S01E11 - Ať se snažím, jak se snažím… nejde to, nejde

V dnešní epizodě ti povím, proč jsem několik měsíců bydlela v napůl vymalovaném domě a proč i úplně jednoduché úkoly můžou být nemožné. A konečně se dozvíš, proč se potopil Titanic!

POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY

OK, lidičky, vítejte na Amygdala party. Jmenuju se Step a mám fakt radost, že sis našla cestu k mému podcastu. 

Začnu jedním příběhem, který krásně ukazuje, o čem dneska budeme mluvit. Když jsem si před pár lety koupila dům, bylo tam jak to tak ve Skandinávii bývá spousta borovicových prken a barvy, které fakt nebyly podle mého vkusu. A jelikož borovice je sice hezká, ale všeho s mírou, tak – jsem si řekla: tady se musí malovat! Bylo to vzrušující, že jo. Vybrala jsem barvy, nakoupila tmel, štětce a všechno možné vybavení. A pustila jsem se do toho. 

Udělala jsem tu klasickou chybu, kterou jistě znáš z televizních pořadů o rekonstrukcích domů – pustila jsem se do všeho najednou. Začala jsem malovat celý dům najednou. Jasně, že toho bylo moc. Jasně, že mě to zahltilo. Jasně, že nadšení zmizelo. Najednou jsem bydlela v domě, kde byla natřená jedna stěna v jednom pokoji, strop v dalším, a v dalších dvou sice stěny, ale bez stropu. 

A nejen že zmizela jiskra – nikdo mě netlačil. Žádný termín, žádné očekávání. Nikdo nepřišel na kolaudační párty (no dobře, já jsem nikoho nepozvala, takže to nebylo tak smutné, jak to zní). Prostě to bylo úplně jedno, jestli jsou stěny uvnitř natřené nebo ne. Nikdo to neviděl. 

Takže jsem pár měsíců bydlela v napůl vymalovaném domě. Až do chvíle, kdy přijela moje mamka na návštěvu. Jak už jsem říkala, ona prostě musí pořád něco dělat. Vzala kýbl s barvou a začala malovat. K mému zděšení začala malovat, když jsem byla v práci – bez ptaní, bez čekání. Prostě ZAČALA. A protože jsem chtěla mít jistotu, že to bude udělané správně, převzala jsem to a během pár dní jsem to dokončila. 

DOPAMILLA: No jasně, že jsi to dodělala, když tam byla MAMKA. Ostuda je evidentně nejlepší motivátor. 

A než si řekneš „no jo, měla sis to naplánovat líp a vzít jeden pokoj po druhém“ – ne. Dopadlo by to stejně. Po dvou pokojích bych se nudila a přestala. Protože problém nebyl v plánu ani v lenosti. Problém je někde úplně jinde – a k tomu se ještě dostaneme. 

Je to možná trochu vtipné, ale zároveň dost smutné. Protože když sedíš na gauči v pokoji, který je napůl vymalovaný několik měsíců, pořád máš před očima připomínku toho, jak neschopná jsi. Jak nemožná. Proč jsi začala všechno najednou? Proč sis to nenaplánovala líp? Proč jsi to nedokončila, když už jsi začala?’

A tak dál.  

Vsadím se, že nejsem sama, kdo zažívá takové pocity nedostatečnosti. Kdyby to byl pletařský projekt, skončil by nedodělaný v krabici ve sklepě. Ale navymalovaný dům – to se nedá přehlédnout. A nedá se tomu vyhnout. Takže se pořád bičuješ. Je to vlastně dost bolestivý příběh. I když je zároveň trochu komický. A právě o tom chci dneska mluvit – proč to nedokážeme? Proč se neumíme pustit do věcí, které CHCEME dělat, které VÍME, že musíme udělat? Je to lenost? Je to špatná vůle? Ne. Je to něco úplně jiného. 

Už jsem dřív zmínila, že „attention deficit hyperactivity disorder“ je fakt blbý název. Popisuje jen to, co je VIDĚT – a jen u těch, kteří jsou navenek hyperaktivní. Nepopisuje to, co se skutečně DĚJE. Je to jen špička ledovce, ale tváří se, že pod vodou nic není. A jestli nás Titanic něco naučil, tak právě tohle – nejnebezpečnější část ledovce je pod vodou. Ta, která způsobí, že narazíš a potopíš se. Ne ta, kterou vidíš na hladině. 

