S01E08 - 94 otevřených záložek a řešení v neznámu aneb Jak básníci přicházejí o rozum
Máš v hlavě 94 otevřených záložek. Snažíš se odpovídat, uklízet, pamatovat si, být přítomná. Ale mozek mlčí. A ten podlý hlas hanby ti šeptá, že jsi líná. V téhle epizodě mluvím o tom, když je toho na tebe moc, o sociální izolaci a o tom, jak najít rovnováhu dřív, než se celý systém zřítí.
POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY
OK lidičky, vítejte na Amygdala party. Jmenuju se Step a jsem ráda, že mě doprovázíte na mojí cestě krajinou ADHD – klikni lajk tady na streamovací platformě ať vám žádná epizoda neuteče!
Minule jsem skončila tím, že jsem byla tak nadšená ze psaní epizody, že jsem vůbec netušila, o čem bude ta další. No a dneska vám povím celý příběh, o tom, co se od té doby stalo. Je to skoro jako reportáž ze zákulisí … a myslím, že můžete být rádi, že z toho nevznikl film. To, co se dělo potom, by se dalo natočit jako film s názvem Jak básníci přicházejí o rozum. A věř mi, nebyla by to komedie.
Byla to totiž náročná jízda, která mě stála dost energie, ale zároveň mi dala příležitost. Příležitost mluvit o něčem, co spousta lidí s ADHD dobře zná. Něčem, co není vidět navenek, ale uvnitř to hlodá. Hanba. Sebeobviňování. A pocit, že jsi nemožná.
Musím se přiznat k tomu, že jsem psavec a obsah epizod si teda píšu – nemůžu je jen tak mluvit z hlavy. Můj mozek prostě funguje líp, když píšu. Kdybych měla mluvit z patra, zamotám se do vlastních myšlenek, buď to zkrátím na minimum (protože to chci mít co nejrychleji za sebou a netrápit vás), nebo to bude to chaotické a já natáhnu na věčnost (protože budu chtít vysvětlit všechno tak důkladně, že možná skončíte s životním příběhem mojí babičky). Takže píšu, abych se udržela v kolejích.
Minulý týden jsem napsala předchozí epizodu. A to téma – nesprávná diagnóza a možnost dostat správnou diagnózu i když jsi tzv. vysoce funkční dospělá žena – to je něco, co mi fakt leží na srdci. Chci, aby všechny z vás, co tam sedíte s levou rukou přivázanou za zády a nutíte se psát pravou, pochopily, kde je problém. Protože možná ani netušíte, že tu levou ruku můžete uvolnit. Jestli nevíš, o čem mluvím, tak je ideální čas si poslechnout předchozí epizodu (mrk mrk).
A když mě něco nadchne, ponořím se do toho. Ponořím se jako lovec perel do hlubokého modrého oceánu – bez kyslíku, bez záchranné sítě. Když jsem se po dvou dnech vynořila, měla jsem napsané ne jednu, ale dvě epizody (a přihodila jsem i vánoční speciál, protože mě to prostě chytlo). Dohromady to mělo 10 000 slov. A jelikož tenhle podcast mám ve dvou jazycích, tak jsem to ještě přeložila.
Průměrná kniha má kolem 80 000 slov.
A samozřejmě jsem to nedělala ve vakuu – hledala jsem informace, četla, studovala zdroje.
Do toho mám práci.
A studuju na ADHD kouče.
DOPAMILLA: A pak se divíš, že ti zkratuje mozek …
Popravdě už se ani nedivím – já to vím. Můj problém je, že když na mě políbí múza – což je moje označení pro náhlý záchvat nápadů, kreativity a hlavně energie to všechno dokončit – tak prostě nedokážu přestat. Snažím se sama sobě říct, že si to budu pamatovat i zítra nebo za dva týdny a napíšu to tehdy.
Haha. Jasně.
Za prvé VÍM, že to nedokážu odložit, protože ten kreativní pocit – kdy se slova jenom valí ven a prsty tančí po klávesnici – ten bohužel nejde odložit jako svačina, kterou si můžeš dát teď nebo za tři hodiny. Ne, ten pocit, že dokážu dělat zázraky, přijde jen tehdy, když se mu chce. Není divu, že si člověk občas říká, jestli náhodou není trochu manický – protože to fakt působí dost manicky.
