S01E03 - Když mozek zapne turbo a tlačítko „stop“ neexistuje
Od záchvatů produktivity až po Apollo 13: Superchopnosti ADHD v praxi. Hyperfokus, zvídavost a řešení, která nikdo jiný nevidí – epizoda pro ty, kdo myslí jinak, nebo žijí s někým, kdo to dělá.
POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY
OK, lidičky, tak mě tu zase máte – a dneska se pustíme do věci, která mě zároveň fascinuje i frustruje: ADHD jako superschopnost! Jmenuju se Step a srdečně tě vítám na mojí cestě krajinou ADHD.
V prvních dvou epizodách jsem mluvila o těch těžších částích ADHD – to, co já nazývám radar na negativitu. Oficiálně se tomu říká RSD, což zní dost nezáživně. A taky jsme mluvili o tom, jak se člověk maskuje, aby působil „normálně“ (a to slovo dávám do uvozovek) – tedy o fenoménu zvaném masking.
Dneska se chci podívat na ADHD jako na superschopnost. Když říkám „superschopnost“, doufám, že slyšíš jak ironii, tak i naději. Nemyslím si, že ADHD je nějaká skvělá diagnóza, kterou by člověk chtěl mít v dnešním světě. Ani to není jednoduché s tím žít. Naopak – dnešní svět není nastavený pro ty, kteří nezapadají, kteří vybočují nebo se prostě chovají jinak.
ALE – a teď mluvím z vlastní zkušenosti – myslím si, že mám pár schopností, které bych za nic na světě nevyměnila. Jen připomínám, že nemám oficiální diagnózu, jen podezření.
DOPAMILLA: Ale tvoje mozek už přece poslal dost solidní žádost, ne?
Tak jo – doufám, že spolu zvládneme mluvit o tomhle prokletí, které v sobě zároveň nese něco nádherného… a že mi kvůli tomu nezaplníte inbox nenávistnými maily. Platí?
Co mě osobně docela překvapilo – a možná to překvapí i tebe – je, že se vědci dlouho vlastně moc nezajímali o to, jestli ADHD může přinášet i nějaké výhody. Naštěstí se to začíná měnit. Existují čestné výjimky – třeba švédský lékař Anders Hansen, který napsal knihu „ADHD – nečekané síly“. Ale historicky se pozornost soustředila hlavně na symptomy. Na to, co je těžké, nepraktické, neregulované. A možná je to v pořádku – potřebujeme jazyk pro to, co bolí. Potřebujeme pomoc, abychom zvládali každodenní život.
Ale musí symptom vždycky znamenat něco negativního?
A pak – konečně – se objevuje výzkum, který se ptá: Co sami dospělí s ADHD vnímají jako svoje silné stránky? Norská studie Emilie Nordbye přináší čtyři fascinující odpovědi. Teď ti je krátce představím – a můžeš si zkusit, jestli se v tom poznáš.
#1 Hyperaktivita, impulzivita a hyperfokus byly popsány jako vlastnosti, které můžou být náročné – ale taky cenné. Záleží na kontextu. Hyperfokus byl obzvlášť vyzdvihnutý jako užitečný při studiu nebo v práci.
#2 Účastníci mluvili o kreativitě, originálním myšlení a schopnosti vidět řešení tam, kde je ostatní nevidí. Mnozí říkali, že myslí „netradičně“ – ale že to ne vždycky bylo oceněno v tradičních prostředích.
#3 Dobrodružnost, zvědavost a odvaha zkoušet nové věci byly vnímány jako pozitivní rysy. Někteří to spojovali s výběrem povolání nebo životními zkušenostmi.
#4 A hodně lidí říkalo, že si díky ADHD prošli výzvami, které jim daly hlubší vhled, empatii a vnitřní sílu.
