S02E06 - Proč milujeme filmy, které nám zlomí srdce?

O emocích, které jsou zavřené hluboko v nás, jako zimní oblečení uklizené na půdě - ale které se můžou spustit jako lavina ve chvíli, kdy to nejmíň čekáš. Tahle epizoda je o emoční dysregulaci: proč ADHD mozek cítí všechno desetkrát intenzivněji - a co s tím můžeme dělat.

POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY

OK lidičky, vítejte u dnešní Amygdala party. Jmenuju se Step a doufám, že jsi připravená na pořádnou emoční jízdu jako na horské dráze.  

Dneska začnu mluvit o jedné mojí velké vášni. A já vím, že v ADHD světě existují takové dva tábory. Já totiž miluju číst. A chápu, že je spousta ADHD mozků, které to mají stejně. Ale pak jsou i ty, které vůbec číst nedokážou. A to je úplně v pořádku. Protože dnešní epizoda vůbec není o čtení – je o tom, jak zpracováváme emoce.  

Možná že ty v těch situacích, které budu popisovat, radši běháš, tancuješ nebo gamuješ. Možná vyšíváš nebo makáš na zahradě. A víš co? Je to vlastně úplně jedno. Protože dneska se budeme bavit o tom, proč vůbec něco z toho potřebujeme dělat – a co se při tom v mozku odehrává. OK? 

DOPAMILLA: Bože, fakt to chceš vědět?  

Dopamillo, jasně, že chceme vědět věci. Jsme přece zvídavé. A to je skvělá vlastnost. 

Už když jsem byla malá, hodně jsem četla. Myslím, že jsem tehdy hledala něco, v čem bych se mohla najít. Něco, kde bych se cítila doma. Samozřejmě nevědomě – tehdy jsem to neuměla pojmenovat. Tehdy jsem jen věděla, že se úplně necítím jako doma ve světě, ve kterém žiju. 

Knihy, které jsem mimo jiné milovala nejvíc, byly knihy Karla Maye – už jsem to zmiňovala. Ty indiánské příběhy o moudrém, statečném a znalém apačském náčelníkovi Vinnetouovi a jeho bílém příteli, silném a spravedlivém Old Shatterhandovi. Já jsem chtěla být indiánkou (nebo, jak se říká dnes, Native American – i když to pro mě trochu ztrácí tu magii a dobrodružství, to se omlouvám). 

Naučila jsem se číst stopy v přírodě – poznat, jestli lesem šlo zvíře, nebo člověk. A jaké zvíře. Naučila jsem se dívat po orientačních bodech, i bez mapy a kompasu. Mraveniště, které se naklání na jih. Mech, který roste na severní straně stromů. Takové věci. Věci, které uměl vždy klidný a vyrovnaný Vinnetou. Obdivovala jsem schopnost chránit slabé a vždycky bojovat za spravedlnost – tak jako to dělal silný Old Shatterhand. 

Naučila jsem se, že milovat přírodu a žít s ní v souladu je ten „správný“ způsob života. Otravovala jsem tátu, aby mě vzal do antropologického muzea, kde měli vystavené skutečné indiánské věci. Já jsem prostě chtěla být indiánkou – tak moc, že jsem si později, když jsem byla dost stará , tak jsem si dokonce obarvila vlasy na černo. 

DOPAMILLA: A co kůň? Nechtěla jsi jezdit? 

Koně nebyli v mém dětství úplně běžní, takže mě upřímně ani nenapadlo, že by to byla možnost. Takže ne, neměla jsem potřebu jezdit na koni. Ale chtěla jsem se odstěhovat do Ameriky a žít mezi indiány. Chtěla jsem se naučit některý z jejich jazyků. Chtěla jsem tomu rozumět ještě víc. 

DOPAMILLA: Hyperfokus na steroidech, co? 

No jo, ale kolik lidí později v životě studovalo něco, do čeho se zamilovali jako děti? To je snad úplně normální. 

Dneska můžu říct, že ty knihy mi daly hodnoty, ze kterých vycházím celý život. Ale v poslední době jsem taky pochopila ještě další věc. Já jsem knihy používala (a pořád používám) jako způsob emoční regulace.

