S01E07 - Líná, zapomětlivá a neschopná odpočívat – nebo jsou to jen příznaky?
ADHD není vždy to, co si myslíš. Možná to není módní vlna – ale uvědomění. V této epizodě mluvím o zapomínání, víru emocí a chaosu myšlenek– a o tom, proč nejsi beznadějný případ. Možná jen bojuješ proti Goliášovi s lukem a šípy.
POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY
OK lidičky, vítejte na Amygdala party, jmenuji se Step a dneska se podíváme na něco, co zapne můj vnitřní tryskový motor na plný výkon, takže si musím dávat pozor, aby to nebyl monolog století. Téma dnešní epizody jsou příznaky ADHD a proč tolik ŽEN vůbec netuší, že mají ADHD, dokud nejsou dospělé. Dnešní epizoda je možná trochu delší než obvykle, ale bylo pro mě důležité, aby byla co nejsrozumitelnější – takže prosím mějte se mnou strpení!
Nejdřív – budu moc ráda, když mě začneš sledovat tady na podcastové platformě nebo na Instagramu. Shownotes a všechny předchozí epizody najdeš na amygdalaparty.cz, na Spotify i na Apple Podcasts. Každý like je pro mě jako dávka dopaminu přímo do žil, takže díky!
Tak jo, mám zapnutý pás a jsem připravená vyrazit plnou parou na dálnici – co ty?
Začnu malou historickou vsuvkou, a ne – nespadnu do žádné králičí nory, slibuju. Žádné přednášky o mayské civilizaci ani o Čingischánovi. Chci totiž dnešní epizodu o příznacích ADHD začít povídáním o tom, jaké to je být levákem.
DOPAMILLA: Tak to jsem OPRAVDU zvědavá, jak tohle dokážeš ukočírovat!
Dej mi pár minut, Dopamillo.
Nevím, kolik z historie levorukosti je obecně známé, ale zjistila jsem následující. Být levákem bylo dřív považováno za něco nenormálního, dokonce zlého. V 19. a 20. století byly děti nuceny používat pravou ruku – a nebylo to děláno nějak ohleduplně. Fyzické tresty, nátlak a vysmívání byly běžnou praxí. Mnozí věřili, že levorukost je zlozvyk, ne vrozená vlastnost. Proto byly děti trestány, opravovány a nuceny používat pravou ruku – ne proto, že by si někdo myslel, že lžou, ale protože se věřilo, že se prostě „můžou polepšit“.
Byla to pedagogická a morální domněnka: že dítě potřebuje jen disciplínu, vůli a přizpůsobení.
Tak co, Dopamillo, začínáš tušit, kam tím mířím?
DOPAMILLA: Hmf, nevím, jestli se mám začít rozčilovat nebo tě obdivovat, ale dobře – pokračuj.
Mně to přijde jako pěkná paralela, co ty na to? Mluvím o tom proto, že když jsem se začala zajímat o ADHD, měla jsem pocit, že nás historie dohnala. Nebo že bysme se z ní měli poučit.
Dnes se vědci shodují, že ADHD je genetická odlišnost – nemá NIC společného s výchovou. Řeknu to ještě jednou, protože existují lidé, kteří si myslí, že vědí všechno nejlíp: ADHD NEMÁ NIC společného s výchovou. ADHD je to neurobiologický stav. Ale prostředí kolem nás, včetně výchovy, školy a pracovního života, může ovlivnit, jak se symptomy projevují a jak je vnímáme.
ADHD mozky jsou naprogramované jinak – a to ovlivňuje, jak vnímáme svět a jak se chováme. Dnes už nikdo nehaní leváky za to, že píšou levou rukou, tak možná bychom se měli zamyslet, než začneme tvrdit, že „to je o výchově“, když mluvíme o ADHD.
A pojďme ještě dál. Školství a technologie se začaly přizpůsobovat levákům. Existují levácké nůžky, pera, počítačové myši i hudební nástroje. Diskriminace úplně nezmizela, ale roste povědomí o tom, že dominanci ruky není třeba opravovat, ale podporovat. Protože mlátit dítě, aby psalo pravou rukou, nevede k ničemu dobrému – to není tak těžké pochopit.
Ale zdá se, že když jde o děti a dospělé s ADHD, je to pořád těžké pochopit.
Představ si školy nebo pracoviště nastavené k ADHD pozitivně. Představ si svět, kde je mít ADHD stejně normální jako být levákem. Bez studu. Bez poznámek typu „dej se dohromady“. Konec tisícům bolestivých odmítnutí.
Vidíš to před sebou?
DOPAMILLA: Jo, dokážu si to představit. Vlastně je to… hezká myšlenka.
Opravdu v to doufám. A věřím, že se k tomu světu blížíme. Ale ještě tam nejsme. V poslední době jsem narazila na několik článků a diskusí o takzvané „explozivní vlně“ ADHD diagnóz – a o tom, jak je to prý znepokojivé. Jako by to byla móda, nebo něco, co si lidé prostě vymýšlejí.
