S02E01 - Šikovná? Já? Kdepak! — Když úleva nahradí radost

Co cítíš, když se ti něco povede? Radost — nebo jen úlevu, že to nakonec dobře dopadlo? žes to zvládla? V téhle epizodě se podíváme na to, proč je ADHD mozek vytrénovaný tak, aby neviděl vlastní úspěchy, a jak s tím můžeme začít něco dělat.

POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY

Ahoj lidičky, a vítej u prvního letošního dílu Amygdala party! Jmenuju se Step a doufám, že jsi přežila Vánoce ve zdraví a v jednom kuse. Pro ADHD mozek to fakt může být náročné – očekávání, lidi, stres… no, není to vždycky ta poklidná idylka, jak nám všichni tvrdí, že by Vánoce měly být. 

Já mám osobně docela štěstí, protože mám malou rodinu, a my jsme Vánoce tak nějak úplně zrušili. Neslavíme je nijak, je to spíš taková zimní dovolená. Dělám to tak už deset dvanáct let a je to vlastně dost osvobozující. Obzvlášť když si stejně můžeš nacpat břicho vším tím dobrým jídlem. 

DOPAMILLA: No… já ani nevím, co bych k tomu řekla. Trochu si mě teď šokovala, já jsem pořád ještě v režimu tichá noc, svatá noc… 

Jo jo, Dopamillo, můžeš si to dělat úplně po svém. Tady žádná pravidla nemáme. Ale chci říct jednu věc – Vánoce pro mě jako tvořitele podcastu byly letos dost příjemné. Dostala jsem totiž několik zpráv od vás, posluchaček a i posluchačů. A to je tak neskutečně krásné! Každá z nich mě fakt potěšila. Opravdu jsem si je užila – a právě tím se dostáváme k dnešnímu tématu. 

Dneska si budeme povídat o tom, co to znamená něco dokázat. 

Pokud jsi poslouchala moje předchozí díly, víš, že jsem toho během let stihla hodně – studium, práce, kurzy… A může to znít jako chlubení. Ale pravda je, že je to spíš takový volání o pomoc. Tím, že to říkám nahlas, že to vyslovuju nahlas něco, co na životopise vypadá působivě, možná doufám, že sama sobě dojde, jak šílené to vlastně je. Protože pravda je, že jsem vyčerpaná. Už dlouho. Ale problém je, že neumím přestat. Já mám ráda studování, mám ráda práci. 

Takže teď o Vánocích jsem se rozhodla, že vypnu. Že vypnu hlavu i práci. Že budu pracovat jen tolik, kolik je opravdu nezbytně nutné. 

Hezký, že? Takhle to má člověk dělat o dovolené. No… jenže já si teda nemůžu moc hrát na to, že bych byla nějaký expert na odpočinek. 

DOPAMILLA: No teda, surprise, surprise… nebo spíš ani ne? 

No… pokud to není dovolená, kde můžu běhat po nových místech, objevovat zemi, cestovat a učit se něco nového, tak musím přiznat, že v odpočívání fakt nejsem žádná hvězda. A to je asi i důvod, proč si dovolenou vlastně skoro nikdy neberu. 

A zase – není to chlubení. Vůbec ne. Tohle fakt není věc, kterou by se člověk měl chlubit. Protože když jsem tu o Vánocích seděla v křesle a snažila se odpočívat – věnuj pozornost tomu slovu snažila, jo? – tak mi to moc nešlo. 

V hlavě mi pořád vyskakoval ten otravný hlas.
Měla bys vyluxovat.
Nevyndala jsi z myčky.
Je třeba vyprat prádlo.
Neozval se nějaký zákazník?
Podívej se na ty kytky, ty mají pouštní režim.
Psi potřebujou ostříhat.

A ten svetr, co jsi začala háčkovat v říjnu… neměla bys v něm pokračovat? Za chvíli je jaro. 