A teď ti vysvětlím, jak to myslím. 

OK, tak se pojďme podívat na ty emoce. Protože není vůbec neobvyklé, že když máš ADHD, tak tě najednou úplně převálcuje obrovský smutek, strach, vztek, bezmoc, pocit osamění, zoufalství, frustrace… no prostě vyber si jakoukoli emoci a přidej k ní slovo obrovská – a bingo, nejspíš jsi to už zažila. Máš pocit, že cítíš všechno desetkrát silněji než ostatní. A ta intenzita tě úplně vyřídí. 

Pláčeš, když vidíš reel, kde někdo najde týrané zvíře.
Slzíš jak vodopád, když ve filmu umře hrdina a hrdinka zůstane úplně sama.
Jsi zuřivá, když nespravedlnost dopadne na někoho nevinného.
A jsi vzteky bez sebe, když je někdo zlý na děti - nebo třeba i na seniory. 

Ty necítíš jen s někým. Ty to cítíš, jako bys to byla ty. Vnímáš emoce druhého člověka tak silně, že se do nich úplně vžiješ. Tomu se říká Affective empathy amplification – a podle mě to zní jako superpower. Hele, kdo tohle může říct, že? 

DOPAMILLA: Takže máš i emoce na speedu? 

No… svým způsobem, Dopamillo. A teď si uděláme takový malý krok stranou. Takové odbočení. Slibuju, že to bude dávat smysl – a hlavně, že je důležité to propojit. 

Protože když se vrátíš zpátky do dětství - ke komu jsi šla, když jsi potřebovala útěchu? Kdo tě objal, pohladil, kdo ti řekl „to bude dobrý“? Já musím upřímně říct, že si nepamatuju, že by mě někdy někdo obejmul, držel a řekl, že všechno bude v pořádku. 

DOPAMILLA: Bože, teď brečím já! 

No… když nic jiného neznáš, stane se z toho norma, Dopamillo. Mně to nikdy nepřišlo divné, dokud jsem nedospěla. Nevím přesně, co to způsobilo, ale třeba mě rodiče odmítli. Možná jsem chtěla vstávat v šest a oni chtěli spát. Možná jsem chtěla, aby si se mnou hráli, ale byli zaneprázdnění. Možná jsem chtěla něco dělat, ale oni měli jiné plány. 

Nevím. Ale i takové malé odmítnutí spouští RSD. Ty tisíce malých odmítnutí, která nás naučí být extrémně citlivé na odmítnutí. Pamatuješ si to, že? 

DOPAMILLA: Kdo by na to zapomněl? 

Přesně tak. Takže náš citlivý mozek se naučí, že o pomoc se nežádá. Protože by to znamenalo, že budeme odmítnuté. A odmítnutí - zvlášť od nejbližší rodiny - je strašně těžké nést. Obzvlášť pro mladý, zranitelný mozek. A tak se tomu začneš vyhýbat za každou cenu. 

A pak jsi vyděšená, protože je pod postelí nějaké monstrum. Nebo protože tě socialistický stát donutil ve druhé třídě koukat na brutální válečný film a ty si myslíš, že se nacisti schovávají za každým rohem a můžou přijít a zabít celou tvoji rodinu. Já jsem byla úplně vyděšená. Budila jsem se uprostřed noci v panice, protože „určitě každou chvíli mohli přijet“. Pamatuju si to dodnes. 

DOPAMILLA: Ale oni přece nebyli na cestě! 

Ne, samozřejmě že ne. Byla jsem jenom vyděšené dítě zpitomělé komunistickou propagandou. A kdybych žila v USA, možná bychom mohli žalovat stát za psychickou újmu, protože nás bylo rozhodně několik tisíc, určitě jsem v tomhle nebyla sama. U dětí je prostě tělo rychlejší než logika: i když hlava ví, že je to jen film, nervový systém uvěří, že je to skutečné - a spustí celý poplach. 

Ale zpátky k věci. Takže tam ležíš, je ti sedm nebo osm, a bojíš se o vlastní život. Ne jen kvůli nějakému monstru se zelenýma očima, ale doopravdy. A zároveň se bojíš vzbudit rodiče. 