A ano – existují debaty o nadužívání diagnóz, hlavně u dětí. To je důležité brát vážně. Ale to, o čem mluvím já, je nedostatečná diagnostika u dospělých – hlavně u žen – které celý život žily s mozkem, kterému nikdo nerozuměl.
A tehdy mi to došlo: Vždyť to je úplně jako s historií levorukosti! Když konečně přestaneme děti mlátit přes prsty za to, že píšou levou rukou, najednou zjistíme, že je tu spousta leváků. Kdo by to byl řekl, že jo?
DOPAMILLA: No, to je opravdu překvapivé!
Chci tu zmínit dvě věci.
Za prvé – když pomineme, že možná někteří lékaři nadužívají diagnózy a dobře si za to účtují (to je jiná debata, do které se teď nechci pouštět) – není přece skvělé, že lidé, kteří dosud seděli s rukou přivázanou za zády, zatímco učitel stál s pravítkem připraveným k úderu, konečně mohou používat tu ruku, která je pro ně přirozená? Není už NA ČASE, aby všechny ty „levoruké“ mozky byly osvobozeny a dostaly péči, kterou potřebují? Péči, která je jiná – ne jako důsledek špatné výchovy nebo slabé vůle?
Říct člověku s ADHD, že se má prostě chovat líp, je jako říct astmatikovi, že má běžet maraton – bez inhalátoru. Stačí jen trochu potrénovat kondičku, ne?
A ta druhá věc – komentáře pod těmi články byly… no, nevím, jestli říct zábavné nebo děsivé. Nechci nikoho vinit za to, že není v obraze – že si třeba myslí, že ADHD způsobují vakcíny, špatná výchova, nebo že jde o diagnózu, které je třeba se vyhýbat jako malomyslnosti. Opak je pravdou.
DOPAMILLA: A žádní zelení mužíčci, co to přinesli z vesmíru?
Ne, ale nebylo to daleko. Jen mám pocit, že se pořád neozývá dost odborníků, kteří by řekli: Počkej! Tohle JE skutečná diagnóza. Tito lidé MAJÍ mozek, který jim háže klacky pod nohy. Samozřejmě, že někteří takoví odborníci existují – ale zatím jsme ještě daleko od toho, abychom se s ADHD mohli chovat jako leváci. Bez studu. Bez boje o právo být tím, kým jsme.
DOPAMILLA: Takže ty stavíš barikády!
Jo, stavím! Možná je čas přestat se cpát do forem, které nám nikdy neseděly. Dejte nám správné nůžky – flexibilní pracovní podmínky, pochopení toho, jak fungujeme, a úpravy, které opravdu pomáhají – a my vám, „normálním“, ukážeme, jakou hodnotu můžeme mít. A to i bez toho, abychom se museli stydět, že přijdeme pozdě!
A právě proto se dnes podíváme na příznaky. Protože mluvím hlavně o dospělých ženách a o tom, jak si až v dospělosti uvědomí, že mají ADHD, nebudu se moc věnovat klukům, kteří jsou hyperaktivní. Ale to neznamená, že o nich nevím, nebo že si myslím, že jsou „špatně diagnostikovaní“ nebo méně důležití. Mají stejně platné potíže a výzvy – jen se s nimi nedokážu ztotožnit. Nikdy jsem nebyla ten hyperaktivní typ. Můj záměr je mluvit o tom, co sama cítím ve vlastním těle.
Než půjdeme dál, musím říct něco důležitého. Nejsem psycholožka ani psychiatrička. Studuji na ADHD-koučku. Nemůžu tě diagnostikovat, a nemůžu ti ani potvrdit, ani vyvrátit žádnou diagnózu. Můžu tě jenom tímto světem provést a reflektovat ho v mých vlastních zkušenostech.
Takže:
Pokud máš pocit, že něco nesedí – že se snažíš sama sebe pochopit, ale od lékaře dostáváš jen vágní odpovědi…
Pokud ti tvoje diagnóza sedí jen napůl, jako by v ní něco chybělo…
Pak ti chci nabídnout pár možných vysvětlení proč.
Protože pokud máš opravdu ADHD, nestačí jen léčit úzkost. Nestačí, když ti někdo řekne, že jsi prostě citlivka. Možná to chvíli bude fungovat – ale dlouhodobě ti to nepomůže, pokud je skutečný problém v tom, že tvůj mozek pracuje v jiném rytmu.
Mnoho žen s ADHD funguje – často na vysoké úrovni – ale to neznamená, že ADHD nemají. Znamená to, že si vytvořily strategie, rituály, a možná našly prostředí, které netrestá jejich rytmus. Fungovat může znamenat maskování, přehnanou kompenzaci a neustálou seberegulaci – což není vždy vidět navenek, ale stojí tě to spoustu energie.