Za druhé VÍM, že nemám ani nejmenší šanci si to zapamatovat, bez ohledu na to, kolikrát si to v hlavě zopakuju, kolik lístečků si napíšu. Protože nejde jen o to CO si máš zapamatovat – musí se spojit všechny části: paměť, načasování a ta vnitřní síla.
Je to jako zatmění měsíce. Nastane jen tehdy, když je měsíc, země a slunce v přesné pozici – a navíc musíš být ty sama na správném místě na Zemi, abys to vůbec viděla.
Jo, chápeš, kam tím mířím? Neříkám to proto, abych se chlubila, jak jsem efektivní. Říkám to proto, abych vysvětlila, jak vznikla dnešní epizoda. Protože tahle efektivita má samozřejmě svou cenu.
A ta cena se jmenuje overwhelming. Což se dá přeložit jako přetížení systému. Zahlcení. Prostě kolaps.
Takže najednou sedím na gauči a jsem úplně paralyzovaná. Mozek mi jede jako auto na plný plyn, ale zároveň někdo stojí na brzdě. Řeknu si, že si musím trochu odpočinout. To přece pomáhá, ne?
Takže sedím a snažím se odpočívat. Slyším, jak hučí tepelné čerpadlo. Partner ťuká do klávesnice. Psi se zvednou a ťapkají po laminátu, jdou se napít. Ze střechy kape déšť. V sousedství se staví, takže slyším sbíječku a jeřáby. Hlavní silnice pár set metrů od domu hučí. Nad domem letí letadlo, občas i vrtulník. Cítím kouř, protože začala topná sezóna. Všechno cítím – a mám pocit, že všechny tyhle vjemy se snaží nacpat do mojí hlavy, kde už je dost plno. Nebo spíš prázdno, teda.
DOPAMILLA: No prostě šlapeš vodu. Spousta pohybu, žádný posun.
Problém je, že já vůbec nevím, kterým směrem plavat, já nevím, kde je břeh, kam doplavat, abych se zachránila! Jsem psychicky vyčerpaná, nedokážu mozek vypnout. Má raveparty i v noci, takže špatně spím. Svaly mám napjaté a bolest hlavy se pomalu plíží.
A pak – právě když se snažíš rozhodnout, jestli je důležitější zastavit myšlenky, než se mozek zavaří, nebo donutit tělo ke spánku – tak se objeví ten známý kritik. Ten, co ti připomene, že bys měla vyprat prádlo. Vyklidit myčku. Schovat letní oblečení a vytáhnout zimní. Objednat výměnu pneumatik. MĚLA BYS něco dělat. Měla bys být jako všichni normální lidi. Měla bys to zvládat.
DOPAMILLA: To trvá DOSLOVA dvě minuty. DVĚ MINUTY!
Takže zatímco v hlavě pořád běží raveparty, nastupuje sebemrskačství. A ty tam sedíš, úplně zahlcená, paralyzovaná. Snažíš se ztišit obojí – ale je to jako šlapat tu vodu, abys se neutopila, přičemž utopit se by možná aspoň ztišilo ten chaos.
Snažíš se zvednout, udělat něco z toho nekonečného seznamu úkolů, ale nejde to. Anebo to jde – ale jen tak, že se přinutíš posledními zbytky sil. Dojdeš k myčce, otevřeš ji, zíráš do ní, zavřeš ji. Doplížíš ke skříni, podíváš se na ty zimní věci, co bys už fakt měla vytáhnout – venku je pod nulou – a pak prostě otočíš a zase odejdeš. Zhroutíš se na gauč a víš, že jsi selhala. Že jsi fakt tragická postava. Že by ses měla dát dohromady. Ne proto, že bys FAKTICKY selhala – ale protože ten vnitřní kritik je slizkej hajzl. Umí přesně ukázat na všechno. Všechno, co je špatně. A ví, jak to bolí, jenže je sadista, takže ho to těší a ještě přitlačí.
DOPAMILLA: No jo, je LISTOPAD. Normální lidi vytáhli zimní věci už před měsícem, ne?
Je to jako když máš v počítači otevřených 94 záložek. A ty horečně hledáš, odkud hraje ta hudba, kterou potřebuješ vypnout. Stresuješ se, spěcháš, chceš to mít hotové. Ale ten úkol je moc velký, moc zahlcující – a ty to nestihneš včas. Obrazovka zamrzla. Takže nejlepší bude celý ten krám prostě vypnout, ne?
DOPAMILLA: Normální lidi mají maximálně tři záložky. Tři!
