S01E10 - Od nohou nemocniční postele (cestopis)

Epizoda trochu jinak – o pracovní paměti, která selhává, o hyperfokusu jako záchraně a o tom, proč mozek s ADHD nedokáže přestat jednat – i když jediné, co můžeš dělat, je čekat.

POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY

Ahoj, vítej na Amygdala party. Já jsem Step a musím hned přiznat, že tentokrát bude epizoda trochu jiná. Ne proto, že bych si to sama vybrala, ale protože to za mě vybral život. Tahle epizoda totiž vzniká na cestách a nahrávám ji s polním vybavením. Nevím, jestli je chytré sdílet to, co se chystám vyprávět, ale pomáhá mi to zpracovat. Takže – připoutej se, jdeme na to. 

Tahle epizoda začíná u nohou nemocniční postele. V posteli leží moje mamka a sympatická doktorka, která stojí vedle mě, mi vysvětluje, co je problém, co udělali a co se dá dělat dál. Horečně se snažím zachytit každé její slovo. Je to ten typ doktorky, kterou si hned oblíbíš – profesionální, ale lidská, s jiskrou v oku. Působí dojmem člověka, který se nenechá jen tak odbýt, a já mám pocit, že je to přesně ta správná osoba na správném místě. Zajímá se o lidi, nejen o diagnózu. Chápe, že příbuzní mají obavy. 

Jenže mluví rychle. Má na starosti celé oddělení, musí obcházet pacienty a jejich návštěvy, vysvětlovat jim, jak se jejich blízcí mají – takže je efektivní. Já se snažím zároveň pochopit, co říká, a zároveň si udržet otázky, které na ni mám. Snažím se to zpracovat, ale jde to strašně rychle. Tak neuvěřitelně rychle. Mám jen jednu šanci a bojím se, že něco nezachytím. Že si to nezapamatuju. Že to zblbnu. Jakmile se otočí k dalšímu pacientovi, posílám si sama sobě zprávy s těmi nejdůležitějšími informacemi. 

Snažím se zpracovat to, co jsem slyšela, a zároveň si v hlavě opakuju každé její slovo, abych to nezapoměla. Říkala, že mi někdo zavolá…? Nebo jsem měla já něco udělat, aby mi někdo zavolal…? 

Pro mě je tohle typická situace. Mozek jede na plné obrátky, ale věci mi unikají. Nejde o inteligenci ani o vůli. Jde o to, jak mozek zpracovává a ukládá informace. 

Výzkumy ukazují, že ADHD ovlivňuje pracovní paměť – schopnost udržet si informaci v hlavě, zatímco ji zpracováváš. Mluvená informace je obzvlášť těžká – nemůžeš si ji „přetočit zpátky“ jako film nebo přečíst znovu jako text. Je to, jako by ses snažila nést vodu v dlaních – vyteče dřív, než ji stihneš dojdeš tam, kam potřebuješ. 

Na intelektuální úrovni to samozřejmě vím – že pracuju s mozkem, který na tuhle úlohu není stavěný. Ale stejně se cítím jako neschopný idiot. Jak je možné, že jsem chytrá, a přesto tohle nezvládnu? Pětileté dítě dokáže zopakovat, co se mu řeklo mnohem přesvědčivěji než já, proboha! 

Zároveň, když se snažíme zpracovat to, co slyšíme, musíme regulovat pozornost: poslouchat, chápat a zároveň formulovat vlastní otázky. Je to jako počítač – vidíš, jak se přesýpací hodiny otáčí a otáčí, systém jede na plné obrátky, ale nakonec obrazovka zamrzne. Je to jako mít otevřených několik záložek prohlížeče najednou – a najednou celý systém krachne. 

A když je situace stresující – třeba když jsi v nemocnici se svou mamkou – je to ještě těžší. Stres a emoce zabírají místo v hlavě a kapacita na zapamatování a zpracování informací se zmenšuje. Linka je už obsazená starostmi, otázkami a možná i výčitkami (měla jsem něco udělat dřív? Měla jsem si něčeho všimnout?). 

Pak do toho přidáš praktické otázky a obavy – a je to prostě přetížení linky. Jako kdysi, když načítání internetových stránek trvalo minutu nebo dvě, mozek se snaží všechno roztřídit. Jenže příchozí informace přicházejí rychlostí optického kabelu. 

Důsledky můžou být velké: můžeš špatně pochopit důležité pokyny, zapomenout detaily, nebo odejít domů s pocitem nejistoty. Já jsem šla domů s pocitem, že jsem nezachytila všechno, že jsem se měla určitě víc ptát. A že až se mě bratr na něco zeptá, zase nebudu vědět odpověď – a znovu se budu cítit jako blb. 