A zatímco si říkám: „Teď sakra musím odpočívat!“, tak moje hlava má vlastní „výčitkovou párty“. Takovou, kde ti někdo přednese asi šedesát čtyři důvodů, proč nestojíš za nic a proč si odpočinek absolutně nezasloužíš. Takže se tak potuluju po bytě a snažím se dělat aspoň něco, přitom si pořád opakuju: Kašli na to. Máš odpočívat. 

DOPAMILLA: Takže i odpočinek je pro tebe další úkol, který musíš odškrtnout…?? 

Jo, přesně tak. A to teda rozhodně nepřidává pocit, že člověk dělá něco „správně“. Já se prostě cítím jako totální blb, protože nedokážu ani odpočívat. Ten vnitřní motor, co pořád běží na plný výkon a chce se hnát dopředu… ten si jede naprázdno, jako by jen čekal, až ho zase zařadím do rychlosti. 

A nakonec to dopadne tak, že jsem neudělala dost na to, abych si mohla odpočinout. Že si odpočinek nezasloužím.A tenhle pocit se netýká jen vánoční dovolené.
Když dokončíš projekt v práci.
Když uděláš zkoušku.
Když konečně po dvou týdnech odešleš ten e-mail, co tě děsil.
Když uklidíš kuchyň, která byla tři dny katastrofa.
Když odevzdáš daňové přiznání minutu před deadlinem.
Když si vzpomeneš na něčí narozeniny a fakt pošleš zprávu.

Co v těch momentech cítíš?

Cítíš: „YESS, dobrá práce, jsem fakt šikovná!“
Nebo cítíš úlevu? 

Úlevu, že jsi to stihla.
Úlevu, že se neukázalo, že jsi neschopná.
Úlevu, že jsi na to nezapomněla.
Úlevu, že jsi zvládla něco, co působilo nepřekonatelně. 

Takové to: Jo. Hotovo. Díky bohu. Možná si teď konečně může odpočinout…
… ale počkej, mám tu přece ten nekonečný seznam úkolů. 

Ne, jsem fakt nemožná. Nezasloužím si odpočívat. 

A tak se točíme pořád dokola a dokola a máme pocit, že jsme k ničemu. Že nejsme dost. Že nedáváme tolik jako ostatní. Že bychom měly být lepší. 

NEBO?? 

DOPAMILLA: Nebo možná jenom potřebuješ vyměnit brýle? 

Jo. Zamysli se nad tím. Myslíme si, že máme tolik chyb. Tolik věcí, které jsou na nás „špatně“. A když se nám něco povede, cítíme úlevu – protože se nám to povedlo NAVZDORY všem těm údajným charakterovým nedostatkům, o kterých si myslíme, že je máme:

že prokrastinuješ
že děláš věci hodně rychle, abys je nezapoměla
že jsi pořád strašně unavená
že tě něco hned vytočí, frustruje, nebo rozhodí
že nedokážeš udělat ani malá rozhodnutí
že nedokončuješ věci
že se neumíš lidem dívat do očí, když s nima mluvíš
že jsi chaotická
že jsi perfekcionistka

A tady musím něco říct – a říkám to úplně stejně sobě jako tobě. Je na čase nám vytrhnout ten koberec pod nohama. Protože to prostě není pravda. To, co sis o sobě myslela, to, co sis opakovala… není pravda. 

DOPAMILLA: Trochu melodramatické, Step, ale dobře. Jsem zvědavá, kam tím míříš… 

Protože tady je pravda: Ty „nedostatky“, o kterých si myslíš, že tě definují – prokrastinace, nepořádek, zapomínání, perfekcionismus – ty nejsou o tobě.
Jsou o tom, jak funguje tvůj mozek.
A ještě důležitější: tvůj mozek se NAUČIL vykládat zpětnou vazbu negativně. 

Přemýšlej o tom. Ty vstupuješ do věcí už s očekáváním, že selžeš. Že nebudeš dost dobrá. Že to nezvládneš.
Takže když to zvládneš, není z toho radost. Je z toho úleva. „Uf, tentokrát to dopadlo dobře.“  

A protože pořád do věcí vstupuješ s negativním očekáváním, je čím dál těžší se do nich pustit.
Stává se z toho dřina.
A když to konečně uděláš, nepřijde radost.
Jen… úleva. Zase.