Takže dneska se podíváme pod hladinu. Budu mluvit o něčem, čemu se říká exekutivní funkce – a v praxi to znamená schopnost plánovat a dotahovat věci do konce. Taková projektová manažerka tvého života.

Fakt je, že člověk s ADHD má úplně stejné předpoklady jako „normální“ lidi. Všechny části tam jsou a fungují – ale často chybí ta, která je poskládá dohromady do funkčního celku. A já jsem si na to vytvořila obraz, který ti to snad pomůže pochopit. Od teď už nemáš ADHD – jsi ředitelka nemocnice. 

DOPAMILLA: Nespolehlivá ředitelka nemocnice. Buďme upřímné. 

Představ si mozek jako nemocnici. V té nemocnici pracují všichni – specialisté, mladí lékaři, studenti medicíny, sestry, ošetřovatelky, sanitáři, administrativní pracovníci i pacienti. A pamatuj, pořád mluvíme o tvém mozku. Všichni ti lidé jsou schopní ve svém oboru. 

A na vrcholu máš ředitele, který to celé řídí. Jenže ten ředitel, kterého máš k dispozici, je bohužel trochu nespolehlivý. Někdy se chová jako flákač, přijde do práce jen občas, a někdy dokonce přijde opilý. Jindy může být schopný a zapálený, to ano – ale bohužel ne vždy. Někdy je prostě unavený a lhostejný k tomu, co se v nemocnici děje. 

A ty nikdy nevíš, jaký den je dnes – jestli je soustředěný, nebo má kocovinu. 

V ty špatné dny běhají zaměstnanci sem a tam, nevědí, co mají dělat, a jsou zahlceni vším, co je potřeba. Ředitel je možná vyčerpaný nebo má kocovinu, takže nikomu neřekne, co je důležité, které pacienty je třeba upřednostnit, co se má odložit. Sami o tom rozhodovat nemůžou, takže bloudí naslepo. 

Ale pak jsou dny, kdy ředitel přijde do práce hodně soustředěný a tak ostrý, že všechny zaměstnance nutí makat čtrnáctihodinové směny a nepustí je domů, dokud není hotovo. Rozhodl, že všechno se musí udělat hned. Bez pauzy, bez záchodu, bez jídla. 

Představ si pracovní den v té nemocnici. Den, kdy je naplánovaná transplantace srdce. Pacient zoufale potřebuje nové srdce a čas mu dochází. Helikoptéra s dárcovským srdcem je na cestě. Anesteziolog už má pacienta připraveného, ale kardiochirurg nikde. Hledají ho a zjistí, že je na jiném sále na druhém konci nemocnice. Nemá motivaci operovat, pohádal se včera s manželkou a spal na gauči. A protože mu nikdo neřekne, co má dělat, a nemá to žádné následky, tak to prostě neřeší. 

Helikoptéra přistává – jenže na střeše úplně jiné nemocnice. Sestra a lékař, kteří čekají na srdce, nic nevidí, neslyší rotor. Musí rychle přesměrovat helikoptéru sem. Pacient na stole dostává zástavu srdce a teď už jde opravdu o čas. 

DOPAMILLA: A lidi se diví, že zapomínáme odpovědět na maily. My máme HELIKOPTÉRU, která přistála na jiné střeše, lidi!

Vidíš ten obraz? Ten chaos? To je tvůj mozek. 

Skládá se z mnoha částí, které jsou samy o sobě schopné, ale nikdo je nekoordinuje. Nikdo nedává správné pokyny ve správný čas. Takže když zíráš na hromadu prádla, které je potřeba složit, a nemůžeš se k tomu rozhoupat, je to vlastně jako když operační sestra nemůže najít skalpel a pohotovostní lékař neví, které noze se má věnovat, protože nedostal rentgen. Všichni jsou sami o sobě šikovní, ale neumí spolupracovat a táhnout za jeden provaz. 

Když to přeložíme do odbornější řeči – ti specialisté, kteří nezvládli transplantaci, jsou mozkové subsystémy. Paměť, jazyk, motorika, emoce – každý je dobrý ve svém oboru. Mozek má spoustu dílčích procesů, které je potřeba sladit (pracovní paměť, plánování, zahájení činnosti, kontrola impulzů), aby se věci dotáhly. A pak je tu řídicí místnost – tam má sedět ředitel a všechno koordinovat. 