Proto se tolik z nás uchyluje ke strategiím: zapisujeme si poznámky, posíláme sami sobě zprávy, nebo žádáme o písemné shrnutí. Děláme screenshoty. Někteří si berou s sebou někoho, kdo poslouchá spolu s námi. A jednoduchá, ale účinná technika je zopakovat zpátky: „Takže to, co mám udělat, je…“ – tím si potvrdíme, že jsme to pochopili správně. 

V běžné situaci to dělám často – říkám: „Jestli jsem to pochopila správně, tak je to tak a tak, nebo máme udělat to a to.“ Ale v tom tempu, které bylo v nemocnici, kde mají lékaři odjakživa auru bohů a člověk je má skoro uctívat – to rozhodně nepomáhá, když se zároveň cítíš hloupě a musíš se ptát několikrát. Navíc v Čechách už léta nežiju, takže si nejsem moc jistá tím, jak to tady chodí a to mi rozhodně na jistotě nedodává.  

Jasně, všichni občas něco zapomenou. Nikdo si nepamatuje všechno. Každý si věci vykládá trochu jinak. Ano, to je pravda. I lidé bez ADHD můžou ve stresu zapomenout nebo něco špatně pochopit. A taky se můžou cítit hloupě. Ale nezažívají tenhle pocit znovu a znovu celý život. A nejsou tím brzděni stejným způsobem. 

Pro ženy s ADHD je to ještě výraznější, protože mnoho z nás žije s vysokou mírou sebekritiky a perfekcionismu – takzvanou „strategií hodné holky“. Strategií, kterou jsme si nevymyslely proto, že by nás bavila, ale protože nám ji vnutilo okolí – neustálou kritikou a očekáváním. A tak se zážitek, kdy něco nezachytíš nebo ti unikne informace, propojuje se studem a sebebičováním. Vždyť bych to přece měla zvládnout!

Pro mě to nejsou maličkosti. Je to součást toho, jak ADHD ovlivňuje náš život způsobem, který je občas až invalidizující. Nejde o to, že naše chování je únavné pro ostatní. Náš mozek je únavný pro nás. Je vyčerpávající. 

Ale jako ty „hodné holky“ – to není něco, na co bychom si stěžovaly. My si přece nestěžujeme, ne, to ne! Spousta z nás nikdy nedostala žádnou pomoc. A když se pak ve veřejnosti pořád řeší, jestli těch diagnóz není najednou nějak moc – tak si o pomoc fakt neřekneš. Protože nechceš nikoho obtěžovat. A hlavně – co když tu diagnózu vlastně ani nemáš? To bys byla úplně za blbku, že jo. 

Proto je tak důležité o tom mluvit. Protože pro nás se neschopnost zpracovávat ústní informace neděje jen ve stresu, pro nás je to každodenní realita. Není to jednorázová epizoda, ale vzorec, který se opakuje ve škole, v práci, ve vztazích i ve zdravotnictví. 

Situace, která je náročná pro každého – třeba mít rodiče v nemocnici – je pro nás ještě těžší. Protože já – kromě obav o mámu a budoucnost – mám hlavu plnou výčitek, rozhovorů, kde se snažím rekonstruovat, co bylo řečeno, a myšlenek, že bych to měla zvládnout líp. 

Ale vlastně tenhle příběh začal už dřív. Začal tím, že jsem se dozvěděla, že mamka je nemocná. A tak tam stojím, 1500 kilometrů od domova a cítím se úplně bezmocná. Ve Skandinávii je vzdálenost něco, co definuje spoustu věcí – takže 1500 km není nic neobvyklého. Ale když bydlíš třeba v Olomouci a rodiče máš v Chebu, je to stejně komplikované. Nemusíš mít rodiče v jiné zemi jako já. Ta bezmoc, kterou cítíš, je pořád stejná. 

Jenže můj mozek je nastavený tak, že zoufale hledá řešení. Takže když mi brácha řekl, že je potřeba vyřešit nějaké právní věci, byla jsem skoro ráda. No počkej, tím myslím tohle – byla jsem ráda, protože jsem konečně mohla něco dělat! Nemám právní vzdělání, ale byla to perfektní příležitost zmáčknout tlačítko hyperfokusu a pustit se do práce. 

Hledat a najít řešení je pro mě skoro jako droga. Řešení přináší úlevu. Řešení mi dovolí fyzicky si oddechnout. Když mozek nemá co řešit, točí se v kruhu jako pes, který běhá za vlastním ocasem. 