Studie tak ukazuje, že dospělí s ADHD vnímají nejen výzvy a problémy, ale i dary spojené s diagnózou. Jedna epizoda podcastu nestačí na to, abychom šli do hloubky u všech – ale slibuju, že se k nim postupně dostaneme.
Teď tě chci provést dvěmi nejzajímavějšími superschopnostmi: hyperfokusu a schopnosti myslet netradičně. Jak by řekl američan, out of the box. Dvě síly, které tě můžou vynést do nečekaných výšin – a zároveň ti znemožnit jít včas spát.
První superschopnost je hyperfokus – ne jako mýtus nebo síla superhrdiny, ale jako komplexní, živá zkušenost. Co se děje, když čas přestane existovat a my splyneme s úlohou, kterou řešíme? A proč je tak těžké o tom mluvit, aniž bychom to buď romantizovali, nebo dělali nemoc? Já osobně si myslím, že hyperfokus je jedna z nejlepších věcí, co existují. Je to jako mít superschopnost – ale jen když se mozek rozhodne ji zapnout.
Co to vlastně ten hyperfokus je?
Hyperfokus je schopnost ponořit se do nějakého tématu nebo úkolu tak hluboko, že všechno ostatní zmizí. Zapomeneš jíst. Zapomeneš pít. Zapomeneš jít na záchod. Zapomeneš, že máš tělo. Jsi tak pohlcená tím, co tě zajímá – jako by na tom závisel tvůj život. Já si z toho dělám legraci: kdyby se mi kolem zřítil dům, nevšimla bych si. Když jsem v zaseklá – tak jsem zaseklá.
DOPAMILLA: Jo, a pak se lidi diví, že nezvládáme odpovídat na smsky...
Přesně. Hyperfokus není obyčejné „soustředění“. Je to spíš jako být vtažená do tunelu, kde všechno ostatní zmizí. A není to obyčejný tunel. Je to tunel, co připomíná spíš černou díru ve vesmíru než tunel Blanka. Obrovská gravitační síla, která tě vtáhne dovnitř a nepustí. Existuje jen ta jedna jediná věc – to, co právě děláš. A nevýhoda? Pravděpodobně se VELMI naštveš, když tě někdo uprostřed takové fáze vyruší.
Tohle jsou chvíle, kdy napíšeš seminárku za rekordní čas, kdy odevzdáš hotový projekt hodinu před deadlinem. Kdy tě pohltí kniha nebo téma, které zkoumáš, a zvládneš vstřebat obrovské množství informací v neuvěřitelně krátkém čase. Kdy postavíš verandu během dopoledne nebo přestavíš celý obývák, k překvapení zbytku rodiny, co se právě vrátili z fotbalu.
Tohle jsou chvíle kdy řekneš „Počkej chvilku". Kdy si chceš jen něco rychle vyhledat nebo zkontrolovat – a o pět hodin později víš všechno o prořezávání ovocných stromů. Nebo když chceš „jen odpovědět na jeden e-mail“ – a o tři hodiny později máš reorganizovanou celou schránku, barevně označené složky a deset rozepsaných odpovědí, které nikdy neodešleš. A ten původní e-mail? Ten pořád čeká.
Hyperfokus je superschopnost. Ale rozhodně to není tak, že ji můžeš použít, kdy se ti zachce. Kdyby lidé s ADHD mohli hyperfokus zapnout podle potřeby, možná by bylo po ADHD poptávka – a my bychom byli placeni jako ti nejlepší finanční akrobati nebo realitní makléři.
Jenže tak jednoduché to není. Říká se, že hyperfokus má jen DVA spouštěče. A bez nich se to nerozjede. Sedíš tam s mozkem, co má motor o tisíci koních – ale bez klíče. A to je možná ještě fascinující než samotný hyperfokus. Kdyby šel zapnout, když potřebuješ, a vypnout, když už stačí… to by byla paráda. Ale ne. Tak to nefunguje.
První spouštěč je ČAS. Opravdový deadline. Druhý je ZÁJEM. Opravdová zvědavost. Osobně si myslím, že existují ještě dva další – ale k těm se dostaneme později.