Zároveň musím zdůraznit: Nejde mi o to říct, že všichni, kdo mají některou z diagnóz, které za chvíli projdeme, mají ve skutečnosti ADHD. I když se často říká, že „každý má trochu ADHD“, tahle věta může být ničivá pro ty, kteří každý den bojují o to, aby zapadli – navzdory své vlastní neurobiologii.
Pokud máš podezření, že máš ADHD, promluv si se svým praktickým lékařem, psychologem nebo jiným odborníkem. Pomoc existuje. A existují vysvětlení, díky kterým ti najednou všechno může konečně secvaknout. Konečně pochopíš, proč se celý život cítíš jiná. Když s něčím bojuješ, je vždycky dobré vědět, proti čemu vlastně bojuješ. Jinak skončíš jako indiáni s lukem a šípy, proti Evropanům s puškama. Je to bolestivý boj – a šance na výhru jsou malé.
A možná – možná že ADHD nemáš. Možná ti opravdu sedí jiná diagnóza. I to je samozřejmě úplně v pořádku.
Pojďme se podívat na diagnózy, které ženy často dostávají místo ADHD – i když to může být právě ADHD, co za tím leží.
Úzkost – protože působí zahlceně, ustaraně, neklidně
Deprese – protože jsou vyčerpané, málo motivované, sebekritické
PTSD – protože mají emoční flashbacky, citlivost a stresové reakce
OCD – protože si vytvářejí nutkavé strategie pro kontrolu
Hraniční porucha osobnosti – protože mají intenzivní emoce, výkyvy a impulzivitu
Bipolární porucha – protože mají proměnlivou energii, hyperfokus a vyčerpání
Hypersenzitivita / HSP – protože silně reagují na smyslové podněty, nálady a stres
Autismus – protože je vyčerpává sociální kontakt, potřebují strukturu a jsou senzoricky citlivé
Syndrom vyhoření – protože jsou chronicky unavené, zahlcené a ztrácí přehled
Poruchy spánku / nespavost – protože mají přetíženou mysl, narušený rytmus a potíže s usínáním
Závislosti / problémy s návykovými látkami – protože se samoléčí kvůli nedostatku dopaminu a emočnímu chaosu
Poruchy příjmu potravy – protože používají jídlo jako kontrolní mechanismus vnitřního zmatku
Disociativní stavy – protože se odpojují od reality, aby přežily zahlcení
Obecné poruchy osobnosti – protože mají neregulovanou impulzivitu, emoční výkyvy a vztahové potíže
DOPAMILLA: Počkej… to znamená, že možná nejsem nenapravitelná? Že jsem jen dostala špatný návod k použití?
Přesně tak! Nejsi nenapravitelná – jen ti dali špatné nástroje.
Ještě jednu věc bych chtěla dodat – každý s ADHD je jiný. Stejně jiný jako lidé bez ADHD. To znamená, že nikdo nemá všechny příznaky, a nikdo je nemá úplně stejné jako ty. A – abych to řekla naprosto jasně – samozřejmě existují i muži, kteří mají tenhle typ „klidného“ ADHD. Není to výhradně ženská záležitost. Nezapomínám na vás, i když mluvím hlavně o ženách. I vy jste srdečně zváni, abyste se v tom poznali!
Tak co – jsi úspěšná žena, která se umí starat o druhé? Nebo máš sklony k perfekcionismu? Jsi na sebe přísná?
Ale máš pocit, že bez ohledu na to, jak moc pracuješ, je život jako šplhání do nekonečného kopce? Šplháš, dřeš se, a když se dostaneš na vrchol, necítíš radost, ale úlevu? Úlevu, že jsi to zvládla ještě jednou – že jsi odevzdala zprávu nebo dokončila projekt, aniž by někdo zjistil, že vlastně nejsi tak schopná, jak si myslí. Že musíš pracovat po večerech, nebo se nutit i do těch nejjednodušších věcí? Byla jsi někdy na pokraji vyhoření? Možná i víckrát?
Zatímco navenek působíš, že život je procházka růžovým sadem – usmíváš se na kolegy, podáváš zprávy šéfovi – v noci nemůžeš spát, protože se ti v hlavě točí myšlenky? Přemýšlíš, co jsi pravděpodobně udělala špatně? Co si o tobě myslí ostatní – nebo jestli tě dokonce nenávidí? Nebo si v hlavě sepisuješ seznamy, abys nezapomněla, co máš zítra udělat?
Máš prostě pocit, že život je dřina? Že ty dokonalé fotky na Instagramu nemůžou být ze stejné planety? Nebo se ti možná daří ta dokonalost udržet – ale stojí tě to obrovské úsilí? A možná to jednoho dne prasklo – a ty jsi seděla mezi hromadami oblečení na zemi i na gauči, s čokoládou v ruce, a říkala sis: Jak jsem sakra klesla až sem?!
Pak jsi byla opravdu výborná v maskování ADHD – gratuluju! Je to jako nutit se s bolavým kolenem šplhat do kopce, znovu a znovu, a ty jsi vylezla na Nanga Parbat, na K2, a míříš na Everest – ale najednou sedíš a říkáš si: Ne, už nedám ani krok. Koleno bolí moc.