Jenže když chybí koordinace, když v řídicí místnosti nikdo nesedí, selhává provedení. To je porucha exekutivních funkcí. Není tam ředitel, který by zajistil, že všichni pracují na stejném cíli. Ten ředitel, kterého máš, prostě není úplně ten pravý člověk na správném místě. Ale nezoufej – dá se s tím něco dělat, k tomu se ještě vrátíme. 

A jestli přemýšlíš, proč je ředitel takový? Proč ho prostě nevyhodíme a nenajmeme nového? No, asi už tušíš. Jde o chemii mozku. A konkrétně o dopamin. Tvůj ředitel – tedy prefrontální kortex, přední část mozku – potřebuje dopamin, aby fungoval. Dopamin je jako palivo. A u ADHD mozek produkuje méně dopaminu, nebo ho rychleji spotřebuje. 

Takže některé dny má ředitel dost paliva – třeba protože je úkol vzrušující, nebo protože je termín, který přináší adrenalin. Jiné dny je nádrž prázdná. A bez paliva prostě nemůže dělat svou práci, ať se snažíš sebevíc. 

Proto nejsme líné. Proto nestačí jen vůle. Nemůžeš „zkusit víc“, když mozku chybí chemické palivo, které potřebuje. 

Výsledkem tohohle chaosu je, že i jednoduchý úkol (třeba složit prádlo) může vypadat jako složitá operace, kde se všechno pokazí v logistice. Protože v ředitelově kanceláři nikdo neřekne: teď začíná tahle sekce, pak převezme další, a voilà – ruce pracují. Protože ředitel není přítomen, aby řekl: teď začínají anesteziologové, pak chirurg, a na tři – operace hotová. 

Proto je skládání prádla jako čekání na helikoptéru se srdcem, která přistála na špatné střeše. Když selže koordinace, výsledek je zpožděný, chaotický nebo polovičatý. Takže když sedíš a zíráš na hromadu prádla, nejsi líná – jen tvoje nemocnice ztratila koordinátora. Ředitel je na tahu a nikdo neřídí tělo. 

Někdy má ředitel kocovinu, protože byl den předtím v hlubokém hyperfokusu. Jindy je nemocný, protože tě zahltil společenská akce. A potřetí je možná na školení a není přítomen, protože se zasnil. Je jedno, proč není v práci – pointa je, že i jednoduchý úkol, mnohem jednodušší než transplantace srdce, je bez tohohle prchlivého chlapa nemožný.

Ale nezoufej! To, že nemůžeš vyhodit ředitele své nemocnice, neznamená, že jsi beznadějná. Dá se s tím něco dělat. A jestli jsi dospělá žena s ADHD, pravděpodobně už sis vytvořila nějaké vlastní strategie, jak se chránit. 

Možná máš nějaké tipy i pro nás ostatní, když se nad tím zamyslíš? 

Stala jsem se lepší ředitelkou nemocnice – aspoň v jedné oblasti. Jak už jsem dřív říkala, v první práci jsem narazila – a ne jen jednou. Miluju řešit úkoly, takže práce je pro mě něco, co mám ze své podstaty ráda. Baví mě se do věcí zakousnout, takže říkám ano i úkolům, na které vlastně nemám kapacitu. Protože přece mám větší kapacitu než ostatní, nemám? 

Nemyslím si, že trpím tím, že bych neuměla říct ne a úkol odmítnout jen proto, že se bojím, že mě lidi nebudou mít rádi. U mě jde spíš o to, že já prostě MILUJU mít úkoly. Když jsem zaneprázdněná, udělám toho víc (nejméně produktivní dny jsou ty, kdy mám málo práce). Ale výsledek je vlastně stejný – vezmeš si víc, než zvládneš. 

Takže tenhle ředitel nemocnice začne upgradovat IT systém, zatímco se stala velká vlaková nehoda a většina personálu běhá a zachraňuje, koho může. Do toho dorazila školní třída s spalničkami, o které se taky musí postarat – a zabránit tomu, aby se nákaza rozšířila po celém domě. A aby toho nebylo málo, sanitky byly vyřazeny z provozu, protože někdo (hádej kdo?) zapomněl zaplatit roční poplatek. Perfektní bouře. 