Je to začarovaný kruh.
A já jsem vám v minulém díle slíbila, že vám povím svoje novoroční předsevzetí. Tak tady je: pro rok 2026 mám v plánu rozbourat tu mentální kulisu, kterou mám v hlavě po letech a letech praxe. A tipuju, že ty máš něco podobného.

Ale budeš si muset chvilku počkat, než ti řeknu, co přesně chci udělat, protože chci, abys tohle nejdřív pochopila. A tím nemyslím jen intelektuálně – na to jsi dost chytrá, to jsi pochopila už poprvé, co jsem to řekla.
Ne.

Když říkám „pochopit“, myslím tím i přijmout. Protože aby s tím člověk mohl něco udělat, musí uznat, že to skutečně je problém. 

DOPAMILLA: Zní to trochu jako Anonymní alkoholici, ale… budiž. 

Protože když se nad tím zamyslíš – je fakt zdravé dívat se na každé svoje úspěchy jako na nějakou procházku očistcem? Že máš být ráda, že jsi z toho vyšla živá? A než řekneš něco o victim-blamingu – nemyslím tím, že jsi hloupá nebo k ničemu, protože to děláš. Dělám to taky. A samozřejmě to má svou příčinu.

Už jsem mluvila o RSD. O tomhle dokonale vycvičeném a setsakra otravém opičákovi, co ti sedí na rameni a umí perfektně najít úplně každou maličkost, kterou jsi udělala „špatně“.
Hypersenzitivní radar, který pořád skenuje svět a jakmile zahlédne negativitu, hned ji vcucne.

Taková dost otravná Dopamilla, když to tak řeknu.  

DOPAMILLA: Promiň, cože?? Já?? Já jsem přece milá, hodná, chci pro tebe jen to nejlepší… 

Jojo, to už jsem slyšela mockrát. „Já to s tebou myslím dobře, proto by ses měla víc snažit, ty jsi přece tak šikovná.“ Že?
A když to slyšíš dostkrát – klidně několikrát denně – že bys měla být lepší, snažit se víc, nebýt taková, nebýt „moc“, nebýt „divná“, nebo být úplně někdo jiný… někdo lepší…
No řekni – jak se pak máš radovat z něčeho, co se ti povede?

Takže to fakt není tvoje vina.
Ty si prostě jenom naučená věřit tomu, že selžeš.
Naučila ses věřit, že bys měla dělat víc, lépe, jinak.

A proto – pokaždé když něčeho dosáhneš – přijde úleva.
Úleva, že ses tentokrát vymanila z té „kletby“ a zrovna teď se ti to povedlo.

A příště, když máš začít něco nového, nemyslíš si:
„Jo, tohle už jsem zvládla, to půjde.“
Ne. Myslíš si:
„Proboha, ať to dokážu i tentokrát.“

Vstupuješ do úkolu se strachem z neúspěchu. Není to šílené, jak se dá náš mozek vytrénovat?  

DOPAMILLA: Myslíš jako psa? 

Jo, přesně jako psa. A protože o tréninku psů vím svoje, tak téhle analogii neutečeš.
Protože když trénuješ psa, trénuješ pro úspěch.
To znamená, že nastavíš trénink tak, aby měl pes co největší šanci uspět.
A hlavně – úspěch uznáš a odměníš.

Poslechni to ještě jednou:
Uznáš úspěch a odměníš úspěch.

U psa to znamená, že dostane pamlsek.
Trénujete něco, co už umí? Dostane obyčejný piškot.
Trénujete něco nového nebo těžkého? Pak dostane něco extra dobrého – pamlsek s vysokou hodnotou.

Jednoduše řečeno:

Čím těžší úkol, tím větší odměna. 

Jako kdybys v práci dostala zaplaceno pár tisíc za dokončený dokument, ale sto tisíc za dokončený mezioborový projekt. A kdyby ten projekt byl mezinárodní? Třeba tři sta tisíc. 