A jako by to nestačilo, právě v tuhle chvíli se často ozve můj partner. S něčím, co navíc vyžaduje citové zapojení. Třeba jestli mu pomůžu nakrájet zeleninu na večeři. Nebo že jsem odtažitá a uzavřená. A pak se to všechno může sesypat jako domeček z karet. Ta poslední kapka, může způsobit, že buď začnu brečet, nebo vybuchnu.
Nemyslím to zle. Jen už toho prostě víc nezvládnu . Připadám si jako bez kůže – a přitom bych potřebovala kůži z nosorožce.
Když pochopím, co se děje, dokážu mu říct: „Teď ne. Teď už fakt nemůžu.“ A on se to naučil chápat. Ví, že to není odmítnutí. Že to neznamená, že ho nemám ráda. Nejsem naštvaná. Nejsem smutná.
Jen jsem prostě vyčerpala veškerý dopamin, co jsem měla na skladě.
Tohle je ta chvíle, kdy potřebuju zírat na reels nebo na nějaký seriál na Netflixu. Ale žádný dokument – to je moc náročné. Ideálně nějakou bezduchou akční věc s hromadou nesmyslného střílení, nebo romantickou komedii s dějem tak průhledným, že zaměstná maximálně dvě mozkové buňky.
Tohle je ta chvíle, kdy potřebuju vypnout mozek – ale zároveň mu dát něco, co ho zabaví, aniž by se otevřely nové záložky. Tohle je ta chvíle, kdy nedokážu odpovědět ani na jednoduchou otázku, třeba co chci k večeři. Netuším. Tohle je ta chvíle, kdy můžu poslouchat jednu a tu samou písničku 39krát za sebou.
DOPAMILLA: Produktivní jako vždycky, co?
Připadám si jako narkoman, co shání další dávku – ať už je to cukr, nebo něco zajímavého na obrazovce. Někdo pije, někdo nakupuje. A ten vnitřní kritik se mezitím v hlavě chová jako takový ten falešně milej terapeut. S medovým hlasem ti podsunuje jedovaté poznámky:
„Jsi si jistá, že je chytrý si dát panáka?“
„Máš na to vůbec peníze?“
„Nejsi už takhle dost tlustá?“
„Neměla bys už konečně něco dělat?“
A právě tady je hrozně snadné začít si říkat: Jsem v depresi? Jsem hypersenzitiví? Jsem citlivka? Je se mnou něco špatně, tohle přece není normální, nebo jo? Sama jsem si tyhle otázky kladla. Dokonce mi jednou řekl i psycholog, že jsem jenom hypersentivní!
Ale po čase jsem si řekla… počkej. Tohle úplně nesedí. Až když jsem začala číst o ADHD – a jak zákeřně se umí maskovat jako něco úplně jiného – začalo to do sebe zapadat. ADHD je jako dobové drama. Kostýmy tě můžou zmást. Myslíš si, že vidíš depresi, vyhoření, sociální úzkost – ale je to ten samý scénář, jen s jinými maskami.
Je to jako být archeologem ve vlastním životě. Ometáš písek, vrstvu po vrstvě, a najednou se ti rýsuje něco, co tam bylo celou dobu. Jak jsem říkala v minulé epizodě: existuje spousta diagnóz, které ADHD dokážou schovat – a spousta vysvětlení, která víc matou než objasňují.
Ale není to jen hyperfokus, co mě dokáže zahltit. Často mě vyčerpají i společenské situace – i když si je užiju. Setkám se třeba s kamarádkami, povídáme si, smějeme se – a druhý den jsem vyřízená. Ne jen unavená, ale úplně prázdná.
Pamatuju si jednu oslavu narozenin starší paní – byla tam celá rodina, od nejmladšího po nejstaršího. Trvalo to od oběda až do večera, a já tam nebyla sama, takže jsem nemohla jen tak odejít. Nemohla jsem se uprostřed šlehačkového dortu zvednout ze židle a zařvat: „TEĎ už tady fakt nedokážu zůstat ani vteřinu!“ – i když jsem měla strašnou chuť to udělat. Je to víc než dvacet let, ale pamatuju si to jako dost traumatický zážitek. Naučila jsem se jednu věc: nikdy nebuď závislá na někom jiném, když potřebuješ odejít z akce, kterou nezvládáš.
Citlivost na vnější podněty je další důvod přetížení. Moc světla, moc zvuků, moc pachů, moc šumu – a žádná možnost to regulovat nebo se stáhnout. Máš pocit, že se ti všechny smysly zesílily. Cítíš, jakou má kdo parfém, co měl k obědu, kdo si dal cigaretu. Slyšíš každou konverzaci, každé vrznutí židle, tiskárnu, klimatizaci.