DOPAMILLA: A kdo je nejlepší na zvládnutí perfektní bouře? 

Ano, Dopamillo, právě k tomu se dostávám. Poté, co jsem byla vyhořelá a tak unavená, že jsem sotva vstala z postele, jsem si uvědomila, že musím něco změnit. Nemohla jsem dál jen doufat, že se ředitel vzpamatuje – nikdy nebude spolehlivý. 

Místo toho jsem zjistila, že potřebuju systémy, které mi pomůžou, když ředitel selže. Říkám tomu předsedkyně představenstva – ale ve skutečnosti je to jen moje schopnost naučit se říkat ne.

Tahleta „předsedkyně“ – moje vědomé rozhodnutí chránit svou kapacitu – je pořádná potvora. Říká ne úkolům, které zní zajímavě. Je přísná a tvrdá. Připomíná mi, že i když CÍTÍM, že mám kapacitu na všechno, ve skutečnosti ji nemám. Nutí mě prioritizovat – protože můj ředitel to nikdy neudělá. Říká: dost, NEBEREŠ si další operace, ani náhodou. Ne, nebudeš modernizovat vybavení na rentgenu, zatímco posíláš všechny sestry na školení. Prostě NE – s vykřičníkem! 

Je to potvora – a je potřeba! Protože bez ní bych zase skončila vyhořelá. 

Když se podíváš na sestry jako na naši pracovní pamět – drží přehled o kartách a lécích, ale když jsou přetížené, ztrácí orientaci. Záchranáři (naše schopnost přepínat pozornost): musí vědět, kam vyjet první – ale bez řízení můžou jezdit dokola. Koordinátor pacientů (plánování): má určovat pořadí operací, ale snadno se rozptýlí a všechno přeorganizuje. 

Předsedkyně má teď checklisty: „Co je nejdůležitější? Na co máme kapacitu?“ Může říct: „Musíme dělat méně operací, ale pořádně.“ Tohle je vědomá strategie, která přináší svobodu. 

Ale i tahle předsedkyně potřebuje podporu. I ona se může unavit z toho, že pořád řídí. Myslím, že mnohé z nás, které byly dlouho nediagnostikované a bez pomoci, jsou právě tady. Fungujeme jako super schopná předsedkyně, která řídí všechny oddělení nemocnice – ale jsme samy. Jsme jedna osoba tam, kde by měl být primář na každém oddělení, kde by měl být IT šéf, správce budov, technický ředitel – a vlastně celé vedení, které by potřebovalo velkou zasedačku, aby nemocnice fungovala pořád, celý život. 

Ale ty jsi v tom stála sama. Zní ti to povědomě? Připadá ti ten obraz správný? 

Ano, pořád trávím spoustu energie tím, že kompenzuju nespolehlivého ředitele. Je to pořád náročné. Ale rozdíl je v tom, že teď VÍM, proč se trápím, a mám nástroje, které pomáhají – místo abych se jen bičovala.

Teď si můžeme dát pár příkladů, které ti budou určitě povědomé. Jen chci ukázat, jak důležitou roli má tenhle lajdácký ředitel – a jak otravné je, že svou práci dělá jen napůl, když se mu chce. 

Vezmi si třeba naši pracovní paměť – to jsou specialistky v krevní bance. Je jich jen pár, možná tři nebo čtyři v celé nemocnici, takže mají pořád plno. Když na ně někdo zavolá, že teď hned musí přijít, rozběhnou se. Ale cestou na sál je jedna z nich zastavena lékařem, který jí chtěl poděkovat za pomoc minulý týden, pak ji zastaví vedoucí oddělení s připomínkou, že ve 13 je porada, a nakonec zakopne o pacienta, který se ještě nenaučil ovládat svůj vozík. A najednou stojí uprostřed chodby s pytlíkem krve v ruce a přemýšlí: kam jsem to vlastně šla? Přesně jako když stojíš v obýváku s klíči v ruce a nemáš tušení, co jsi chtěla. 