A tak jdeš k lékaři – a ten zjistí, že s kolenem je něco špatně. A že mít lezení jako koníček nebylo jen nepraktické, ale i nebezpečné. Neměla jsi to ignorovat. Měla jsi jít k lékaři už jako teenager, když jsi cítila, že něco nesedí. A možná jsi tam tehdy šla – ale lékař řekl, že jsi mladá, koleno se spraví, vzchop se, dej se dohromady!
Když ignoruješ a potlačuješ ADHD stejně jako bolavé koleno – když vylezeš všechny osmitisícovky – jednoho dne budeš taky sedět a cítit bolest. Bolest v duši. Budeš se cítit vyčerpaná. Budeš si připadat neschopná. Možná jako podvodnice. Možná líná. Možná budeš mít pocit, že už neuděláš ani krok.
Ta dospívající dívka, kterou jsi kdysi byla, možná byla snílek. Seděla jsi ve třídě a zasněně se dívala z okna, zatímco učitel mluvil o něčem nezajímavém. A pak ti řekli, že se máš vzpamatovat. Tak ses začala nutit k soustředění, tlačila ses do toho, abys poslouchala a vnímala. Bičovala ses za to, že ti to nejde, viděla jsi, jak ostatní sedí a dávají pozor. Tak proč jsi byla tak neschopná, že ti to museli znovu a znovu připomínat? Nebo ti říkali, že ty, tak šikovná, bys měla být ještě lepší?
Postupně jsi začala pochybovat, proč nezvládáš to, co ostatní zvládají zdánlivě bez námahy. Vždyť ti říkali, že ses měla soustředit, že jsi měla odevzdat úkol včas, že jsi měla přijít včas, že bys měla být lepší, pilnější, někdo jiný než jsi.
A nakonec sedíš s nervy na dranc a hlavou plnou sebepohrdání. Možná to prostě tlačíš dál, pokračuješ v sebekritice, možná tě vezmou k psychologovi a dozvíš se, že máš úzkost. Možná se začneš vyhýbat škole. Možná se u tebe rozvine porucha příjmu potravy. Možná máš štěstí a dostaneš se na jednu z mála škol, kde ti dovolí být sama sebou.
Možná tlačíš ještě dál – školu, univerzitu, jednu nebo dvě práce, manželství, možná jedno nebo dvě děti.
Některé to zvládnou, jiné ne. Ty, které to zvládnou, nejsou schopnější. Jsou jen schopnější předstírat.
A pak jsme tu – ve třiceti, čtyřiceti nebo ještě později. A jsme vyčerpané, vyhořelé. Máme nejasné potíže pohybového ústrojí, protože tělo je neustále v napětí. Psychicky bojujeme s úzkostí nebo depresí. Nebo s přehnaným nakupováním. Nebo s přejídáním, alkoholem, jednou pilulkou sem, druhou tam.
Nic z toho není slabá vůle. Tohle je důsledek toho, že celý život bojuješ PROTI biologii svého těla.
Nejsi slabá.
Jsi zatraceně silná, že jsi to vydržela tak dlouho. Tak silná, jak by nikdo neměl být nucen být.
Ale možná jsi zažila, že svět je plný kontrastů?
Že se nedokážeš soustředit na nudné věci, ale dokážeš strávit hodiny tím, co tě opravdu zajímá? Třeba zjistit, jak to sakra ti Číňani dokázali postavit Velkou čínskou zeď, nebo proč je finština tak zvláštní jazyk, který se nepodobá žádnému jinému?
Musíš zastavit film, abys zjistila, v jakých dalších filmech hrál hlavní herec, nebo jestli to, co právě řekl, je pravda – ale zároveň musíš několikrát přetáčet zpátky, protože jsi vůbec nezachytila, co se vlastně dělo?
Zapomeneš, co jsi měla včera k večeři nebo že jsi dnes měla jít k zubaři – ale přesně si pamatuješ, co ti kamarád řekl před patnácti lety, nebo na které stránce v učebnici přírodopisu byl ten diagram dědičnosti? A dokonce si ho umíš i vizuálně vybavit?
DOPAMILLA: Takže… já nejsem jen neschopná si něco zapamatovat? Můj mozek si prostě vybírá, co je podle něj důležité?
Ano! A často se s tebou neshodne na tom, CO je důležité.
Zapomeneš, kam jsi šla nebo co jsi chtěla říct uprostřed věty – ale pamatuješ si, jak se jmenovala kočka od sousedů, když jsi chodila na základku? Já si třeba nepamatuju jména našich současných sousedů, ale přesně vím, který svetr byl můj nejoblíbenější ve třetí třídě. Byl háčkovaný a měl proužky – zelené, hnědé a béžové.