Čím těžší – tím větší odměna.

A teď ještě něco důležitého – když pes udělá během tréninku chybu, chyba se ignoruje.
Nekřičíš na něj, netrestáš ho.
Protože jako trenér víš, že když pes nepochopil, tak je to tvoje chyba – ne jeho.

Možná jsi postupovala moc rychle.
Možná jsi nastavila laťku příliš vysoko.
Možná jsi nezohlednila jeho schopnosti. 

Je to tedy vina trenéra, že trénink selže – ne psa. 

A teď mi řekni… vidíš, kam tím mířím?

Vidíš, co děláme špatně u lidí?

Vidíš, jak nesmyslné je pořád zdůrazňovat, co děláme špatně?
Co děláme jinak?
Co bychom měly udělat lépe?

Co se tím vlastně učíme? 

A ano – než mi řekneš, že nejsi pes – tak tě zklamu.
Náš mozek se učí úplně stejně. 

Takže ano – jediné, co se naučíme z toho věčného upozorňování na chyby, je to, že za nic nestojíme. Že nevyužíváme svůj potenciál. Že bychom se měly víc snažit. Všechno to, co tak bolestně moc znáš. 

DOPAMILLA: Trénovat pro úspěch, říkáš? 

Jo. A tady přichází to absurdní. My nejsme trénované pro úspěch. My jsme trénované na selhání. 

A proto cítíš ÚLEVU, když se ti něco povede.

Ne proto, že jsi „překonala svou neschopnost“. Ale proto, že jsi překonala naučený pocit, že jsi neschopná.

Slyšíš ten rozdíl? 

Řeknu to znovu: Ne neschopnost. Ale naučený pocit neschopnosti. 

A tohle si nevymýšlím. V psychologii se tomu říká naučená bezmoc. Je to vědecky podložené. Je to dokázané. Mozek se tenhle vzorec opravdu naučí. 

Platí to pro všechny lidi (a zvířata taky), ale ADHD mozek to zasáhne mnohem tvrději. Hlavně proto, že množství negativní zpětné vazby, kterou dostaneš za život, je prostě obrovské.

Pamatuješ, jak jsem v epizodě 2 zmiňovala těch 20 000 negativních komentářů před dvanáctým rokem života? Ano. O tom přesně teď mluvím. Je ti opakovaně říkáno, že nejsi dost dobrá.

A protože ADHD dělá naše mozky extrémně citlivé na zpětnou vazbu, bolí to ještě víc.
Někdy to působí jako fyzická bolest. Ano, i tohle je podloženo výzkumem. 

Takže jo.
Byla jsi naučena věřit, že jsi neschopná.
Byla jsi trénována špatným trenérem.
Ne člověkem – prostředím. 

DOPAMILLA: Já to čekala… já to celou dobu tušila. 

Chápeš mě? Vidíš tu ironii?
Tvůj vlastní mozek ti šeptá všechny ty pitomosti.
Tvůj mozek je vytrénovaný jako chudák cirkusový pejsek, který si myslí, že nic neumí, že musí makat, aby něco dokázal, a že když se mu něco povede, tak si nezaslouží odměnu.
Ne. Má být rád, že nedostal výprask. 

Protože tvůj mozek dostával výprask pokaždé, když se choval jinak než „normálně“.

„Seď v klidu.“
„Neošívej se.“
„Poslouchej.“
„Nedělej binec.“
„Soustřeď se.“
„Chovej se normálně.“

Rána bičem, jedna za druhou.  

Ale mozek nejde vychovat k pohodě bičem. 

DOPAMILLA: A kde je teda ten cukr? 

Jo, Dopamillo. A tady se dostáváme úplně k jádru věci. Pes, který byl trestaný za chyby, bude vždycky opatrný, ustrašený a bude se bát dělat cokoli z vlastního podnětu.
Vlastní iniciativa je totiž něco, co může vést ke trestu. A právě proto přichází ta úleva, když něco zvládne.  