Nebo – a tohle se mi stává často – vaření podle návodu, který má jen tři kroky, ale stejně si nedokážeš zapamatovat krok 2, zatímco děláš krok 1. Už jsi někdy vytáhla obal od polévky z koše, protože jsi zapomněla krok 3? Já ano. Ne jednou. Děje se to docela často. A nejde o obecně špatnou paměť – pamatuješ si spoustu jiných věcí! Ale pracovní paměť nedokáže udržet informaci ZATÍMCO děláš něco jiného. 

DOPAMILLA: Často? Zkus „každý týden“. Mohli bysme mít předplatné na obaly z koše. 

A teď si představ internistu. Každý den jezdí do práce stejnou cestou, přesně ví, kolik minut mu to zabere, aby nikdy nepřišel pozdě na operace. Je to svědomitý chlap. Zná cestu tam i zpět, mohl by ji jet skoro poslepu. Ale tenhle den, za zatáčkou, modrá světla. Prudce brzdí, protože doprava stojí. Hodí očko na hodinky – nemá čas, přijde pozdě. On přece NIKDY nepřijde pozdě. Tep se mu zrychlí, pot mu vyrazí na čelo. Cítí, jak mu srdce buší v hrudi. Pak přijde vztek a on mlátí do volantu. Sakra, sakra, sakra! Co má dělat? Logicky by mohl jet jinou cestou. Jsou vlastně ještě tři další cesty do nemocnice. Ale v tu chvíli je nevidí. Mozek se zasekl na TÉ jediné cestě a všechno stojí. Je tak vzteklý, že má slzy na krajíčku. Takhle den přece neměl vypadat! 

Tak co se tu děje? Internista měl plán – dobrý plán, který roky fungoval. Ale teď už ne. Mohl jet jinudy – ty cesty existují. Ale ředitel, ten který měl říct „OK, změň plán, jeď jinou cestou“ – není přítomen. Nebo spíš je tak zahlcený panikou, že úplně zamrzl. Tomu se říká kognitivní flexibilita – nebo spíš její nedostatek – ale nemusíš si pamatovat ten termín. Stačí vědět, že právě proto někdy úplně ztuhneš, i když řešení je vlastně jednoduché. 

Místo aby přesměroval, místo aby dal nové instrukce, systém se zhroutí. Internista sedí v autě s bušícím srdcem, neschopný udělat cokoliv. Není hloupý – VÍ, že existují jiné cesty. Ale když ředitel pod tlakem zamrzne, zamrzne všechno. 

A pak přijdou emoce jako povodeň. Tvůj ředitel nemá brzdy na emoce. Když se rozjedou, tak naplno. Vztek, frustrace, zoufalství – všechno najednou. Není to, že přeháníš. Je to, že tvůj mozek nemá tlumič, který mají ostatní. 

Někdy by to dopadlo jinak. Někdy by internista viděl modrá světla, povzdechl si a prostě jel jinou cestou. Bez dramatu. Ale jindy – když je ředitel už vyčerpaný, když spotřeboval všechnu energii na regulaci během dne – není žádná rezerva. A tohle je na ADHD tak matoucí. Nikdy nevíš, jaký den dostaneš. 

Dnes víme, že ADHD je dědičné. No, žádný z mých rodičů neměl oficiální diagnózu. Proto jsou takové malé vzpomínky občas vtipné. Moje máma mě přijela navštívit. Vždycky byla dobrá v balení, hodně cestovala, když byla mladší. Její metoda se jmenuje „hromádkování“. Udělá hromádku svetrů, hromádku kalhot, hromádku spodního prádla a tak dál. Tyhle hromádky leží viditelně na posteli vedle kufru, takže má vizuální kontrolu nad tím, co je připravené a co ještě chybí. Vlastně docela chytré pro ADHD mozek – externí přehled, který nevyžaduje pracovní paměť. 

Ale pak se stalo to, co se stát nemělo – samozřejmě. Přijela ke mně s kufrem plným oblečení. Ale jedna hromádka se nedostala dovnitř. Trochu podstatná hromádka. Spodní prádlo. 

Takže i když plánuješ dobře a máš metodu, může to selhat. Plánování – to je schopnost vidět všechny kroky úkolu a vědět, v jakém pořadí je udělat. Pro někoho s ADHD je to obrovská výzva. 

A ano, smály jsme se hodně nad chybějícím spodním prádlem mojí mámy. 

DOPAMILLA: Samozřejmě že jste se smály. Co jiného byste dělaly? Plakaly nad genetickým dědictvím? 