Co uděláš? No… já jsem četla. Četla jsem pohádky, protože pohádky končí dobře. Princ dostane princeznu, půl království, a všichni žijí šťastně až do smrti - a já mohla zase usnout. 

DOPAMILLA: No, podle mě jsi určitě nečetla H. Ch. Andersena - ten by ti teprve nadělal pořádné noční můry! 

Haha, no jo, ne. Já potřebovala happy-end. A s happy-endem jsem mohla usnout. Takže jsem si vlastně vytvořila nástroj, jak regulovat všechny ty silné emoce, které se ve mně valily. Já je přebíjela. Přepisovala jsem obrazy v hlavě něčím jiným. Něčím příjemnějším. Princeznami a princi, když jsem byla malá a sotva jsem uměla číst. Později je nahradili detektivové a policisté. Protože krimi je vlastně taková pohádka pro dospělé.

A krimi čtu dodnes. 

DOPAMILLA: Ale no tak… tvoje současný noční můry jsou možná o něco míň brutální, když jsou o daňovém přiznání a účetnictví, ne? 

No jo, to je pravda. Takže zatímco moji rodiče nechápali, proč z domu pořád mizí baterky - protože jsem je kradla, abych mohla číst pod peřinou - vytvářela jsem si vlastní coping strategii. Naučila jsem se, že tyhle obrovské emoce dokážu zvládnout sama. Byla jsem na to sama, ale zvládla jsem to. 

DOPAMILLA: No jo, ale zdravé to teda úplně není. 

Ne, to není. Ale trvalo pár desítek let, než mi to došlo. A teď, když to chápu, vidím i druhou stranu té intenzivní emoční schopnosti - totiž že mám stejně silnou schopnost negativní emoce absorbovat, jako je uvolnit. Přečetla jsem pár knih, po kterých mi bylo fyzicky zle. Stejně jako u těch filmů, které nás nutili sledovat - byly tak děsivé, že jsem skoro cítila na těle ty hrůzy, které popisovaly. 

DOPAMILLA: Takže necítíš jen svoje emoce desetkrát silněji - ale i cizí? 

No… skoro. Mozek reaguje rychleji, silněji a trvá to déle - ne nutně víc, ale intenzivněji a hůř to reguluje. Proto jsou některé knihy, filmy nebo zprávy prostě úplně nesnesitelné. 

DOPAMILLA: Takže tipuju, že po shlédnutí Vetřelce jsi taky měla noční můry? 

Milá Dopamillo, musím ti přiznat, že jsem minimálně jednou měla sen, že mi z břicha vylézá nějaké zvláštní stvoření, ano. Ale aspoň už přesně vím, čemu se vyhnout, protože je to na mě moc intenzivní. Třeba true crime, co je teď tak populární - to elegantně přeskakuju. 

OK, ale zpátky k věci. Vidíš, jak spolu souvisí silné emoce a to, že jsme byly nucené naučit se je zvládat samy - a k tomu RSD? Silné emoce + RSD + nikdo, ke komu jít = musíme si najít vlastní způsoby, jak přežít. 

DOPAMILLA: Survival of the fittest… no, tohle je až moc realistické. 

Jo. Protože tady musíš přidat ještě jednu věc, Dopamillo. Když děláš to, co já - tedy ldyž si najdeš si způsob, jak emoce zvládnout, ale ne je uvolnit - tak to samozřejmě k něčemu vede.

Když zadržuješ pláč.
Když se bojíš smát.
Když potlačuješ frustraci.
Když skousneš vztek a dusíš ho v sobě.

Děláš uvnitř sebe papiňák. A ty emoce musí ven. 

Tak se tě zeptám: Hledala jsi někdy film, u kterého by sis mohla poplakat? Nebo něco, u čeho by ses mohla pořádně zasmát? Nebo akční film, kde hrdina postřílí co nejvíc padouchů? Nebo máš playlist, který si pustíš, když máš radost? 

DOPAMILLA: Myslíš jako Titanic nebo Mosty v Madison County? 