Lidé s „normálním“ mozkem dokážou přijmout, že nemají všechno pod kontrolou. Spolehnou se na to, že to někdo jiný zařídí, že se věci nějak vyřeší. Pro mě je to ale jako říct, že nepotřebuju dýchat. Já prostě NEMŮŽU přestat hledat řešení. Takže když konečně dostanu konkrétní úkol, zapne se hyperfokus – a přinese zvláštní úlevu. 

Zatímco můj bratr se spokojil s tím, že se věci vyřeší, až bude máma dost zdravá na to, aby mohla domů, já jsem běhala mezi nemocnicí, praktickým lékařem, advokátní kanceláří a sociálním úřadem. Já jsem zařizovala. Někdo by možná řekl, že jsem to až moc řešila. 

Často přemýšlím, jestli tenhle způsob, jakým moje zvláštní mozek funguje, není vlastně únik před přetížením v jiné oblasti – v té emoční. Protože fakt, že mamka je nemocná, že je stará a nebude tu už dlouho, je tak obrovský a děsivý, že to nedokážu unést. Mám pocit, že cítím její bolest na vlastním těle. Bolest z toho, že už nemáš stoprocentní kontrolu nad svým životem. Když se to snažím pochopit, přijmout – ne, to je příliš. Tak raději běhám od advokáta k lékaři a na úřad, abych něco dělala. 

Možná banální strategie jak se vyhnout problému? Pro mě je to spíš pud sebezáchovy. Nasadím fasádu, působím silně a akčně, jen abych se nerozpadla. ADHD mozek má totiž často silnou potřebu něco dělat. Když jsou emoce příliš, je skoro nemožné sedět a „jen čekat“. Běhání mezi kancelářemi a vyřizování věcí mi dává pocit kontroly a struktury uprostřed chaosu. 

A samozřejmě v tom nejsem nijak unikátní. Mnoho lidí s ADHD používá aktivitu jako způsob regulace emocí. Místo toho, aby seděli s těžkým pocitem, přesměrují energii do praktických úkolů. Navenek to může vypadat jako že až moc všechno „řešíme“, ale ve skutečnosti je to způsob, jak se chránit před přetížením.

Není asi žádné překvapení, že nesnáším nemocnice. Jasně, je skvělé, že existují a že tam člověk dostane pomoc, když ji potřebuje. Ale nesnáším ten pocit bezmoci, který člověk má, když jsi hospitalizovaný.

Když navštěvuju mámu, nedokážu se na nemocnici dívat jako na místo, kde se lidé uzdravují. Vidím místo, kde lidé trpí. Kde jsou zbaveni kontroly, odkázaní na někoho jiného. A právě tam se moje empatie rozjede naplno – jako by ji všechna ta bílá nicota kolem ještě znásobila. 

Nevidím jen pacienty na cestě k uzdravení. Vidím bolest za zavřenýma očima, bezmoc v prázdných pohledech, zoufalství za ohrádkami postelí. Rychle poznám, které sestřičky jsou v práci proto, že je baví pečovat o lidi, a které to berou jen jako otravnou práci. Uklidňuju se tím, že jsou možná unavené, přepracované a mají přísná pravidla, kolik času mohou na jednotlivé úkony věnovat. Ale vidím i to, co to dělá s těmi, o které se mají starat. S těmi, kteří jsou zranitelní. 

Proto nedokážu ignorovat pacientku, která se marně snaží dostat k telefonu, aby zavolala dceři. Vidím zmatenou dementní paní, která má na své farmě tolik práce, že nedokáže ležet v klidu ani vteřinu. Vidím svou mámu, která tam prostě nechce být. 

Tak té paní podám telefon, promluvím s tou neklidnou farmářkou, snažím se utěšit mámu. Snažím se spravit i jejich bolest. 

A je toho na mě moc. Mám výčitky, že jsem volala sanitku. Vím, že je to objektivně nesmysl, ale nedokážu to zastavit. Já, která celý život byla ta akční, samostatná, ta co všechno zařídí a drží fasádu – já nemám strategii, jak zvládnout TOHLE. A TO je děsivé. To je pocit ztráty kontroly, pocit, že ztrácím sama sebe. 

Když stojím v situaci, kde neexistuje řešení, je to pro mozek, který je nastavený to něco dělat, obzvlášť těžké. Když není co dělat, hlava se zaplní obavami a sebekritikou. 

Výzkumy ukazují, že to souvisí s více věcmi. ADHD ovlivňuje pracovní paměť – schopnost udržet a zpracovat informaci v hlavě. Když není konkrétní úkol, pracovní paměť se zaplní obavami a „co kdyby“ myšlenkami. A protože ADHD znamená i problémy s regulací pozornosti, mozek dál hledá řešení, i když žádné neexistuje – a to může působit jako běhání v kruhu. 