Jdeš do kuchyni a otočíš se, protože si nepamatuješ, proč jsi tam šla, vrátíš se po svých stopách, abys zjistila, co tě tam vlastně poslalo – a skončíš v úplně jiné králičí noře plné zbytečných informací? V tom jsem mistr. Před pár dny jsem šla třikrát do kuchyně udělat si snídani – a poprvé jsem naplnila myčku, podruhé napsala tři odstavce k této epizodě a potřetí zjistila, jestli herec, co hraje Roddyho ve Slow Horses, je opravdu Australan. Je. Takže nemusíš pauzovat podcast, abys to googlila. Není zač.
Nesnášíš nudné a opakující se věci, ale dokážeš jíst stejnou snídani celé týdny nebo poslouchat jednu písničku 29krát za sebou? Až do chvíle, kdy už tu snídani nemůžeš ani vidět – nebo už nikdy nechceš slyšet tu samou písničku?
Můžeš si dát kávu a pak usnout jako špalek? Já jsem si vždycky myslela, že na to nejsem ještě dost stará – nejsou to náhodou důchodci, kdo nemůže po kávě usnout? Zatímco čím dál víc mých kamarádů večerní kávu odmítá, já po ní spím jako miminko. A možná dokonce líp než bez ní. A ani to možná není tak ironické – když víš, jak funguje mozek s ADHD.
Připadá ti vyčerpávající chodit mezi lidi, v hlavě si formuluješ zprávy, možná je i napíšeš – ale neodešleš je. Nutíš se jít, protože přece nemůžeš být úplně asociální, že jo? Ale když tam konečně dorazíš, jsi středem pozornosti, tak veselá a energická, že máš podezření, jestli nejsi trochu manická? Nejednou jsem chtěla zavolat a říct: promiň, nepřijdu – ale pak jsem přišla a ovládla večírek jako publicity-chtivá celebrita na castingu do reality show. A pak jsem se za to styděla… že jsem byla „moc“.
DOPAMILLA: Panebože, to „být moc“… to fakt sedí.
Že jo? A to nejhorší je, že NEVÍŠ, že jsi „moc“, dokud… až POTOM.
Poznáváš se v tom? Něco, co tě přiměje si říct: Počkej chvíli…
DOPAMILLA: Vzpamatuj se, na tohle máš víc!
Dobře, Dopamillo, tady je pár dalších příkladů. Možná se v některých poznáš. Ne jako v symptomech, ale jako v malých scénách ze života, které tě provázejí tak dlouho, že už si jich ani nevšímáš.
Umíš si vyhradit čas na úkol – ale nezačneš ho dělat. Najednou je večer a ty jsi ještě nezačala uklízet sklep, jak jsi plánovala. Celý den je pryč – a ty ani nevíš, na co jsi ten čas vlastně použila. Já osobně trávím některé dny tím, že přemýšlím, co bych měla udělat – ale nezačnu. A vůbec netuším, kam se ten den poděl.
Rozhodneš se, že potřebuješ vypnout – ale nedokážeš to. Myšlenky se točí, přemýšlíš o všem, co jsi řekla – a připravuješ si, co řekneš. Příští týden. V příštím mailu. Při příští příležitosti. Analyzuješ, jestli to, co jsi řekla na poradě před třemi dny, tě náhodou neodhalilo jako hloupou – nebo jestli si lidé myslí, že jsi divná. Přemýšlíš, jestli jsi nemluvila moc – nebo proč jsi nenašla odvahu říct to, co jsi měla.
DOPAMILLA: A pak ti někdo řekne: „Tak se prostě uvolni!“ Jako kdybych to UŽ NEZKOUŠELA!
Přesně! „Uvolni se“ pro mozek s ADHD je jako zasadit rostlinu do pouště a čekat, že vyroste bez deště.
Jsi stejně vyčerpaná po třech hodinách „odpočinku“. Můj partner jen tak pozvedne obočí, když mě vidí, jak si sednu do křesla, sedím tři minuty, pak vstanu, jdu k počítači, něco dělám tři čtvrtě hodiny, řeknu: Ne, teď UŽ MUSÍM odpočívat. Sednu si na pět minut… a pak se to zase opakuje. Jednou, dvakrát, a znovu! No jasně, jsem fakt skvěle odpočatá, to nevidíš, jak mi to jde, to moje ODPOČÍVÁNÍ?!
Na druhou stranu – možná ráda řídíš auto, chodíš do lesa, běháš nebo se věnuješ zahradě. Takhle odpočíváš. Já to tak mám. V autě nebo v lese dokážu nechat myšlenky volně plynout, užívat si počasí, obdivovat svět kolem sebe. A ty nejlepší nápady a myšlenky ke mně často přijdou právě při řízení nebo ve sprše.
Může se ti stát, že začneš brečet u videa o opuštěných psech nebo zraněných ptácích na Facebooku. Nebo o seniorech v domovech důchodců. Máš obrovskou empatii ke všem, kdo trpí. Rozčiluje tě nespravedlnost – a máš chuť ji napravit. Nesnášíš nerovnost, šikanu a zneužívání moci. V ideálním světě bys pravděpodobně vyhrála Nobelovu cenu za mír, protože ti záleží na druhých a ráda pomáháš. Já osobně jsem zrušila předplatné National Geographic, protože mě emocionálně vyčerpávalo to sledovat. A navíc – naši psi honili gazely stejně nadšeně jako lvi na savaně. Bylo to prostě takové velké cirkusové představení - v našem obýváku. No a já prostě nesnáším cirkus.