Jo, přesně takové filmy. Všimla jsem si, že ve facebookových skupinách o knihách a seriálech je hromada příspěvků typu: „Můžete mi doporučit seriál, u kterého se rozbrečím? Potřebuju heartbreak!“ 

DOPAMILLA: Vidíš? Nejsi v tom sama! 

Ne, rozhodně ne. Já taky potřebuju filmy, které mi pomůžou emoce pustit ven. A ano, vysvětlení je jednoduché: náš mozek pracuje proti nám. Pamatuješ si prefrontální kortex z minulých epizod? 

Ne? To je v pohodě. To je ta část mozku, která má být ta rozumná. Jenže je pomalá. Přichází pozdě. Zato amygdala - náš alarm - reaguje na všechno. Amygdala nešílí bezdůvodně, jen přeceňuje signály, které „by mohly být problém“ - a to se děje extrémně snadno, když jsme unavené, vystresované nebo se bojíme selhat. 

Nemusíš rozumět chemii. Pointa je, že tam, kde neurotypický mozek reguluje normálně, my máme topiče v parní lokomotivě, který přikládá jako blázen, zatímco nouzová brzda je pomalá a reaguje pozdě. Vlak se řítí.

Takže sedím u počítače a vyplňuju formulář. Přihlášku na něco, žádost o něco. A najednou se to zasekne. Nejčastěji kvůli technické chybě. 

DOPAMILLA: No… nebo píšeš tak rychle, že z toho máš totální chaos, ale já nic neříkám. 

Dopamillo, teď ne! 

Takže. Sedím tam, obrazovka zamrzla, nebo všechno, co jsem vyplnila, zmizelo během vteřiny. Co udělám?
Většinou nastane meltdown. Jako fakt meltdown. Slzy tečou proudem, cítím obrovskou nespravedlnost, vždyť snažila jsem se, tak proč ten zatracený, podělaný počítač musí pracovat proti mně, proč prostě nemůže fungovat, do háje! A prásknu rukou do stolu tak, že hrnky poskočí a psi vyskočí a začnou štěkat, protože si myslí, že někdo právě vystřelil kanónem na dům. 

Vidíš to? Taková malinkatá prkotina - a můj mozek z ní udělá obrovskou, naprosto ohromující katastrofu, která moje emoce, jakkoli iracionálně to zní, vystřelí do úplně nebe. Když je kapacita vyčerpaná, zamrzlá obrazovka není jen otravná - je to poslední kapka v přeplněném sklence, která teď přeteče. A tělo podle toho reaguje. 

Takže o pět sekund později sedím, omlouvám se psům, že jsem je vyděsila, kontroluju, jestli jsem něco nerozbila, a přemýšlím, jak trapné to vlastně bylo. „Tohle se přece nedělá. Už to nikdy neudělám." 

DOPAMILLA: No jasně. Hm hm. 

Takže ten papiňák uvnitř, to není úplně zdravé. Pro mě je to skoro jako… když potřebuju plakat nebo pustit nějakou emoci, tak to nejde. Jsem tak dobrá v tom držet všechno uvnitř, že neumím pustit ventil. A tak potřebuju katalyzátor. 

Když jsem byla malá, naši samozřejmě při vaření používali papiňák. Má to svoje výhody - ale je tu i důvod, proč já osobně doma žádný nemám. Vzpomínám si, jak jednou u nás v kuchyni „explodoval“. No, ne explodoval explodoval, ale táta asi špatně nasadil ventil a najednou jsme měli maso a vývar po půlce kuchyně. 

Protože každý papiňák potřebuje funkční ventil, aby nevybouchl.
A knihy, filmy nebo písničky jsou dokonalé ventily pro naše emoce. Když ses nikdy nenaučila ventilovat normálně, tak potřebuješ něco, co ti s tím pomůže. Protože to, kolik toho dokážeš uvnitř sebe utěsnit je omezené, má to svůj limit.  

DOPAMILLA: No teda, ty jsi jak sopka! 

A tady je něco zvláštního: mám skoro pocit, že potřebuju povolení, abych ty emoce mohla pustit. Jako bych nemohla jen tak začít plakat - potřebuju důvod. Film mi ten důvod dá. „Jo, jasně, můžeš brečet, protože je to srdcervoucí, že hrdina umřel.“ 

DOPAMILLA: Bych tak řekla, že to je skoro jako hledat výmluvy, proč si dát čokoládu... 