„To je v pohodě,“ říkám si. „Prostě si nastavím vlastní deadline.“ Haha, říká mozek. Tak hloupý není. Falešné termíny prokoukne bez mrknutí oka. Když si nastavím deadline týden před tím skutečným, abych měla klid na víkend nebo abych stihla uzávěrku před svátky – mozek se jen ušklíbne. Můžu ho přesvědčovat – „fakt, tohle je opravdový termín!“ – ale nehne se.
A pak, tři čtyři dny před tím skutečným deadlinem – se zapne tryskový motor. Je úkol malý? Stačí hodina. Nebo čtvrt hodiny. Ale jakmile plamen hoří – tak letíme.
Většina mých školních prací? Napsaná v režimu „teď nebo nikdy“. Dokumenty. Podklady. Projekty. Odevzdáno. Na čas.
Tak jsem taky skončila každé svatodušní svátky zavřená doma, zatímco venku svítilo slunce a ostatní si užívali. Protože uzávěrka na účetnictví často padla právě na tenhle prodloužený víkend, který ve Skandinávii je většinou začátkem června). Ty moje „falešné termíny“, co jsem si nastavila předem, nefungovaly. Mozek se nedal oblafnout. Tak jsem si nakonec najala účetní, haha.
DOPAMILLA: Zápřah na poslední chvíli? To určitě vymyslel někdo s ADHD, haha. O tom nepochybuju. Kdo jiný čeká do poslední chvíle – a pak odevzdá něco tak výtečnýho?
Hyperfokus v krizových situacích
A není to jen deadline, co nám nastartuje mozek. Stačí pocit, že „něco hoří“ – a najednou jednáme neuvěřitelně efektivně. Lidé s ADHD bývají v krizích často výjimečně schopní. Když jde do tuhého, když je potřeba jednat rychle – mozek zapne turbo. A najednou přesně víš, co dělat, v jakém pořadí, aby výsledek byl co nejefektivnější. Logistika funguje, víš, co děláš.
U nás doma se to často projeví, když se něco stane našim psům. Naposledy jeden z nich přišel domů s krvácející tlapkou, vypadal úplně sklesle – a já okamžitě začala jednat. Zatímco můj partner se lehce zhroutil z té krve a vůbec tak všeho. V tu chvíli mám pocit, že se mi v hlavě spustí nějaký program – jako by se rozsvítilo schéma, co dělat. Bez přemýšlení vím, co a jak. Rychle, věcně, bez křiku a bez strachu. Zatímco já mám pocit, že řeším situaci, on má pocit, že mi to je jedno. Protože nereaguju emocionálně. Zatímco mně připadá, že přehání – že maluje scénáře o utracení a mrtvých psech – jemu připadám chladná a bez citu. Můj mozek ukazuje, že mi na tom záleží tím, že jedná. To, že to FIXNU, je pro mě totéž, co je pro jiné plakat.
DOPAMILLA: Ach jo, klasické „ty se vůbec nezajímáš“ – zrovna když řešíš problém.
A právě tady se můžeme snadno komunikativně minout. Jeden vnímá jednání jako chlad, druhý vnímá emoce jako chaos.
Hyperfokus a zájem
Takže máme deadline a krizi jako spouštěče – a krize je vlastně taky forma deadlinu. Ale existuje ještě třetí síla. Taková, která není o panice ani tlaku, ale o čisté, třpytivé zvědavosti.
Vědkyně Anne-Laure Le Cunff se dokonce ptá, jestli existuje něco jako hyperzvědavost (hypercuriosity). Myšlenka její teorie je, že zvědavost a touha něco pochopit uvolňuje dopamin – hormon, který nám dává pocit odměny. Jinými slovy: být zvědavý je samo o sobě odměňující. Honba za odpověďmi může být skoro stejně návyková jako fyzická aktivita nebo rizikové chování.