Jdeš do obchodu pro vejce – a vrátíš se s melounem a zmrzlinou. Ale bez vajec. No co, meloun a zmrzlina jsou přece skvělá večeře! Takhle jsem to řekla sama sobě tenkrát, když jsem se opravdu vrátila jen s melounem a zmrzlinou – a ničím jiným!
Zapomínáš na narozeniny a výročí – ne proto, že ti na lidech nezáleží, ale protože tvůj mozek si data neukládá jako důležitá. Přerušuješ lidi uprostřed věty – ne proto, že jsi nezdvořilá, ale protože se bojíš, že zapomeneš, co chceš říct. Když přerušís a začneš vyprávět něco podobného tomu, co ti druhý právě vypráví, nejde o to, že chceš přebrat konverzaci – chceš potvrdit, že rozumíš tomu, co ten druhý cítí, tím, že nabídneš vlastní podobnou zkušenost. Můžeš hluboce milovat svého partnera – ale působit vzdáleně. Ne proto, že necítíš – ale protože to neprojevuješ tak, jak lidé očekávají.
Pamatuju si, když jsem četla knížku The Rosie Project. Hlavní postava má Aspergera a říká své přítelkyni: „Řekl jsem ti, že tě miluju. Před třemi lety. Dokud neřeknu něco jiného, pořád to platí.“ A já si pomyslela: Jo. to je přesný, přece jsem to řekla, tak to platí. ADHD neovlivňuje jen tebe. Ovlivňuje i ty, které máš ráda. Ale když začneš rozumět sama sobě – můžeš se začít i vysvětlovat. A to může změnit všechno. U nás se z toho stala interní hláška, protože jsem to vysvětlila svému partnerovi. Takže když řeknu „Ještě jsem nezměnila názor“, ví, co tím myslím.
Když mozek běží na plné obrátky, tělo se stáhne. Mnoho lidí s ADHD má napjaté svaly, bolesti hlavy nebo žaludeční potíže – ne proto, že by byli slabí, ale protože toho nesli příliš mnoho, příliš dlouho. Ramena vytažená až k uším, motýli v břiše – ale ne ti příjemní, spíš to připomíná tornádo než romantiku. Právě tohle napětí bývá často důvodem, proč lidé dostávají nesprávné diagnózy.
Někteří jsou tak zahlceni myšlenkami a psychickou přípravou na schůzku ve dvě odpoledne, že nedokážou celé dopoledne dělat nic jiného než sedět v režimu čekání – a čekat, až ta schůzka začne. Já jsem v takové dny zoufale neproduktivní, i když se nutím udělat aspoň něco. Ale instagramový příspěvek, na kterém pracuju pět hodin, asi není úplně ta efektivita, kterou bych si představovala.
Máš jedinečný radar – skoro jako bys byla jasnovidná. Skoro. Vnímáš nálady v místnosti, chápeš, jak se lidé cítí. Máš něco, co by se dalo nazvat bullshit-radarem. Jednou jsem dostala nového kolegu – a po třech minutách rozhovoru mi bylo jasné, že je něco špatně. Jako by měl na čele přilepenou obří red flag. Mému zaměstnavateli trvalo dva roky, než si toho všiml – a další rok, než se ho zbavil. Já bych ho nikdy nepřijala.
Možná nemáš úplně funkční filtr – protože když ten radar zachytí nespravedlnost, zvlášť vůči druhým, řekneš to nahlas. Často automaticky, bez přemýšlení – a pak toho lituješ a bičuješ se, zvlášť když tě někdo odmítne nebo potrestá za to, co jsi řekla. I kdyby to byl jen šéfův křivý pohled. Já se jednou takhle zastala jedné zaměstnankyně v náročné pracovní situaci. Před celým vedením - jehož jsem byla součástí - jsem jí bránila. Pak mi šéfová - zase před celým vedením - vynadala na plný koule. Já vím, že jsem měla pravdu, ale zastal se mě někdo? Samozřejmě že ne. Hájit spravedlnost má své náklady.
Myšlenky se ženou – sedíš a žongluješ s deseti nebo patnácti najednou. Všechny se zdají stejně důležité. Nebo stejně nedůležité. Dostaneš se na rozcestí a nedokážeš si vybrat cestu. Mozek se zasekne – a ty se fyzicky zablokuješ. Doslova ztratíš schopnost se pohnout a začít cokoli dělat. Místo toho sedíš, koukáš z okna nebo scrolluješ reels dvě hodiny – a přitom se bičuješ za to, že jsi nemožná nebo líná. A pak – druhý den – zvládneš za čtyři hodiny to, co by běžný člověk dělal celý den. Když se spustí ta efektivní verze, jsi neporazitelná.