No jo, u obojího dostaneš přesně to uvolnění, které potřebuješ, Dopamillo. Já jsem už mnohokrát zoufale hledala film nebo knihu, která mi dá konkrétní pocit. Já sice skoro nikdy nečtu romantiku, ale před Vánoci jsem byla úplně posedlá najít nějaký dráma - lásku, která všechno překoná, a se šťastným koncem. Protože jsem potřebovala emoční objetí. A co je zvláštní - fyzické obejmutí od člověka mi často vůbec nedá to, co potřebuju. 

Už od dětství mám pár knih, které čtu znovu a znovu právě proto, že mi dají přesně tu emoci, kterou potřebuju. A až teď vlastně začínám chápat proč. 

A jestli ty místo čtení běháš deset kilometrů, nebo maluješ obraz plný zuřivých tahů, nebo radši tančíš, nebo něco vyrábíš - tak to je tvoje cesta. Tvoje strategie, jak dostat ven emoce. Jak jsem říkala, nejde o knihy ani filmy, ale o to, jaké strategie si vytvoříme, abychom přežily. 

Asi bych měla mít doma boxovací pytel, abych mohla někam mlátit, když potřebuju pustit páru - a ne děsit psy. A upřímně… někdy vyděsím i sama sebe, když si uvědomím, kolik vzteku se ve mně dokáže nahromadit. 

DOPAMILLA: No, já se někdy taky bojím. Ale vím, že to tak nemyslíš. 

Ne, nemyslím. Ale říkám to proto, že stejně jako u spousty jiných ADHD-specifických věcí, i tahle emoční dysregulace má svoji stinnou stránku. Můj vztek by teoreticky mohl vést k tomu, že bych někoho uhodila. Samozřejmě to nedělám. Nikdy jsem to neudělala. Vím, jak děsivě to může zvenčí působit. A jen abych to ráda řekla nahlas: většina lidí s ADHD není násilná. Silné emoce neznamenají nebezpečné chování - ale můžeme potřebovat lepší nástroje. 

A jestli někdo pije nebo bere drogy, aby se s těmi emocemi vypořádal, tak to je taky coping - jen nezdravý. Můžeš se přejídat, můžeš bezmyšlenkovitě nakupovat, scrollovat, scrollovat a scrollovat. Můžeš upadnout do deprese nebo se izolovat od celého světa. 

DOPAMILLA: No tak to už chce fakt pomoc, protože tohle už je i na mě moc! 

A to je vlastně důležité, Dopamillo. Protože i když v hloubi duše věříme, že všechno musíme zvládnout samy - tak jak jsme se to naučily jako malé - tak to prostě ne vždycky jde. A upřímně? Většinou to ani není možné. Jen málokdo dokáže najít jen zdravé způsoby, jak regulovat emoce. Takže ty i já potřebujeme pomoc. 

Ale než se dostaneme k tomu, jaká ta pomoc může být, chci ještě říct pár slov o tom, jak taková emoční dysregulace může vypadat v praxi. Můžeš hodně plakat - a ne vždycky ovlivníš kdy a kde. Můžeš vybuchnout kvůli úplné maličkosti. Jdeš z nuly na sto během vteřiny. Svět je buď černý, nebo bílý - buď je něco skvělé, nebo je to katastrofa. 

DOPAMILLA: Jo, to jsi přesně ty a tvoje knihy. Buď jedna hvězdička, nebo pět hvězdiček, nic mezi. 

No tak to je možná pravda, Dopamillo. Pointa je, že člověk může působit moc: moc citlivá, moc podrážděná, moc dramatická, moc náladová, moc hormonální, moc hádavá… a to není úplně praktické - ani v práci, ani doma. 

Stojí nás to obrovské množství energie zadržet okamžitou reakci, když se nacházíme někde, kde si opravdu nemůžeme dovolit vypadat jako hysterka nebo časovaná bomba. Třeba na schůzce s šéfem. Nebo u večeře u tchýně. 