Pracovala jsem v open space kanceláři se třemi lidmi bez problémů. Ale měla jsem i praxi v prostoru s třiceti až čtyřiceti lidmi po dobu čtrnácti dnů – a to bylo dost náročné. E-maily, co pořád cinkají, samy o sobě dokážou být stresující. Zvlášť když máš práci, kde ti jich denně přijde přes sto.
A tady je třeba zmínit něco důležitého: tělo a mozek spolu mluví. Napjaté svaly posílají mozku signál „pozor!“. Mozek posílá zpátky „stres!“. A vznikne začarovaný kruh. Proto může pomoct i tak jednoduchá věc, jako povolit ramena – uleví to i hlavě.
Ztracený přehled o čase. Perfekcionismus, co tě honí. Malá, nepodstatné rozhodnutí, co najednou působí jako nemožná. A vysoká očekávání – od nás samotných i od všech, co říkali: „Ty bys to přece měla zvládnout. Máš přece potenciál.“ Přidej stres – a máš recept na dokonalou bouři.
A jako by toho nebylo dost, krátkodobá paměť je jedna z prvních věcí, co se vypaří, když jsi přetížená. Nepamatuješ si, proč jsi vstala z gauče. Nepamatuješ si, proč jsi přišla do ložnice. Nepamatuješ, kde máš mobil. Není to tím, že jsi roztržitá. Je to tím, že mozek prostě vypnul.
Jako počítač s příliš mnoha otevřenými záložkami – a to rozhodně platí, doslova i obrazně – mozek se prostě vypne. Vracíš se po vlastních stopách, z kuchyně zpátky ke gauči, proč jsi to vlastně vstala? Kam jsi šla? A proč? Snažíš se zrekonstruovat původní záměr, a říkáš si, jestli náhodou nemáš začínajícího Alzheimra.
Jednou jsem měla hodně práce, a partner mi přišel pomoct, když se vrátil z té své. Spěchali jsme, abychom to stihli. Měli jsme hlad. Psi měli hlad. Potřebovali vyvenčit. Byl temný podzimní den – mokré listí, mráz ve vzduchu. Takový den, kdy si říkám: Proč jsem si se sakra stěhovala zrovna do Skandinávie?
Když jsme konečně byli hotoví a chystali se odjet – hodně pozdě na naší i psí večeři – zjistila jsem, že nemám mobil. Následovalo půlhodinové vyšetřování.
Otázky typu: „Kde jsi ho měla naposledy? Co jsi dělala potom?“
Které se postupně změnily na: „UŽ MĚ TO FAKT ŠTVE. Jak tohle dokážeš?“
A samozřejmě ta klasická otázka za tisíc korun: „Tipuju, že je na tichý režim?“
Já, slabým hlasem: „Jo… je na tichý. Jako už posledních deset let.“
Sedli jsme do auta. Hladoví. Naštvaní. Vyčerpaní.
A já si říkala: „Jsem nemožná.“
Ujedeme pár set metrů. Ze zavazadlového prostoru se ozve divný zvuk.
Mohlo by to být…? Zastavím auto. Vyskočím ven.
Jo. Tam vzadu, na podlaze, schovaný mezi krabicemi, se mobil klouže sem a tam jako malý idiot.
Ten večer mi partner objednal chytrý přívěsek. Takový ten, co ti pípá, kde máš mobil.
Protože odmítám si koupit chytré hodinky. Z principu. Nechci si vědomě pořizovat ještě další gadget, který mě bude stresovat.
Vnitřní kritik je důležitý hráč v téhle bouři. Mám podezření, že jsem ho sama nezaměstnala. Udělala to moje matka. A když jsem se odstěhovala, sbalil si kufr a šel se mnou.
Moji rodiče byli ten typ, co pořád něco dělá. Dům, ve kterém jsem vyrůstala, postavili vlastníma rukama, cihlu po cihle. Když byl hotový, koupili rozpadlou chalupu. Víkendy trávili tam – opravovali ji od základů. Pěstovali zeleninu, sekali trávu kosou, sázeli záhony, štípali dřevo. A samozřejmě oba pracovali – nepracovat nebyla v komunistické zemi možnost.