Já osobně si myslím, že je rozdíl mezi zájmem a zvědavostí. Zájem je často o něčem, co už máš ráda, co tě baví, k čemu máš vztah. Zvědavost je spíš průzkum – chceš vědět, pochopit, zkoumat, i když k tomu zatím nemáš žádné emoce.
Můžeš si to představit tak, že zvědavost je hnací síla, která sama o sobě přináší odměnu. A to může vysvětlovat, proč lidé s ADHD přeskakují z tématu na téma, otevírají desítky záložek na počítačí a ponoří se do poznávání – ne proto, že jsou rozptýlení, ale protože hledají odměnu skrze informace. Tahle intenzivní, skoro hladová forma zvědavosti může vést k hlubokému učení, kreativitě a nečekaným souvislostem. Le Cunff tvrdí, že to může být cenný zdroj ve vzdělávání i v práci – pokud dostane prostor růst.
Já osobně se pod tohle podepisuju. Myslím, že zvědavost by se měla počítat jako spouštěč hyperfokusu. Když jsem byla malá, hodně jsem četla – a já si pamatuju, že čtení pro mě bylo bránou k vědomostem. Už když jsem se v první třídě naučila číst, moje nejoblíbenější kniha bylo encyklopedie. Milovala jsem listovat a číst o všem možném. Všechno bylo zajímavé! A když pak přišel internet? To byla studna poznání.
DOPAMILLA: Studna, ve které se dá krásně utopit!
Jo, protože jak úžasné je sedět v noci a horečně hledat všechny informace o Fibonacciho číslech – jen proto, že to někdo zmínil v seriálu, který jsi viděla před spaním, a ty PROSTĚ MUSÍŠ zjistit, co to je. A MUSÍŠ to pochopit. A je 03:17 – a ty jsi zapomněla, že jsi měla jít spát před čtyřmi hodinami.
DOPAMILLA: No jo, ale to už je trochu za hranou zvědavosti, ne?
Ne, pro mě ne. Malý příklad: našla jsem pracovní inzerát – firma, co se zabývá digitální forenzní analýzou. V textu byla ukrytá šifra. Tu jsem hned viděla. Ale nerozuměla jsem jí. A upřímně – neměla jsem v plánu se o tu práci ucházet. Nejsem kvalifikovaná na něco takového. Ale to mě nezastavilo. Samozřejmě že ne.
Strávila jsem každé odpoledne a večer následující tři čtyři dny tím, že jsem se ji snažila rozluštit. Použila jsem AI. Vytáhla jsem staré znalosti z programování. Hledala jsem všechno, co mě napadlo. Dokonce jsem přemýšlela, jestli někdo z mých známých kdysi dělal něco s kódováním v armádě. Měla bych někoho kontaktovat po třiceti letech? Nemluvila jsem skoro o ničem jiném. Diskutovala jsem Enigmu, steganografii, šifry v obrázcích.
Ale. Nepřišla jsem na to. Samozřejmě že ne – nejsem digitální vyšetřovatelka. Počkala jsem, až vyprší tomu inzerátu lhůta, a napsala jsem e-mail. Chtěla jsem, aby mi poslali řešení. Věnovala jsem jim přece 30–40 hodin! Proboha – to by bylo fér, ne? A pak jsem ten e-mail smazala. Nechala to být. Samozřejmě jsem ho neposlala.
DOPAMILLA: Ještě že jsi ho neposlala – mysleli by si, že jsi blázen!
Ale dodnes… bych vážně chtěla vědět, jaké bylo řešené. Nesnáším, když něco nechápu. A možná právě tohle dělá ADHD tak fascinující – že dokážeme věnovat 40 hodin něčemu, co jsme nikdy neměli dělat. Jen proto, že to prostě MUSÍME vědět.