DOPAMILLA: Škoda. Já to úplně vidím jako pořádnou italskou rodinku - talíře lítají, omáčka teče po stěnách a tchýně sedí s fazolkama ve vlasech! 

No dobře, popravdě, já jsem vždycky obdivovala jižanské národy. Ty dávají emoce najevo hned, nebojí se hádat, smějí se celým tělem. Úplný opak toho, na co jsem zvyklá já. Částečně možná kvůli indiánským knihám, které mě naučily, že skrývat emoce je ctnost. Ale hlavně proto, že skrývání emocí byl nástroj přežití.

Ale jako dospělá? Tahle strategie přežití už prostě nefunguje. 

DOPAMILLA: Takže začneš házet talíře? 

Haha, no to asi ne! Pointa je, že lidé nás často vidí jako moc. Příliš dramatické, příliš hysterické, příliš výbušné. 

Ale my NEJSME přehnané. Nejsme dramatické. Nejsme hysterické. 

Reagujeme na skutečné emoce, které jsou pro nás extrémně intenzivní.
Když cítíš smutek desetkrát silněji než ostatní, tak prostě bude víc vidět. To není drama - to je přežití.

Je to jako stát na horách a dívat se na lavinu, která se řítí dolů. Ale představ si, že ta lavina, která míří na NÁS, je desetkrát větší než ta, kterou vidí neurotypický člověk. Je divné, že utíkáme o život? Že nasadíme turbo a snažíme se zachránit? 

Problém je, že náš mozek nemá brzdu. Amygdala řve: „POZOR! NEBEZPEČÍ!“ A prefrontální kortex dorazí pozdě, aby řekl: „Hele klid, je to jen technická závada v systému.“ 

Takže když udeřím do stolu, protože zamrzne obrazovka, není to proto, že jsem agresivní. Je to proto, že můj mozek to vyhodnotí jako katastrofu - a tělo jedná podle toho. Nejsem na nikoho naštvaná - to je jen lavina, která musí ven. 

DOPAMILLA: No, na ten počítač trochu naštvaná jsi. 

Spíš zmatená, frustrovaná - a ono to prostě vyletí jako vztek. 

Rozdíl je v tom, že neurotypici mají regulaci v pořádku. Oni si umí pustit teplou i studenou vodu. Náš systém je buď–anebo: buď tam skoro nic neteče, nebo je z toho povodeň a sousedi pod námi mají mokré stropy. Neřídíme to vědomě. Naopak, musíme vynakládat obrovské množství energie, abychom to zadržely. 

DOPAMILLA: Jo, to znám. Já občas držím na uzdě hned několik divokých koní najednou! 

A - a to se musí říct nahlas - někdy tenhle výbuch dopadne na druhé. A to není v pořádku. Může to být pes, může to být dítě, může to být partner. V krajních případech to může být i násilí v rodině. A pokud má člověk takové výbuchy a neumí je ovládat, je potřeba vyhledat pomoc. Rozhodně. 

A pamatuješ na epizody o maskování? Tohle je přesně ono.
Celý den držíme kohoutky pod kontrolou, aby nás nikdo neodsoudil - jsme milé, klidné, profesionální. A pak přijdeme domů a konečně povolíme. A najednou je toho moc. Partner dostane vynadáno, protože kartón mléka je prázdný. Na dítě výbuchneš, protože nechalo batoh v chodbě. Psi se lekají, protože třískneme dveřmi. 

Není to proto, že jsme na ně naštvané.
Je to proto, že u nich se konečně nebojíme pustit emoce ven. 

DOPAMILLA: Takže ti, které milujeme nejvíc, schytají to nejhorší? 

Bohužel ano. Protože jsou bezpeční. Protože víme, že nás neopustí. Nebo… aspoň doufáme.

A to nejhorší? To není samotný výbuch. Ale to, co přijde potom. 

Vždycky jsem si myslela, že jsem po emocionálně náročných situacích prostě jen unavená. Ale teď začínám chápat, že je v tom víc. Je to něco jako emoční kocovina - jen bez alkoholu. 

Po hádce můžeš klidně několik dní jet v loopu. Analyzovat každé slovo. Přemýšlet: „Proč jsem to řekla?“ nebo „Co tím jako mysleli?“ Je těžké to pustit. 