Jinými slovy, vyrůstala jsem v rodině, kde se odpočívá tím, že se něco dělá. Pokud nesedíš s vyšíváním v ruce, tak vlastně neděláš nic – a vždycky je co dělat. Takže vnitřní kritik měl u nás doma ideální podmínky.
Dodnes mám problém odpočívat, aniž bych něco dělala. Částečně proto, že mozek si nejlíp odpočine u jednoduché činnosti – třeba sekání trávy nebo luxování. Ale taky proto, že jsem vyrůstala s věčným „no měla bys“.
Takže když jsem přetížená, není to jen tím, že mi došel dopamin. Je to i tím, že kritik dostal mikrofon – a mluví hlasem mého dětství. Ale učím se ten hlas ztlumit. Ne tím, že ho ignoruju, ale tím, že mu dám něco dělat, co mi neublíží. Třeba luxovat. Nebo sekat trávu.
Proč jsme vlastně přetížení? Není to tím, že jsi neschopná – to už ti snad došlo, ne? Je to zase ten tvrdohlavý mozek, co ti hází klacky pod nohy. A samozřejmě v tom má prsty ten parchant jménem dopamin.
Možná to působí jako chaos, ale je to chemie. Jestli jsi jako já a lituješ, že tě na střední chemie a biologie až tak netankovala, tak vítej do klubu. Neříkám, že tomu rozumím do detailu, ale pochopila jsem to asi takhle:
Dopamin – o kterém jsme už mluvili – je jeden z neurotransmiterů. Já mu říkám pošťák, protože „neurotransmiter“ je příšerný slovo. Je to pošťák, co má doručovat zásilky motivace, pozornosti, rozhodování a pocitu odměny. Ideálně by to měla být celá armáda pošťáků, co běhají sem a tam, doručují správné balíčky do správných schránek, aby sis mohla dělat to, co potřebuješ.
Ale ty máš smůlu – tvůj pošťák byl vyhozen z firmy Mozková Pošta s.p. Je neschopný a práci nezvládá. Navíc je na to sám, nikdo s ním nechce dělat. A mám podezření, že je to ten typ, co některé balíčky prostě hodí do příkopu, aby nemusel chodit tak daleko.
Takže nedostaneš to, co potřebuješ – a když už nějakej ten balík přijde, mělo by jich být patnáctkrát víc. Takže v té poštovní schránce – tedy v části mozku, která řídí plánování, rozhodování a regulaci – je dopaminu zoufale málo. Schránka je často prázdná.
A jako by to nestačilo – někdy není problém jen v pošťákovi. Někdy ta schránka nedokáže balíčky správně přijmout. Receptory, které mají dopamin zachytit, nefungují jak mají. Takže ta schránka má díry. Ale výsledek je stejný – chybí ti dopamin, který potřebuješ, abys mohla fungovat.
Problém je, že tyhle balíčky – ten dopamin, co ti měl být doručen – jsou dost zásadní pro to, abys mohla fungovat… no, „normálně“, lepší slovo mě teď nenapadá. Když tam máš tři balíčky místo šedesáti, i malé úkoly působí jako nepřekonatelné. Na rozdíl od Ježíše tvoje mozek nedokáže nasytit 5000 lidí pěti chleby a dvěma rybami. Tvůj mozek má hlad. Ztrácíš přehled, nedokážeš si stanovit priority. Jsi přecitlivělá na hluk, na požadavky, na vyrušení.
Přetížení není jen „moc“. Je to i „málo“ – málo dopaminu, málo přehledu, málo kapacity na regulaci. Dá se říct, že přetížení vzniká, když je mozek nedostatečně stimulovaný správným způsobem a přetížený tím špatným.
Proto honíš dopaminové dávky. Potřebuješ víc, abys mohla fungovat. Voláš pochybným pošťákům jménem Scrollování, Mlsání a Nakupování – a oni ti doručí podezřelé balíčky zadním vchodem.
A tady přichází paradox: čím víc jsi přetížená, tím hůř se ti dělají dobrá rozhodnutí. Ta část mozku, co řídí sebekontrolu, jede taky na rezervu. Takže děláš věci, které ti dlouhodobě škodí – i když víš, že bys neměla. Nejsi hloupá. Je to zoufalá strategie přežití. Víš, že je to blbost – ale teď hned to pomáhá. Taková z nouze cnost.
Takže když pošťák selže a kritik na tebe řve – jak poznáš, že se blíží bouře? Tady jsou signály, které jsem se naučila rozpoznat.