Temná stránka hyperfokusu
Než mě někdo obviní, že idealizuji jeden z efektů ADHD, musím dodat: ano, existuje i druhá strana mince. Je možné řítit se po dálnici v plné rychlosti – a nabourat.
Hyperfokus není vždy jen efektivita a radost. Osobně se nezaseknu často tak hluboce a ničivě, že by mi to rozvrátilo život. Ano, přijdu o pár hodin spánku. Ano, strávím čas nad něčím, co je prakticky úplně zbytečné. Tedy – pokud zrovna nehrajete Trivial Pursuit nebo se nechystáte vyhrát milion v Milionáři či jiných televizních soutěžích.
Ale když hyperfokus trvá několik dní, spím špatně a zdají se mi sny o tom, čím se zabývám přes den. Jako by se mozek nevypnul ani v noci – hraje bowling s nápady. Často se probudím vyčerpaná. Slyšela jsem o lidech, kteří po takové hyperfokusové jízdě nejsou schopni vstát z postele nebo jít do práce.
Takže hyperfokus není vždy užitečný. Někdy jde veškerá energie na třídění koření podle abecedy, navrhování vizuálního rodokmenu rodiny, nebo na učení se origami uprostřed noci. Nebo na vstřebávání všech dostupných informací o kvásku a pečení kvasného chleba nebo třeba možnostech pěstování čočky v českých podmínkách – protože mozek se rozhodl, že to je teď životně důležité.
A je to fascinující. Ale ne vždy praktické. Jako by mozek říkal: „Tohle je teď důležité!“ A ty na to: „Fakt jo?“ A mozek: „ANO!“ Tak se ponoříš do studia výroby medu – zatímco děti čekají v družině a špinavý nádobí stojí ve dřezu.
Možná i proto má tolik lidí s ADHD tolik koníčků – nebo spíš rozdělaných koníčků. Nejen proto, že jsme neklidní. Ale protože milujeme učení. Protože náš mozek se rozsvítí při zvědavosti a jde naplno – dokud jiskra nevyhasne a nepřijde nová myšlenka. Jako straka, co se vrhá na všechno, co se třpytí, vrháme se na nová, neprozkoumaná témata – protože nesnášíme, když něčemu nerozumíme, když něco neumíme, když to nemáme pod kontrolou. A opouštíme téma ve chvíli, kdy máme pocit, že už jsme hotoví.
DOPAMILLA: Nedokončené projekty nejsou chyba – to je nevyužitý potenciál!
Ještě jeden spouštěč?
Jak jsem říkala, spouštěče hyperfokusu jsou známé – zájem, blížící se deadline, zvědavost, krize. Ale myslím, že existuje ještě jeden.
Pro mě je to odpor. Když mi někdo řekne: „Tohle nezvládneš,“ něco se ve mně spustí. Jako by se mozek rozjel na všechny válce a řekl: „Nezvládnu? Tak se drž, já ti to ukážu.“ Není to jen obrácená psychologie – je to vnitřní potřeba spravedlnosti, která mi dodá dopamin i směr. U mnoha lidí s ADHD není dopamin jen o odměně, ale i o bojovém režimu – když něco mozek posoudí jako, že se to přímo dotýká naší osoby nebo nám to dá pocit nespravedlivosti či odmítnutí.
Poprvé si pamatuju tenhle mechanismus při výběru střední školy. Měla jsem dobré výsledky na základce, a testy ukazovaly, že bych měla dělat něco se dřevem nebo v lese. Není to zajímavé, že už tehdy můj mozek hledal manuální nebo přírodní práci?
Ale zpět k věci – když se mě školní poradce zeptal, co mě ještě zajímá, protože jako holka s dobrými známkami přece nemůžu být truhlářkou (haló??!!), bylo to jako by se mě ptal, které heslo v encyklopedii mám nejradši. Všechno. Zajímalo mě všechno. Z nějakého důvodu jsem zmínila školu, na kterou bylo extrémně těžké se dostat. Otevírali dvě třídy – pro celé Česko. „Tam se nedá dostat,“ řekl poradce. Mnoho zájemců, těžké přijímačky. Navíc protekce – mluvíme o době komunismu.