Já to nejvíc cítím tak, že se vrhnu na tu zábavnou část úkolu a přeskočím tu nudnou. Ne vědomě, ale často to tak dopadne. Představ si, že pozveš kamarádky na večeři. Viděla jsi ten úžasný dezert, který chceš udělat – třeba složitý čokoládový dort se třemi vrstvami. Tak se do něj zabereš, že zapomeneš na hlavní chod. A když už hosté skoro klepou na dveře, zjistíš, že na tu náročnou pečeni, která měla být v troubě tři hodiny, není čas. Tak uděláš omeletu. Jídlo je jídlo, ne? A dezert je super! 

V nemocniční metafoře by to vypadalo tak, že ředitel se rozhodne postavit novou rehabilitační kliniku. Má velké plány, už si představuje politiky, kteří chválí jeho vizi, možná si dokonce pozval novináře. Ale když tam stojí dělníci s bagrem, ukáže se, že nikdo nepožádal o stavební povolení. Ředitel skočil rovnou na to vzrušující – vizi, slávu – ale úplně zapomněl na nudné, nutné kroky. 

Není pro něj vždy snadné vidět všechny kroky procesu a udělat je ve správném pořadí. 

Ale pojďme se podívat na pár tipů, které můžou fungovat – řeknu ti, co funguje mně. Tobě možná fungují jiné triky. 

Víme, že lidé s ADHD jsou skvělí v psaní seznamů, dělání screenshotů nebo posílání zpráv se vším, co je potřeba pamatovat. Jenže pak tě to zahlcuje – nejen nekonečný proud poznámek, ale i chaos. Co je nejdůležitější, co nejvíc spěchá? Takže pomůcka se stane novou zátěží. 

DOPAMILLA: Ano, jsme EXPERTKY na psaní seznamů. Ale používat je? To je úplně jiná disciplína. 

Já jsem taky super v psaní seznamů. Ale naučila jsem se, že aby fungovaly, musí se třídit a procházet. Takže pravidelně, ideálně každý den, projdu svůj to-do list. Pak vezmu post-it a vyberu ty nejdůležitější úkoly – obvykle tři až pět. Elegantně přeskočím ty, které by se MĚLY udělat, a vezmu jen ty, které se MUSÍ. A snažím se mít aspoň jeden, který není úplně nudný. Ten zábavný je nejlepší začátek dne.

• Tip #1: Udělej KRÁTKÝ seznam – tak krátký, aby se vešel na post-it.

• Tip #2: Začni tím nejzábavnějším.

• Tip #3: Rozděl velké úkoly na malé kousky. Pamatuj – i slon se jí po soustech!

Další tip je dělat věci vizuální nebo hmatatelné. Třeba hromádky mojí mámy. Nemusíš nosit v hlavě seznam toho, co už je hotové a co zbývá. Chceš to ještě víc zpřehlednit? Vezmi papíry a napiš na ně: SPODNÍ PRÁDLO, KALHOTY, atd. Polož je na stůl a dej na ně hromádky. Vidíš, co chybí. Tu metodu můžeš použít u většiny projektů, nejen při balení kufru. Otoč papír, když je úkol hotový – nebo ještě líp, zmačkej ho a zatanči malý vítězný tanec pokaždé, když sníš kousek slona! 

Body doubling je metoda, která se často doporučuje – jde o to dělat věci spolu s někým, i když každý pracuje na něčem jiném. Jen mít někoho poblíž, kdo taky něco dělá, ti pomůže začít. Vím, že když mě chytne nálada a začnu třeba vysávat, za pár minut se zvedne i můj partner a začne dělat něco taky. Je to jako magnet. Funguje to i bez ADHD. 

V dřívější epizodě jsem zmínila další metodu – plánování zpětně. Místo aby ředitel řekl „postavíme kliniku!“ a hned začal kopat, pracuje pozpátku: „Otevíráme 1. června. To znamená, že vybavení musí být hotové 15. května. To znamená, že budova musí stát 1. dubna. To znamená, že stavba musí začít 1. ledna. To znamená, že povolení musíme mít v listopadu. Takže musíme požádat teď.“ 

V praxi: večeře má být v 18:00.