A je vlastně docela zajímavé, že jsem měla několik psů, kteří si prošli všelijakým trápením a byli přesně takoví, jak to popisuju.
Pes, který se bojí cokoli udělat, protože čeká trest. Pes, který se tiše krčí v koutě, jen aby si ho nikdo nevšiml. Být neviditelný je pro něj nejbezpečnější strategie.

Takoví psi pravděpodobně nikdy nedostali sušenku. Pravděpodobně nezažili mnoho okamžiků úspěchu. Pravděpodobně toho ani moc neslavili.  

Stejně jako já nemám energii udělat oslavu za to, že jsem dokončila studium.
Nebo že jsem vydala knihu a jsem ve skutečnosti na sebe hrdá, že se mi to povedlo – ale cítím hlavně úlevu.
Nebo že jsem se odvážila rozjet tenhle podcast a sdílet svoje zkušenosti s tebou.

Dovolím si vůbec být na sebe hrdá?
Přemýšlela jsem o tom hodně.
Dělám to tak nějak „undercover“.
Uvnitř jsem na sebe pyšná, ale proboha, nikdo to nesmí vědět.

Protože co když si jen namlouvám, že něco zvládám.
Co když přijde někdo, kdo mi řekne, že to, co píšu nebo říkám, je blbost.
Co když mě odhalí jako tu neschopnou osobu, kterou v hloubi duše možná jsem.
Co když mě „chytí při činu“, protože jsem řekla něco špatně.
Když jsem byla malá, mohli tě za názor zavřít. To mi na odvaze moc nepřidalo, myslím. 

DOPAMILLA: Nemyslíš, že tě za podcast asi do vězení nezavřou?

No… doufám, že ne. Ale stejně se nedokážu úplně uvolnit.  

Chceš slyšet, jak absurdní ten strach je?
Neřekla jsem o tomhle podcastu nikomu.
Nikomu.
Dobře… partner o tom ví, tomu se úplně vyhnout nedalo.
Ale žádná kamarádka to neví.
Žádný člen rodiny to neví.
Proč?
Protože se bojím selhání. Bojím se, že to nějak špatně dopadne.

Takže až jednou budu mít možná tak pár tisíc posluchačů – což by naznačovalo aspoň nějaký úspěch – pak jim to řeknu.
Takže… asi tak za dva tři roky.
Šílené?
Jo.
Ale ukazuje to, jak hluboko sahá RSD.
A to hlavní je – teď to konečně vidím. 

DOPAMILLA: Ehm… ten cukr přijde kdy? Soustřeď se trochu… 

Jojo, Dopamillo. Jdu na to.
Protože co děláš s těmi ustrašenými pejsky?

Ano, začneš je stavět zpátky na nohy. Pracuješ na jejich sebejistotě. Ukazuješ jim, že něco dokážou. Malé věci. Nejde o to skákat skrz hořící kruh a řvát jako lev.

Někdy stačí jen jít na procházku a nechat psa čmuchat, kam chce. To je úplně dost. Umožnit mu být sám sebou, bez požadavků a výkonu. Jednoduché.

A pak začneš odměňovat to, co dělá dobře. A pes to začne dělat víc. Taky jednoduché.  

A tady přichází to nejhezčí.
Mozek je plastický. Ne, to není moje metafora – je to ale docela legrační představa. Já si vždycky představím svůj mozek jako velkou kouli plastelíny, do které někdo pořád mačká prsty a tvaruje z ní různé potvůrky, když slyším pojem neuroplasticita. A ano, to je skutečný odborný výraz.  

Náš mozek je prostě modelína, kterou můžeme tvarovat. A není to tak, že tahle jedna hrbolatá koule rozhoduje tvůj osud navždy. Ne. Můžeš ji přetvořit. Takže teď vezmeme tu chudinku kouli, kterou rodiče, učitelé, kamarádi, partneři a šéfové zpatlali do beztvaré hroudy — a začneme z ní tvořit něco krásného.  

DOPAMILLA: No pressure, že jo? 