Já pak přehrávám rozhovory, přemýšlím, co jsem mohla udělat jinak, co mohlo být lepší. Je to jako tornádo, které se točí a točí a nejde zastavit. Odborníci tomu říkají ruminace – myšlenky, které se točí v kruhu, aniž by vedly někam dál. Jako deska, která se zasekla. A je to obzvlášť těžké, protože náš mozek má problém ZASTAVIT myšlenkový proces, jakmile jednou začne. Nemůžeme prostě „přestat na to myslet“ – i když nám to všichni kolem říkají. 

A zatímco tohle tornádo řádí, přidává se ještě emoční dysregulace. ADHD mozek často prožívá emoce silněji a intenzivněji než ostatní. Proto se o nás říká, že jsme hypersenzitivní – máme schopnost se do emocí ponořit, cítit je na vlastním těle, cítit utrpení. A když se ocitneme v situaci, kde nemůžeme jednat, emoce zůstanou neregulované – a to může být drtivé. 

A jestli sis myslela, že toho už je dost, tak teda to ne. Mnoho žen s ADHD navíc žije s vysokou mírou sebekritiky a perfekcionismu. To jsme si nevybraly – to nám bylo vštěpováno od dětství. Že musíme být lepší, chytřejší, někdo jiný. Že nikdy nejsme dost dobré. A tak se zážitek, kdy nemůžeš nic udělat, propojuje se studem a vinou – protože jsme si internalizovaly, že bychom MĚLY něco udělat, že bychom měly být lepší. Je to instinkt, v nás zakořeněný. 

Pro mě je to hodně o kontrole okolí. Být vždy připravená, vždy schopná jednat. Protože jsem se naučila, že to funguje. Ne být sama sebou, ale být někým jiným. Někým lepším, někým, kdo má všechno pod kontrolou. To mi dává pocit, že život zvládám, skoro jako bych byla „normální“. Ale když se ocitnu v situaci, kde nic z toho nefunguje, tak to je nášup. Kromě toho, že mám nemocného rodiče a musím kolem toho zvládat emoce, musím ještě zvládat, že se rozpadám uvnitř. A to může být prostě příliš. 

Nejhorší na tom je, že tyhle pocity se strašně těžko vysvětlují lidem bez ADHD. Tobě to zní, jako když ti lidé nadávají: Nepřeháněj, to bude dobré. Ne, neblbni, samozřejmě se v nemocnici o lidi postarají. Jasně že jsi udělala správnou věc. Nestresuj se. To bude v pohodě.

Nevím, jestli se to vůbec dá vysvětlit, jaké to je. Je to jako být z vosku – jako vosková figurka z Andersenovy pohádky. A všechny ty požadavky, které sis na sebe naložila – ale ne z vlastní vůle – jsou jako teplo, které tě pomalu rozpouští. A pořád je větší a větší horko. Snažíš se udržet chlad, snažíš se křičet, že už stačí, že tohle oteplování nezvládáš… ale nikdo tě neslyší. Tak musíš ten vosk znovu vytvarovat do podoby figurky a dál fungovat. V světě, který je tak neuvěřitelně horký.

Takže – jestli si myslíš, že ADHD je jen o soustředění a paměti, tak se pleteš. ADHD je taky o tom, jak regulujeme emoce a jak zvládáme životní situace, kde kontrola není možná. Silná potřeba kontroly a akce je pro ADHD mozek typická. 

Když nemůžeme jednat, pracovní paměť se zaplní obavami a „co kdyby“ myšlenkami, pozornost se točí v kruhu a emoce zůstanou neregulované. A k tomu se často přidá sebekritika a perfekcionismus. Proto takové situace nepůsobí jen jako stres, ale jako krize – a právě to dělá ADHD v každodenním životě tak náročným. 

Nevím, jestli jsem toho nesdílela až moc, ale doufám, že slyšíš, co se tím snažím zprostředkovat. Pro mě to není jen příběh o nemocnici a obavách, ale malý cestopis mého mozku. Chtěla jsem ti ukázat, proč se ti někdy možná zdá, že se ti svět hroutí, zatímco ostatní to zvládají v pohodě. Jestli ses v tom poznala, nebo ti to dalo novou perspektivu, pak tahle krátká epizoda splnila svůj účel.

A mně samotné pomáhá o tom psát a říkat to nahlas. Sdílení je můj způsob, jak udržet svět trochu víc pohromadě. Trochu chladnější, aby ten vosk úplně neroztál.