fitka běhat. Měla jsem náročnou vedoucí práci, tolik jsem pracovala. Možná mi nebylo dobře, možná jsem byla v depresi? Možná jsem byla nemocná? Co jsem udělala? Šla jsem k doktorovi? Kdepak, pokračovala jsem v práci. Pokračovala jsem v životě, jako by se nic nestalo, alespoň navenek. Není to normální se takhle mít? Jak jsem citovala to grónské přísloví, přece když už nemůžeš, tak jsi jenom v půli cesty. Koukej makat!
Až jsem se jeden den musela doslova vytáhnout z postele, abych vůbec vstala. Kdybych měla dálkově ovládaný bagr, mohla bych se naložit z postele a shodit přímo do sprchy. Ale to jsem neměla. Měla jsem psy, a to bylo pravděpodobně jediné, co mě drželo v chodu. Nemohla jsem se schovat pod peřinu a zůstat ležet, musela jsem je venčit. Nakonec jsem se doplazila k lékaři, ale přemluvila jsem ho, aby mi dal jen 50% nemocenskou. To určitě stačilo, abych se z toho dostala. Jen kdybych mohla dost spát. Dost odpočívat. Ignorovat šéfa. Netlačit se běhat desítky kilometrů týdně. Nebýt společenská, protože i to mě vyčerpávalo.
DOPAMILLA: Nebýt na obtíž, ano.
Chvíli to šlo, pak už ne. Dostala jsem stoprocentní nemocenskou. Odpočívala jsem, necvičila, nepracovala. Skoro nic jsem nedělala. Měla jsem psy, chodila jsem do lesa a četla knížky. To jsem dělala několik měsíců. Chodila do lesa a četla.
Ach, myslíš, že teď někdo pomyslel na ADHD? Kdepak. "Naštěstí" – a říkám to v uvozovkách – jsem měla nějakou infekci v těle, která to udělala dostatečně věrohodným pro lékaře, aby mi dal nemocenskou, ale hlavně také věrohodný důvod pro mě, být na nemocenské. ale bohužel to vedlo k tomu, že nemusíme hledat jiný důvod mého vyčerpání. Takže žádná diagnóza. Žádné podezření. Existují přece jiné diagnózy, které jsou pravděpodobnější, když je člověk tak unavený, ne? ME, fibromyalgie, deprese, ano, určitě víc. Takže ne, ADHD vůbec nebylo v mých myšlenkách.
DOPAMILLA: Říká se, že lidé s ADHD jsou dobří ve spojováví souvislostí. Haha.
Proč bych měla? Co má ADHD společného s únavou? Naopak, představovala jsem si, že lidé s ADHD tančí životem s nekonečnou energií! Představovala jsem si lidi s ADHD jako nějakého sales manažera – energického, veselého a jiskřivého, někoho, kdo poskakuje s úsměvem a diářem plným schůzek! A to jsem rozhodně já nedělala! Byla jsem spíš jako penzionovaná rocková hvězda bez iluzí v nedobrovolném důchodu – vyhořelá po příliš mnoha turné, příliš mnoha sex, drugs and rock'n'rollu, vyčerpaná z běhání po jevišti zatímco zpívám na plné pecky, a s tělem, které protestovalo proti všemu, co připomínalo tempo.
Tak co mě přimělo změnit názor? To si musíš počkat do příštího týdne. Pak budu také mluvit o něčem, co má neuvěřitelně sexy název RSD a je opravdu okouzlující součástí ADHD. Samozřejmě to myslím ironicky.
Nakonec připomínám, že tě beru s sebou na průzkum. To znamená, že něco z toho, co teď najdu, se může později ukázat jako zastaralé, vyvrácené nebo zavržené. Nebo možná dokonce špatné, protože co když jsem si vybrala nespolehlivý zdroj? Učím se za pochodu. Tohle je moje cesta, ne rada zdravotníka. Takže pokud chceš potvrdit svou diagnózu nebo potřebuješ pomoc se zvládáním každodenního života, doporučuji ti kontaktovat svého praktického lékaře nebo psychologa.