Mluvím obrazně, Dopamillo. Nikdo po tobě nechce, aby ses stala sochařkou. A hlavně z toho nechceme udělat výkon. To fakt ne. 

Začneme v malém. První krok je uznat, že jsi něco dokázala. Takže příště, když konečně uděláš něco, co jsi dlouho odkládala, nebo se toho bála – a přijde ta známá úleva – ZASTAV SE.
Přesně tam. Přesně v tom okamžiku. Zastav se a zeptej se sama sebe:

Byla jsi teď šikovná?
Dokázala jsi něco, čeho ses bála?
Něco, o čem sis myslela, že nepůjde?
Nebo něco, co jsi vytěsnila z hlavy celé týdny?

Zapomeň na úlevu. UŽIJ SI VÝHRU. Řekni si: Jo, byla jsem dobrá. Zvládla jsem to. Plácni se na rameno. Neboj se toho. 

A jo, já vím. Teď si říkáš: „Proboha, to je blbost. Takhle to nefunguje. Možná na ostatní, ale na mě ne.“

Vím to. Taky jsem si to myslela. A některé dny si to myslím pořád. Že je to tak trochu trapné. Ale právě v tom okamžiku, kdy si tuhle myšlenku uvědomím, tak se sama na sebe okřiknu: „Ne, Step. Tohle není blbost. Funguje to na tvých psech, sakra! Vzpamatuj se. Víš, že to funguje.“

Ano, jde to pomalu. Ano, trvá to dlouho. Musíš počítat s tím, že to bude běh na dlouhou trať. Tohle není žádný quick fix.

Přeprogramovat mozek trvá dlouho. Je to složitý počítač, takže buď trpělivá.

A není to jednoduché. Jednou jsem četla o vědci s ADHD, který nedokázal vidět sám sebe jako úspěšného — i když za svou práci získal Nobelovu cenu.

Takže ne, samotná empirie nestačí. I když jsi v něčem dobrá, i když něčeho dosáhneš, musíš to mozku říct. Musíš ho naučit to vidět.

Je to fascinující, že? 

DOPAMILLA: Já bych tedy Nobelovku brala hned – a slibuju, že budu vážně nadšená! 

Takže nejde o to být dokonalá. Jde o to začít si všímat. Začít mozek trénovat, aby se díval jinak na tvoje úspěchy. 

Přijde RSD? Přijde ten hnusný hlásek, co ti říká, že ostatní to dokážou taky? Že to nebylo nic zvláštního? Že jsi trapná, že si myslíš, že jsi dobrá?

A co jako?
Usměj se. Zamávej. A pokračuj dál.
Raduj se.
Máš na to právo. 

A já jsem si tím pádem dala úkol.
Můžeme tomu říkat novoroční předsevzetí, ale je to spíš úkol.

A to, co chci dosáhnout — to, čemu se chci naučit — je vlastně strašně jednoduché:
Budu to dělat stejně jako u svých psů.
Dám si pamlsek. 

DOPAMILLA: Já už to vidím! Ty chroupáš mrazem sušená kuřecí játra po dokončení téhle epizody… můžu si to natočit? 

Dopamillo, tohle není legrace. Tohle je vážné. Já – a ty, která posloucháš – my se v tom opravdu musíme zlepšit. Takže ano, bude pamlsek. A ne, žádná sušená kuřecí játra. 

To, co chci začít dělat, je psát si deník. A tím myslím opravdu něco úplně jednoduchého: napsat jeden řádek denně. Nebo tak často, jak chceš – klidně několikrát za den. A když je to moc? Jednou týdně je taky dobrý začátek. 

Do toho deníku budeš psát, co se ti ten den povedlo. A buďme k sobě upřímné – žádné podvádění. Pokud každý den vaříš večeři pro rodinu, tak to tam nepatří.

Psát budeš ty věci, kterých ses bála. Ty, které tě stojí energii. Ty, které odkládáš.

JEDEN řádek.  