„Nedá se,“ řekl.
Haha.
Dostala jsem se? Jasně že jo. Prý jsem měla druhý nejlepší výsledek na příjmačkách v ročníku.
Pracovala jsem někdy v oboru, který jsem vystudovala?
Ne. Samozřejmě že ne.
DOPAMILLA: Fascinující, ale možná trochu zbytečné právě tady???
Jo, rozhodně zbytečné v tomhle konkrétním případě – ale to neznamená, že moje pointa neplatí. Jsem přesvědčená, že odpor je spouštěčem hyperfokusu – a možná nejen pro mě. Nespravedlnost, podcenění nebo výzvy, které působí osobně, můžou spustit režim boje a hyperfokus.
DOPAMILLA: Až do chvíle, kdy tě někdo přeruší.
Tak to každopádně! Haha.
Jaké to je, když tě někdo vytrhne z hyperfokusu?
Tohle je důležitá informace pro všechny, kdo žijí nebo pracují s lidmi s ADHD. Hyperfokus totiž většinou nejde vyvolat vůlí – je to něco, co tě vtáhne. Jako bys byla vtažená do tunelu koncentrace. Všechno kolem zmizí. Existuje jen to, na čem pracuješ. Představ si, že jedeš takovýmhle tunelem soustředění, plnou rychlostí, směrem k cíli. A pak někdo z vedlejšího pruhu strčí do tvého auta. Nabouráš do stěny. Bolí to.
Jsi naštvaná.
Jsi naštvaná, protože jsi měla kontrolu, byla jsi v tempu, byla jsi tak blízko konci tunelu, tak blízko světlu – a někdo tě vyhodil z dráhy.
Samozřejmě že jsi naštvaná.
Přesně tak to působí, když tě někdo vytrhne z hyperfokusu. Mozek je tak zaměřený na problém, že reaguje automaticky frustrací a vztekem, když tě někdo přeruší. Může to působit jako osobní invaze.
To mozek potřebuje pokračovat dál po dálnici. Ne ty. Ne tvoje výchova. Ale jak už jsme mluvili o maskování v první epizodě podcastu – většina lidí tuhle reakci zamaskuje, protože není společensky přijatelné křičet na kolegu nebo šéfa, i když tě vyruší uprostřed hlubokého hyperfokusu. Znamená to, že musíš vlastní vůlí přetlačit reakci, kterou mozek automaticky spustí. Zastavuješ plně naložený kamion, co se řítí z kopce – jen silou myšlenky.
DOPAMILLA: Nadechni se a pomalu počítej do tří.
Takže když říkám, že hyperfokus je superschopnost – myslím to vážně. Jen je potřeba, abys mohla pracovat v klidu. Pak dokážeš vyřešit všechny problémy světa za pár minut. Ale vyrušení? To je jako Popelka bez střevíčku pro ADHD. Kouzlo zmizí. Tak s tím zacházej opatrně – nemáš tušení, co můžeš zničit. Když vidíš někoho v hyperfokusu – nevyrušej, nevolej. Počkej. Nebo mu nech lístek na stole.
Možná si teď říkáš – počkej, jak to vlastně je s tím hyperfokusem? Vždyť ADHD znamená „porucha pozornosti s hyperaktivitou“. Nedostatek pozornosti? Haló? No jo – ale ono jde skvěle být roztržitá a snadno rozptýlitelná, a zároveň mít schopnost hlubokého hyperfokusu! Pointa je, že to nikdy neprobíhá zároveň. Klidně můžeš mít tričko naruby – a přitom napsat šest tisíc slov románu za jediný večer.
DOPAMILLA: To zní jako recept na roztržitého, ale geniálního vědce!