Ale na druhou stranu: jsi extrémně kreativní a plná nápadů. Miluješ řešit problémy. Ráda pomáháš druhým. Jsi obrovský přínos. Pracuješ tvrdě.
I když možná někdy nestíháš nebo zapomeneš na schůzku. I když nedokážeš být osm hodin denně stejně výkonná. Funguješ líp čtyři hodiny jako super-efektivní ty – než osm hodin ve snaze být rovnoměrná. A když se ti zapne tryskový motor? Pracuješ jako Stachanovec dvanáct hodin v kuse. Bez pauzy. Bez zastavení. Se vším, co máš.
Svět k tobě nebyl vždy laskavý. Nebyl vytvořený pro tebe. Vyžadoval rovnoměrnost, strukturu, předvídatelnost. Ale ty nejsi stvořená pro tohle. Jsi stvořená pro sílu. Pro hloubku. Pro intenzitu.
Možná jsi slyšela, že jsi „moc“. Že zabíráš moc prostoru. Že přerušuješ. Že moc mluvíš. Že jsi intenzivní. Citlivá. Nepokojná.
Možná ti říkali, že se máš vzpamatovat. Že se máš dát dohromady. Že máš být víc jako ostatní. Že máš přestat být tak dramatická. Že máš přestat být tak roztržitá. Že máš přestat být tak… ty.
A ty jsi to zvládla – v systému, který pro tebe nikdy nebyl vytvořen. Šplhala jsi s bolavým kolenem. Naslouchala jsi s mozkem, který chtěl tančit. Usmívala se, podávala výkony – zatímco jsi nesla břímě, které nikdo neviděl.
Nemusíš se vzpamatovat. Potřebuješ být viděná a pochopená. A možná především potřebuješ pochopit sama sebe. Jak funguješ – a proč. Co funguje pro tebe – a jak to využít ve svůj prospěch. Protože i když se tě svět snaží přesvědčit, že chyba je v tobě – není to pravda.
Být jiná neznamená být špatná. Nejsi moc. Nejsi líná. Nejsi hloupá. Nejsi problémová. Nejsi špatná.
Jsi stvořená pro hloubku. Pro citlivost. Pro nápady. Pro rytmus. Jsi stvořená pro vnímání, pro tvoření, pro porozumění. Jsi stvořená pro to, být sama sebou.
Jedna z největších výzev u ADHD je, že mnoho těchto rysů – a symptomů – není vnímáno jako projev neurobiologického rytmu. Ne jako diagnóza. Ne jako jinak fungující mozek. Jsou interpretovány jako osobnostní rysy – nebo hůř: jako charakterové vady. Tedy jako něco, co je špatně S TEBOU, místo toho, že máš v sobě biologii, která tě tvoří takovou, jaká jsi. Prostě se tě svět nutí psát levou rukou.
Jsi vnímána jako roztržitá, dramatická, líná, chaotická, „moc“. A když to slyšíš dost často, začneš tomu věřit. Stydíš se, jako bys za to mohla. Cítíš se nedostatečná – ne proto, že bys byla, ale protože ti nikdo nevysvětlil, o co tu vlastně jde.
A to samozřejmě není zdravé. Žít celý život s pocitem studu, sebekritiky a sebetrestání má dopad na psychiku. Ta vnitřní negativita se hromadí a hromadí. Neovlivňuje jen tebe, ale i tvé vztahy, tvé pracovní možnosti. Může to být příliš těžké břemeno na celý život.
Často to praskne až ve chvíli, kdy jedno z dětí dostane diagnózu ADHD. Nebo když jsi těhotná, nebo přijde menopauza. Protože hormony ovlivňují chemii mozku ještě víc – a udržet mozek pod kontrolou je najednou nadlidský výkon. Jsi maličký David proti chemicky řízenému a neústupnému Goliášovi. A bojuješ. Dlouho.
Takže – pokud máš pocit, že ti to zní povědomě, jsi na správném místě. Protože rozpoznání – a případná diagnóza – je prvním krokem k tomu, něco s tím udělat. Pomoc existuje, ať už jde o léky, nebo techniky a strategie, jak zvládat život. Já se snažím dělat maximum pro to, abych hledala strategie, které mi fungujou. A doufám, že i ty tu najdeš nápady, co by mohlo fungovat pro tobe.
POCHOPIT, proč jsi taková, jaká jsi, může být obrovsky osvobozující. Přináší to potvrzení, uvědomění – a často i obrovskou úlevu.
Ale je důležité říct i tohle: může to přinést i hluboký vnitřní smutek. Smutek pro tu malou holčičku, kterou jsi kdysi byla – a která se snažila projít životem, aniž by věděla, že chyba není v ní. Že mohla být někým jiným, mít lepší život – kdyby jen věděla. Že místo toho, aby se obviňovala, že je nemožná, mohla dostat pomoc, jak zkrotit svůj mozek. Může to být těžké se přes to přenést – ale zkus se na to dívat jako na odrazový můstek k lepší budoucnosti.