Už jsem říkala, že přetížení vnímám jako dokonalou bouři. Ale začínám být jako meteorolog. Vidím, jak se stahují mraky. Cítím, když se začnu ztrácet, když mě společenská akce začne vyčerpávat, když se věci začnou rozpadat. Neznamená to, že to vždycky dokážu zastavit. Někdy – jako u psaní minulé epizody – vím, že bouře přijde, ale stejně to dokončím. Měla jsem pocit, že je důležitější to dodělat než se vyhnout únavě.
Moje pointa je: můžeš se naučit vnímat signály. Můžeš si vytvořit malé systémy, malé rituály, které ti pomůžou zastavit dřív, než bude pozdě. Když začneš prokrastinovat. Když se stáhneš do sebe. Když přijde zamlžení mozku. Když jsi podrážděná nebo nedokážeš odpovědět ani na jednoduchou otázku typu „Co chceš k večeři?“
Možná už jsi za hranou. Odejdi z oslavy dřív, než toho bude moc. A rozhodně dřív, než dostaneš chuť zabodnout dezertní vidličku do prvního člověka, který začne mluvit o počasí.
Přetížení není jedna věc. Je to složený stav – chemie, minulost, vztahy, rytmus. A teprve když vidíš celý obraz, můžeš začít hledat cestu ven.
Nauč se říkat ne. Dělej si pauzy. Rozděl úkoly na menší části. Udělej si z nich zábavu. Zkoumej, co funguje právě pro tebe!
Mám štěstí – pracuju sama na sebe. Můžu si dovolit dva dny, kdy se produktivita měří podle počtu epizod Případů 1. oddělení nebo podle toho, kolik receptů na zdravé obědy jsem zvládla zhlédnout. Dřív, když jsem byla zaměstnaná, jsem víkendy trávila tím, že jsem se snažila dát dohromady. Často jsem neměla sílu na nic jiného než číst… nebo prostě jen existovat.
DOPAMILLA: Jo, vlastní firma. To je ideální na to, aby ses ztratila v králičí noře, když si máš sama řídit čas, ne?
Jo, jsem překvapivě dobrá donutit se být efektivní. Teda pokud nejde o fakturaci.
Ale vážně: mně pomáhá procházka v lese. Jiným pomáhá mindfulness, jóga, pohyb, zdravé jídlo, kognitivní terapie. Někdo používá seznamy a časovače. Jiný aplikace. Neexistuje jedno řešení – ale existují něco, co funguje pro tebe
Dělej si seznamy úkolů, které dávají smysl – ne seznam všeho, co bys měla udělat. Seřaď úkoly podle důležitosti. Buď na sebe hodná. Dej si prostor. Zaměř se víc na to, co tě baví, co ti dodává energii – ne na to, co tě vyčerpává.
Mně třeba skvěle funguje poslouchat audioknihy nebo podcasty pokaždé, když dělám něco, co nevyžaduje přemýšlení – třeba když uklízím kuchyň nebo pracuju na zahradě. Díky tomu se z těchhle činností stává odměna, protože miluju poslouchat knihy. A protože zároveň nedokážu jen tak sedět a poslouchat, udělám si tím věci, které stejně musím udělat.
Zjisti, co tě zahlcuje. Co tě stresuje nebo ti způsobuje úzkost a emoční přetížení. Může to být nepořádek doma nebo kolega, co řve do telefonu. Zapiš si, co tě stresuje doma, v práci a obecně v každodenním životě. Pomůže ti to najít spouštěče – a tím pádem jim předcházet.
Tady je pár konkrétních věcí, které pomáhají mně:
Pravidlo 5 minut: Když je všechno moc, udělej jednu věc jen na pět minut. Často se pak rozjedeš. A když ne – je v pohodě přestat. Když mám třeba psát a nemám chuť, začnu psát cokoliv. Třeba píšu: „Nesnáším psaní, nesnáším psaní, nesnáším psaní“ – dokud se motor nerozjede sám. Jako když se dřív roztlačovalo auto. Možná si to pamatuješ? Nakonec motor naskočil.
Check-in: Několikrát denně se sama sebe ptám: Jedla jsem? Pila jsem vodu? Potřebuju vzduch? Jsou to ednoduché věci, ale mozek na ně zapomíná, když je zahlcený. Zvlášť když pracuju sama doma. Naštěstí můžu vmáčknout drobné úkoly: Vynést odpadky. A když je vynáším, vidím, že cesta k brance potřebuje zamést listí. A když to udělám, můžu rovnou zkontrolovat zahradu a sebrat psí bobky. A najednou mám za sebou dvacet minut pohybu. Fyzická aktivita je balzám pro ADHD mozek.