Haha, přesně. Ale co kdyby byl hyperfokus uznán jako forma intenzivní práce – a ne jen jako symptom dysregulace?
Není divu, že lidé s ADHD se často cítí nejlépe jako freelanceři nebo v profesích s flexibilními podmínkami. Klasický režim 8–16 s rovnoměrnou produktivitou celý den? To moc nefunguje pro mozek, který pracuje ve sprintech a pak potřebuje pauzu. Plánuji o tom, která povolání jsou pro lidi s ADHD vhodná udělat samostatnou epizodu – protože to také není tak jasné, jak se zdá.
Znáš někoho, kdo napsal celou zprávu přes noc, vytvořil za víkend celou webovou stránku, nebo vyřešil technický problém za pár hodin, zatímco ostatní na tom pracovali týdny? Pamatuješ, jak vypadal druhý den? Jako po flámu. U mě to často končí neklidnou nocí, kdy se myšlenky a řešení honí jako bowlingové koule. Druhý den jsem vyčerpaná – zvlášť když byl problém těžký a řešení se rodilo dlouho.
Pokud jsi to někdy zažila, pak víš, že další den potřebuješ zpomalit, zpracovat, dobít baterky. V dnešním pracovním světě se tomu říká lenost. Ale co když je to jen jiný pracovní rytmus?
Co kdyby lidé, kteří pracují nonstop na řešení problému, psaní scénáře nebo budování nápadu, dostali volno hned další den – bez vysvětlování? Neměla by to být odměna. Měla by to být přirozená úprava rytmu. Rytmus, který respektuje, jak některé mozky fungují: ve vlnách, ne v rovnoměrné lince.
Netradiční myšlení – divergentní myšlení
Ale hyperfokus není jediná superschopnost, kterou ADHD mozek má. Pokud je hyperfokus schopnost zavrtat se hluboko do jednoho problému, pak druhá superschopnost je schopnost vidět problém z úplně nových úhlů. Proto se tomu anglicky tak trefně říká out of the box thinking.
Zatímco neurotypické – tedy „normální“ – mozky často postupují po známých trasách: A → B → C, ADHD mozek má tendenci skákat nejen mezi písmeny, ale i mezi různými abecedami. A najednou přistane u řešení, které nikdo jiný neviděl. Jako bychom měli přístup k úplně jiné dimenzi myšlení. A co je nejzábavnější? Mnohá řešení nám připadají úplně samozřejmá. Ne všechna, ale dost často. Stačí položit otázku – a nápady se objeví.
A teď to nejlepší: tohle je přesně to, co dnešní pracovní trh hledá! V inzerátech se tomu říká „schopnost myslet netradičně neboli out of the box“. A když říkám inzeráty, myslím tím, že tahle schopnost je teoreticky praktická. Teoreticky. Moje zkušenost je trochu smíšená – ale než se k tomu dostaneme, pojďme si říct, co to vlastně znamená.
Studie ukazují, že lidé s ADHD mají něco, čemu se říká divergentní myšlení. Musela jsem si to ověřit ve slovníku – protože „divergentní“ zní jako „odchylka“, a to není zrovna pozitivní slovo. Raději tomu říkám „netradiční myšlení“ nebo myšlení, zaměřené na řešení problému.
Řekni mi problém – a já ti dám minimálně tři různé možnosti řešení. Nebo aspoň jednu, abych nezněla moc sebevědomě. Řešit problémy, VIDĚT řešení – často taková, která ostatní nevidí – to je rozhodně jedna z ADHD superschopností. Osobně neznám nic frustrujícího víc než být postavena před problém, na který nemůžu najít řešení. Okamžitě se spustí hyperfokus – a vyčerpám se, jako když jsem se snažila rozluštit ten kód v pracovní nabídce, o kterém jsem mluvila dřív.
Prakticky vzato – lidé s ADHD se hodí, když nevíš, jak něco udělat. MILUJEME řešení problémů. Je to náš životní elixír.