ADHD není jen chaos. Je to i síla. Je to schopnost vidět souvislosti, které ostatní nevidí. Vytvářet nové věci, myslet ve velkém, cítit do hloubky. ADHD není jen výzva – je to jiný způsob, jak být člověkem.
A když víš, co stojí za tvými obtížemi, je snazší chytit býka za rohy. Úzkost se může zlepšit, když ji začneš vnímat jako součást ADHD – ne jako strach. Hypersenzitivita se může zlepšit, když pochopíš, co ji způsobuje. A tak dál. Teď máš šanci vyrvat plevel s kořenem – ne jen ho zastřihnout nad povrchem.
Když konečně víš, jak tvůj mozek funguje a na které knoflíky mačkat – co tě teď zastaví? Řekněme si to na rovinu.
ADHD NENÍ o inteligenci. V jedné nedávné přednášce profesor William Dodson, jeden z předních odborníků v USA, zmínil, že průměrné IQ žen s ADHD je poměrně vysoké. Vyšší než průměr.
DOPAMILLA: Počkej… takže jsme vlastně chytré? Ne jen chaotické?
Jsme obojí! A to je naprosto v pořádku.
Jsme chytré! Jsme plné zdrojů. Takže pokud skončíš s diagnózou ADHD, máš i příležitost. Příležitost využít svou schopnost hyperfokusu, umění najít nové kreativní nápady, empatii a soucit, schopnost nenechat se obalamutit a vidět skrz nespravedlnost – a proměnit to v něco krásného a užitečného.
Koho zajímá, že ti ujede autobus nebo že máš hromady oblečení na ložnici, když zároveň tvoříš budoucnost? Hele, neřeš to. Myslím, že jde hlavně o to, naučit se kašlat na to, co si o nás myslí ostatní. Jo, vím – snáz se to řekne než udělá. Ale je to užitečné, když to zvládneš.
Když přijmeš, že jsi taková, jaká jsi – znovu – můžeš zvednout hlavu. Rozhlédnout se. Jsme tu. Je nás tu vlastně hodně. Tolik, že noviny musí psát články a být znepokojené „ADHD explozí“ – když to řeknu trochu s nadsázkou.
Ale vážně: Poznej, kdo jsi. Poznej, co funguje pro tebe. Nauč své okolí, co ADHD je – a jak funguje. Pomoz jim pochopit, že jsme takoví, jací jsme: trochu jiní. Ale rovnocenní. Můžeme přispět. Můžeme měnit svět.
Ještě donedávna bylo ADHD vnímáno jako „klučičí diagnóza“. Věřilo se, že z toho člověk „vyroste“ – jako by to byly výbuchy vzteku v cukrárně. Zatímco průměrný věk, kdy kluci dostanou diagnózu, je 6–7 let, u žen je to až kolem třiceti. Třicet let. Třicet let vnitřního boje – než se zhroutíme.
Často se to stane, když máme děti. Nebo když přijde perimenopauza. Protože hormony? Ty se s ADHD pěkně spiknou proti nám.
A testy, které mají ADHD odhalit? Ženy v nich skórují hůř. Jo, uhodla jsi – protože testy jsou navržené pro kluky. Pro klasické „klučičí“ příznaky. I když naše příznaky nám extrémně ztěžují každodenní život.
A jako by to nestačilo: Jen jedno procento – jedno! – veškerého výzkumu ADHD se věnuje ženám. Ale možná se to začíná měnit. Teď přicházíme – sebevědomější, rozhodnější, s vědomím toho, co se děje.
A jen aby to zaznělo jednou provždy: Z ADHD nevyrosteš. Ani ti hyperaktivní kluci. ADHD je neurologický stav – a ten mozek si neseš celý život.
Není to tak, že bychom byly neschopné. Naopak. Jsme dost chytré na to, abychom to otočily ve svůj prospěch. Nestane se to zítra. Možná ani za rok. Ale čím víc z nás sundá masku, přestanou se stydět, uvidí, že tam venku je úplně nový svět – tím snazší to bude v budoucnu.
Řím nepostavili za den. Ale to bude nejspíš tím, že neměli po ruce ženy s ADHD.
Nejsi sama. Nejsi „moc“. Jsi součástí něčeho většího. A už jsi začala. A možná – možná – je čas, aby se svět naučil potkávat tě tam, kde jsi. Ne tam, kde si myslí, že bys měla být.
DOPAMILLA: Takže… my bychom postavily Řím za dva dny, ale zapomněly na Španělské schody?
Jo – ale možná bychom už tehdy vynalezly výtah!
Tak jo – tahle epizoda mě tak nadchla, že jsem na další epizodu ani nepomyslela. Takže o čem bude přístí epizoda, jo to bude překvapení! Pokud sleduješ Amygdala party na Instagramu, napiš mi, jaká témata tě zajímají!