A jo, já už tě slyším:
„No ale praní prádla není nic, čím bych se měla chlubit. To dělá každý.“ Ano, to je pravda. Jenže ne každý má mozek, který proti tomu jede jako rytíř v plné zbroji, kůň funí, kopí připravené tě shodit ze sedla přesně ve chvíli, kdy se odvážíš mít z něčeho radost. 

Takže ano – je to důležité. 

Já jsem začala včera tím, že jsem se dívala na televizi.
Jo… to není pro většinu lidí žádný výkon. Pro spoustu z nich dokonce opak.
Ale pro mě je to zásadní.

Proč?
Protože když nesedím u televize, sedím u počítače. A co dělám tam? Ano, pracuju. Pracuju o druhém svátku vánočním, o dovolené, na svoje narozeniny…
Já prostě neumím vypnout.

Takže se musím donutit odpočívat, jak jsem říkala na začátku. A včera jsem se dívala na hokej. A opravdu jsem ho sledovala. Nemyslela jsem na to, co všechno bych měla dělat.
Neměla jsem výčitky, že „nic nedělám“. 

Je trochu zvláštní slavit to, že člověk dělá nic, že?
Ale zastavit ten šílený kolotoč v hlavě je pro mě fakt úspěch. A tak se tím chlubím.

Co jsem napsala do deníku?
„Dívala jsem se na hokej a nemyslela na práci.“
Pro mě je to výkon. 

DOPAMILLA: Takže to musí být opravdové, ne jako Američani s jejich „How are you?“ 

Ano, přesně o to jde. Všechny jsme viděly americké filmy nebo potkaly Američana. Zeptají se „How are you?“ a odpověď je „Fine“. Otázka, která není otázka. Odpověď, která nic neznamená.

A tohle nechceme. Chceme opravdový výsledek. Opravdový úspěch.
A než dostaneš úzkost z výkonu – co je „opravdový úspěch“, to určuje jen ty.
Nikdo jiný. A nikdo to ani nemusí vědět. Ty nejlíp víš, co je pro tebe těžké.

Pro mě je to odpočívat a dívat se na televizi. Pro tebe může být úspěch pravý opak – dívat se méně na televizi. Chápeš? Žádné „How are you?“ – „Fine, thank you.“ Chceme skutečnou pravdu.

Co je těžké pro tebe? Zvládla jsi to? Ano?

Tak se ZASTAV.
Uvědom si to.
A oceň to. 

OK, máme dohodu? 

A než to řekneš – jo, jasně, nejsou to úplně každý den věci, na které můžeš být pyšná. Jasně, chápu to. Protože i já mám první dny tohohle roku v deníku prázdné řádky.

Jednou jsem odhazovala sníh. Ale já mám odhazování sněhu vlastně ráda – takže se tím můžu chlubit? Ne, to se tak úplně nehodí. Jeden den jsem jen seděla a zírala do zdi a myslela na práci. To rozhodně není nic, co by stálo za zmínku. Šla jsem venčit psy v dvouciferném mínusu a bočním větru, což je výkon sám o sobě, protože to připomínalo Severní pól – ale musím je venčit tak jako tak, takže to si tam taky nedám. 

A tak jsem si musela říct:
Právě proto MUSÍM pokračovat. Protože je to TĚŽKÉ. Protože náš mozek je trénovaný tak, aby vítězství vůbec neviděl. Takže ho musíme přeškolit. A jde to pomalu. A je to náročné. Ale to neznamená, že to nefunguje. 

Takže jo – některé dny nenajdeš nic. Tak tam nic nenapíšeš. A zítra to zkusíš znovu. Tohle není o dokonalosti. Je to o tom začít se dívat na sebe jinak. Začít si dovolit být hrdá na to, co zvládneš. 

Pamatuješ si film Shallow Hal? Ten, kde se hezký chlap najednou dívá na lidi tak, jací jsou uvnitř, ne jak vypadají? Kde je se z tlusté a zakřiknuté Rosemary najednou stane Gwyneth Paltrow – krásná, chytrá, milá? A on se do ní zamiluje, protože konečně vidí pravdu? Jasně, film je o povrchnosti versus vnitřní hodnoty.