Exit strategie: Vždycky mám plán B pro společenské akce. Vlastní auto. Připravenou „nouzovou lež“. Když jdeš na rande naslepo, poprosíš kamarádku, aby ti zavolala a dala ti záchrannou výmluvu – tak proč ne i v jiných situacích?
Dopaminové menu: Udělej si seznam věcí, které ti dodávají energii, aniž by tě vyčerpaly. Třeba jako já – poslouchat audioknihy při vyklízení myčky. Pro tebe to může být něco úplně jiného. Třeba běh kolem bloku nebo hlídání neteří a synovců.
Protože když to neohlídáš, když nepoznáš, že už je toho moc, když už nezvládneš ani scrollování nebo nakupování, které ti dřív přinášely aspoň trochu radosti – můžeš skončit stočená do klubíčka uprostřed postele tři dny před Vánoci a cítit, že už je konec. Že už nemáš sílu vstát. Že už nezvládneš vůbec nic.
A to už není jen zahlcení. To je o krok dál. To je ADHD vyhoření. Není to jen mozek, co se vypnul. Je to celé tělo, co řeklo stop. Vyčerpala jsi rezervu, vyčerpala jsi zálohu, vyčerpala jsi sebe – a už neexistuje žádné tlačítko „start“. Není to špatný den. Je to systémový kolaps.
A uprostřed toho kolapsu se stane něco zvláštního. Nepomyslíš si „mozek mi vypnul“. Pomyslíš si: „Jsem nemožná. Měla bych se sebrat. Jak to dokážu takhle zpackat?“
A pak neztratíš jen mobil. Ztratíš nit. Přehled. Schopnost odpovídat. Ztratíš kousek sebe. A právě tehdy se stáhneš do sebe.
Ne proto, že bys nechtěla být s lidmi. Ale protože na to prostě nemáš kapacitu. A tady přichází na scénu uzavření se do sebe, odtažení od lidí - jako ochrana, ale zároveň jako riziko.
DOPAMILLA: Chceš, aby tě lidi zvali – a pak řekneš ne, když to udělají…??
Je snadné se stáhnout ze světa. Protože máš pocit, že už nezvládneš nic. Že všechno je náročné. Že každý podnět tě vyčerpává. Věci, které ostatní vnímají jako příjemné nebo zábavné, se pro tebe můžou stát nepřekonatelnými. Výlet na chatu. Kino. Návštěva. Cesta k rodičům na Vánoce.
Tak se stáhneš a říkáš si, že bude lepší, když tě nikdo neuvidí v tomhle stavu. Doma se hromadí prádlo. Nemáš sílu ani vyjít ven. Jo, může to působit jako deprese. Nebo jako vyhoření. A možná to tak je – nebo možná jen je mozek přetížený. Pointa je: nemusíš přesně vědět, jak se to jmenuje, abys věděla, že potřebuješ pauzu. Potřebuješ myslet na sebe.
To, že se stáhneš – že se uzavřeš – je vlastně pokus chránit se. Už jsem říkala, že bych si nejradši koupila chatu a žila v lese. Protože les mi dává klid. Ten klid, který potřebuju, abych se nezhroutila.
DOPAMILLA: Jo, protože máš tak skvělou zkušenost s tím být sama se svými myšlenkami…
Ale – a to je důležité – izolace není řešení. Je rozdíl mezi tím, když si zvolíš čas o samotě, abys dobila baterky, a tím, když se stáhneš, protože všechno ostatní působí nemožně. To první je sebeláska. To druhé může být past.
DOPAMILLA: Jasně, uteč do lesa. To všechno vyřeší. Určitě.
A otázka zní: Jak dlouho bych tam vlastně vydržela – bez podnětů, které mi dávají možnost objevovat, učit se, zkoumat?
Cílem musí být najít zlatou střední cestu. Cestu, která ti dá dost podnětů – ale zároveň ti umožní je regulovat a řídit. Aby tě nezahltily. K tomu se ještě vrátíme.
A pak nesmíme zapomenout na naší starou známou – hanba. Ta, co se plíží, když ležíš v posteli a nemáš sílu vstát. Když zíráš na myčku a nedokážeš ji otevřít. Když se uzavřeš a vyhýbáš lidem – ne proto, že nechceš být s lidmi, ale protože na to nemáš kapacitu. Když zíráš na hromadu prádla, ale nedokážeš ho složit.