V praxi to znamená, že zatímco ostatní zaměstnanci ještě řeší, kdo způsobil katastrofu, která právě dopadla na firmu, a kolik bude stát její oprava – ty už nejspíš máš návrh, jak to vyřešit.
Zní to povědomě?
Problém je, že zatímco se snažíš představit řešení, ostatní mozky se ještě nevzpamatovaly ze šoku, nebo se hádají, jestli za katastrofu může Novák nebo Dvořák. Takže si musíš projít kolečkem návrhů a zamítnutí, než se skupina dostane k řešení. A často zjistíš, že je to přesně to řešení, které jsi navrhla před hodinou. Mít mozek, který běží tryskem, zatímco ostatní klušou, může být prokletí. A možná to zní divně – ale je to bolestivé. Jako by tě přehlíželi. Jako by to, co říkáš, nikdo nebral vážně.
DOPAMILLA: Musíš počkat, až budou připraveni na řešení!
Co znamená divergentní myšlení?
Mít divergentní myšlení znamená umět vymyslet víc řešení na jeden problém. A nejde jen o to vidět řešení, která ostatní nevidí – jde o to vytvářet řešení, která předtím neexistovala. Fantazie, asociace, spontánnost – to všechno k tomu patří. Je to taky schopnost vidět problém z různých úhlů – jako trojrozměrný model, který si můžeš otočit v hlavě a zjistit, že vstup možná není tam, kde všichni klepou na zamčené dveře.
Znamená to taky, že dokážeš spojovat věci neobvyklým způsobem. Všichni si pamatují scénu z Apollo 13, kde zaměstnanci NASA dostali seznam dílů, které mají k dispozici, aby vyřešili akutní problém ohrožující celou misi. To je klasický příklad divergentního myšlení v praxi. Takový úkol bych milovala!
DOPAMILLA: Jasně že bys ho milovala – práce zdarma pro NASA!
Výzvy v pracovním světě
A teď bych měla vysvětlit, co jsem myslela tou „smíšenou zkušeností“ s požadavkem na „myšlení out of the box“ v pracovních inzerátech.
Existují profese, kde je kreativita a orientace na řešení nutností – a v kreativních prostředích se tahle schopnost často oceňuje. Ale někdy může být kreativita ADHD mozku trochu moc pro místa s pevnými pravidly a strukturami. Někdy je prostě těžké změnit něco, co se dělá roky stejně. Lidé chtějí změnu – ale nechtějí měnit sebe. Může jít o rozpočty, tradice, zvyklosti, nebo politické limity. Ale často je to prostě přirozený odpor ke změně jako takové.
DOPAMILLA: „Takže… chtějí změnu, ale hlavně aby se nic nezměnilo? Zajímavá strategie.“
Takže vy, kdo u budoucích zaměstnanců hledáte „netradiční myšlení“ — prosím, zvažte, jestli vaše pracoviště takové myšlení vůbec unese. Jinak riskujete, že přitáhnete lidi, kteří myslí ve velkém — a pak je za to potrestáte. Možná ani neúmyslně. Ale nevyužitá kreativita? Pro člověka s ADHD to působí jako trest.
A pokud nevíte, co tím myslím, poslechněte si epizodu číslo 2 o RSD.
Takže ADHD — Attention Deficit and Hyperactivity Disorder. Nedostatek pozornosti a příliš mnoho energie, že? Jenže v praxi? My se dokážeme soustředit extrémně. Naše pozornost se může zaseknout na jedné věci — a zůstat tam celé hodiny. Naší palivem je zvědavost. A hyperaktivita? Ta často sedí v hlavě. Myšlenky běží, hledají další dávku poznání, zatímco formulují řešení, která nikoho jiného nenapadla.
Takže ano — nejsem si jistá, jestli ten název vůbec dává smysl. Možná by stálo za to začít uvažovat o lidech s ADHD jako o zdroji. Jako o přínosu.