• 18:00 = hosté přicházejí, jídlo na stole

• 17:30 = servírovat (musí být hotové)

• 16:30 = začít vařit (1 hodina)

• 15:30 = uklidit/ prostřít stůl (1 hodina)

• 14:00 = nakoupit (1,5 hodiny)

• 13:00 = napsat seznam

• 12:00 = rozhodnout menu

Další věc je vizualizovat a mít plán připravený – i plán B. Pamatuješ internistu, kterého rozhodila zavřená silnice? Kdyby měl plán B připravený – „když je hlavní silnice zavřená, jedu paralelní“ – bylo by snazší přepnout. 

Já ráda myslím na všechny alternativy, jsem připravená jednat. Ale pro mě je to i jiná výzva – někdy to přeháním. Když jsem měla letět brzy ráno, nepočítala jsem jen čas každého kroku, ale i: co když bude zácpa? Co když bude výluka? Co když… až jsem se přistihla, že plánuju i scénáře s třetí světovou válkou a invazí mimozemšťanů. Takže – všeho s mírou. Někdy je „dost dobré“ opravdu dost dobré. A vždycky letí jiné letadlo. 

A existuje jednoduchý způsob, jak dát mozku dopamin na start dne. Pohyb. Nemusíš do fitka v šest ráno. Jdi pěšky do práce, jeď na kole, nebo vystup o pár zastávek dřív a dojdi zbytek. Mozek je stvořený k pohybu, k lovu. Živí se tím. Dej mu něco k zakousnutí – a den bude lepší. 

Samozřejmě existují i jiné metody, které ti fungují líp než mně. Naštěstí nejsme stejné a každá jsme dost chytrá, abychom si našly vlastní triky. Poděl se se mnou – můžeme o tom mluvit příště! 

DOPAMILLA: Mám taky tip. NEvyhazuj obaly od jídla, dokud není hotové! 

Hm, to je vlastně dobrý nápad, Dopamillo. A tím se vracíme k tomu ledovci, na kterém Titanic ztroskotal. ADHD je stejné. Narážíme na to, co není vidět. 

Často nás definuje chování – v očích ostatních i v našich vlastních. Protože se nám smáli, dělali si srandu, kroutili hlavou. Zatímco my pobíháme a nevíme, co jsme chtěly dělat, zatímco brečíme zoufalstvím, že něco nejde podle plánu, zatímco sedíme vyčerpané uprostřed úkolu. Jsme definované tím, co je vidět. Chaotičky, bordelářky, líné. 

Ale my jsme to, co lidé NEvidí – mozek, který vypadá jako ta nemocnice, kterou jsem popsala. Mozek, který nemá dost koordinace, aby dal dohromady všechny schopné zaměstnance. Nejde o to, že nemůžeme. Jde o to, že nemáme stejné nástroje, abychom to dokázaly. 

Takže příště, když uvidíš někoho, kdo se motá, nebo když sama uvízneš uprostřed úkolu, pamatuj: nejde o schopnosti té osoby. Nejde o lenost ani o neochotu – jde o koordinaci. Jde o to, že mozek nehraje podle toho, co chceme. A s těmi správnými nástroji, vnější strukturou a trochou sebesoucitu můžeme najít způsoby, jak pracovat S mozkem, místo proti němu. 

DOPAMILLA: Takže shrnutí: máme opilého ředitele, helikoptéry na špatné střeše a lidi, co hrabou v koši obaly od polévek. A tomu říkáme FUNKCE? 

A víš, co je na mém příběhu o malování domu nejhorší? Kdybych fakt pozvala lidi na kolaudační párty, pravděpodobně bych to dokončila včas. Protože by byl termín. Byly by následky. Mozek by dostal ten kopanec panickým dopaminem, který je potřeba, aby se rozjel. Ale bez vnějšího tlaku? Nemožné. 

DOPAMILLA: Takže řešení ADHD je neustálý sociální tlak a dopaminový kopanec paniky? Fantastické. Fakt geniální řešení. 

Takže – potřebovala jsi jen přeparkovat auto, když jsi začala poslouchat, ale pak jsi viděla akci na adventní kalendáře v obchodě a teď si píšeš seznam vánočních dárků, které bys chtěla? Tak se uslyšíme příště – a slibuju, že budeš mít co poslouchat, zatímco budeš adehádovat po okolí.