Hanba říká: „Jsi líná. Jsi slabá. Jsi neschopná.“ Protože ti to bylo nesčetněkrát řečeno. Protože to od tebe společnost očekává. Chovat se jako ostatní. Dělat to, co ostatní. Být „normální“. A když to nezvládneš – když ležíš v posteli a neděláš vůbec nic – je snadné si myslet, že jsi k ničemu.
A pro ženy je to často ještě horší. Očekává se od nás, že budeme mít přehled o všem – o domácnosti, o vztazích, máme být emoční opora pro okolí. Když to nezvládneme, Hanba je dvojnásobná. Nejsme jen „líné“ – jsme špatné ženy. Špatné manželky. Špatné matky. Nebo dcery.
DOPAMILLA: Všechny ostatní mámy pečou muffiny na školní besídku A ještě je pamatujou i doručit.
Ale hanba se mýlí. To, co prožíváš, není lenost. Je to přetížení. Je to mozek, co zkratoval. Je to nervový systém, co se tě snaží chránit. Jsi jako počítač, co zamrzl. A i když do něj bušíš, i když křičíš, že ta faktura musí být zaplacená DNES, i když máš chuť celý ten krám vyhodit z okna – není to tvoje chyba.
Ten počítač jsi nepokazila schválně. Jen jsi nevěděla, jak funguje. Jak je naprogramovaný. Používala jsi způsobem, který ho prostě zkratuje. Takže se musíš naučit ho používat tak, jak odpovídá jeho nastavení. Víš, že v něm jsou jedinečné schopnosti. Tak nedovol, aby vnější očekávání zničila jeho procesor.
Všechno tohle – plánování, určování priorit, schopnost rozhodovat se – řídí to, čemu se říká „výkonné funkce“. Budu o tom mluvit víc v jedné z dalších epizod, ale pro teď: je to ta část mozku, co se snaží držet všechno pohromadě. A když zkratuje, neztratíš jen přehled. Ztratíš schopnost vůbec začít.
Takže – jak najít tu vytouženou rovnováhu? Mezi klidem a zvědavostí. Mezi ochranou a podněty. Mezi samotou a světem.
Pro mě to začíná tím, že si všimnu, kdy ztrácím kontrolu. Kdy ztrácím rytmus. Kdy se přestávám těšit na věci, které mě normálně baví. Kdy začnu říkat „ne“ na všechno – ne proto, že nechci, ale protože nemůžu. Kdy začnu toužit po tichu, ale zároveň se v něm cítím osaměle.
To je ten moment, kdy vím, že je čas něco upravit. Ne všechno zrušit. Ne se izolovat. Ale upravit.
Možná to znamená sejít se s jednou kamarádkou, ne s pěti.
Možná to znamená jít do kina, ale ne zůstávat na drink.
Možná to znamená jít na vánoční večírek – ale mít plán, jak odejít dřív.
Nejde o to vybrat si mezi vším nebo ničím. Jde o to najít svůj rytmus. Svoji rovnováhu. Svoji zlatou střední cestu.
Ale než začneš „opravovat“ sama sebe, než si uděláš seznamy a stáhneš aplikace, musíš udělat jednu důležitou věc: Řekni si: Nejsem líná. Jsem přetížená. A to je naprosto v pořádku.
A pamatuj: Je v pořádku být naštvaná, že si toho nikdo nevšiml dřív. Je v pořádku truchlit nad roky, kdy ses bičovala. Je v pořádku být frustrovaná, že svět není nastavený pro tvůj mozek. Tyhle pocity jsou oprávněné. Jsou skutečné. A mají své místo.
Tak jo – myslím, že pro dnešek to stačí, co říkáš? Protože jsme se v posledních epizodách věnovali trochu těžším tématům, mám teď chuť podívat se na něco veselejšího, něco pozitivnějšího. Takže se zaměřím na všechny ty úžasné – a možná i vtipné nebo nečekané – věci, které se skrývají v mozku s ADHD. A jestli máš chuť mi něco navrhnout, budu moc ráda za tipy na amygdalaparty.cz nebo na sociálních sítích.
P.S.: Pokud teď sedíš a poznáváš se v tom přetížení – pamatuj, že nejsi sama. Je nás spousta, co máme otevřených 94 záložek. A najdeme cestu vpřed – jednu záložku po druhé.
DOPAMILLA: 94 záložek? Amatérka. Já jich mám 247.