Ale já tím říkám něco jiného: Staň se na chvíli svým vlastním Shallow Halem. Nasadíš si růžové brýle – aspoň jednou denně – a podíváš se na sebe do zrcadla. A když uvidíš tu schopnou ženu, která byla celý život odstrkovaná do pozadí jako nějaká sboristka, řekneš jí: „Ty jsi ta hvězda. Ty to zvládáš.“ 

I tohle se musíme učit. Protože jestli jsi někdy dostala pochvalu a odpověděla jsi:

„Ale ne, to nebylo nic.“
„Ale ne, nebylo to tak velké.“
„Ale ne, to zvládne každý.“

… tak jsi na tom úplně jako já. Perfektně trénovaná odmítat jakoukoli pozitivní zpětnou vazbu. A právě proto si musíš nasadit ty růžové brýle a zkusit se vidět jinak. Protože ti, kteří tě chválí – ti mají pravdu. Možná jich není moc. Možná žádní. Ale ti, kteří to řeknou upřímně – mají pravdu. Ne tvoje vnitřní Dopamilla, která je jízlivá a lehce pasivně agresivní. 

DOPAMILLA: Promiň, cože?? Já?? Já jsem přece milá jako sluníčko celé dny! 

Jasně, Dopamillo. Celé dny. Tak jsme domluvené? Příště, když něco zvládneš a přijde ta úleva – na chvíli se zastav.

Ty jsi NĚKDO. Jsi člověk, který právě něco dokázal. A máš plné právo si to užít. Kašli na všechny, kteří tvrdí opak. Včetně toho vnitřního hlásku. Toho, který tě naučili jiní. Protože ty taky umíš tvořit. Můžeš vytvořit člověka, který věří trošku víc v sebe. A trošku víc je pořád lepší než nic, že? 

A víš co?
Lidi slaví zkoušky, stěhování, cokoliv. Tak si taky udělej malou oslavu. Nemusíš zvát nikoho. Můžeš klidně stát jen sama před zrcadlem v koupelně a říct si: „Tohle se ti povedlo, Step. Fakt se ti to povedlo.“ 

Slíbíš mi to?
Zkusíš to? 

A teď se tě zeptám znovu – doopravdy tentokrát, ne jako Američan: How are you? Really? Jak se opravdu máš?

Co se ti dnes skutečně povedlo? Ne to, co by ostatní považovali za „velké“ nebo „působivé“. Co bylo těžké pro tebe?

Zastav se.
Zamysli se.
Napiš to.
A dovol si být hrdá. 

Protože tím pracuješ s tou svojí plastelínou. Pomalu, ale jistě přetváříš tu vzdorovitou hroudu na trochu tvárnější, laskavější kousek.
Ať tomu věříš, nebo ne — ono to funguje. To ti můžu slíbit.  

Takže pokud jdeš do toho se mnou, čeká tě něco, co všichni s ADHD obvykle milují – koupit si nový zápisník, deník nebo diář. Kup si ho. Ale slib mi, že ho budeš používat na své úspěchy. A pamatuj — žádný úspěch není příliš malý. To ty určuješ, kde je laťka. I když jde o to zvednout ten svetr, který ležel tři týdny na podlaze, a ty jsi na to neměla energii ho sebrat… a dneska jsi to zvládla. To je úspěch. Rozumíme si?  

DOPAMILLA: Ano pane komisaři!  

Tak to jsem spokojená. Protože tím začínáš nový rok s předsevzetím, které ti bude opravdu užitečné – a nestojí tě to ani moc úsilí. Všichni přece ví, že stokrát nic umořilo osla.Tak tu negativní opici na rameni umoříme taky.  

A jestli jsi mezitím začala odstrojovat vánoční stromek, pak jsi si všimla, že musíš odházet sníh, a teď jíš párek na benzínce… tak ti slibuju, že i příští týden budeš mít co poslouchat, když budeš zase adehádovat po okolí.