DOPAMILLA: A po rozchodu? No tak to ani nezačínej! 

Přesně. Po rozchodu to může být úplně nezdravě dlouhé. Ne dny - týdny, měsíce, někdy i roky. Můžeš zaseknout v emocích, analyzovat všechno dokola, neschopná pustit to. Zatímco ostatní jako by to zpracovali a šli dál, ty pořád sedíš ve stejné bolesti.

A pak přijde malá věc - píseň, vůně, někdo řekne něco, co připomene větu od ex - a bum. Všechno je zpátky. Jako by se rozchod stal včera. 

DOPAMILLA: To je úplně vyčerpávající! 

Ano! Je. A člověk si skoro myslí, že je s ním něco špatně. Nebo slyší: „Jsi moc citlivá, dramatická, proč se z toho prostě neposuneš dál?“ 

Jenže to, co se děje, je opět fyziologická reakce těla. Ta lavina, která se na tebe řítí - i když je to ve skutečnosti maličkost - aktivuje fight/flight. Tvůj mozek to vnímá jako ohrožení života. Proto je reakce tak silná.

A „kocovina“? To je tělo, které uklízí po poplachu. Trvá to, než stresové hormony klesnou zpátky. 

DOPAMILLA: Dobře, tak teď se všechny zklidníme a vydechneme si! 

Kéž by to bylo tak jednoduché, Dopamillo. Jenže fyziologie má svůj čas. Může to trvat dny.

A víš, co to ještě zhoršuje?
Stud. Stud, že jsem reagovala tak silně. Stud, že jsem se „nedokázala uklidnit“. Stud, že jsem vyděsila psy, řekla něco hloupého partnerovi nebo brečela v práci. Stud, že jsem tak „nemožná“. 

DOPAMILLA: Ó ano, spirála studu! Tu znám důvěrně! 

Přesně. Protože stud se přidá navíc. Najednou nejsi jen smutná nebo naštvaná - stydíš se, že jsi vůbec smutná nebo naštvaná. A jedeš v tom několik dní. A stud nás brzdí. Mluvila jsem o tom v minulé epizodě.

Stud nás drží zpátky od toho, abychom požádaly o pomoc.
Stud nás izoluje.
Stud nás přesvědčí, že chyba je v nás - místo toho, abychom pochopily, že náš mozek funguje jinak. 

Proto je tak důležité pochopit, co se děje a proč. Protože když víš, že je v tom chemie, je jednodušší se na to dívat jako na problém, který se dá řešit. Ne jako na tvoji osobní chybu. 

A „chemie v mozku“ říkám schválně - je to totální zjednodušení. Můžeš se ponořit do neurovědy, studovat amygdalu, limbický systém, prefrontální cortex, dopamin - ale pro to, aby ses naučila s tím pracovat, je nejdůležitější vědět toto: Není to tvoje vina.
Tvůj ADHD-mozek funguje jinak. Cítí jinak. Reaguje jinak. Musíme ho hacknout, aby fungoval v našem světě. 

DOPAMILLA: Ano! Já tu sedím a čekám na ty hacky! 

Jo, jenže to není tak jednoduché, že bych mohla říct: „Udělej X a Y a všchno bude v pohodě.“

Osobně vím, že když cítím, že se sníh začíná těžknout a lavina je na spuštění, je je nejlepší jít pryč. Zvednout se od počítače a jít ven do lesa. Nebo začít luxovat. Nebo dělat něco fyzického. Štípat dříví. 

DOPAMILLA: Ty, štípat dříví? To jsem fakt nikdy neviděla! 

Dopamillo, to byl příklad. Někdo plete. Někdo maluje. Někdo píše deník nebo básně. Někdo leze po horách. Někdo dělá karate. 

Pointa je:
Najít vlastní strategii. A pokud je třeba, obrátit se na psychologa. A když víš, že za tím stojí ADHD - je mnohem snazší se do toho pustit. Je to jako opravovat auto: když víš, že je vadný karburátor, nemusíš rozebrat celý motor. A víš co?
Dodnes mám chvíle, kdy potřebuju sáhnout po jedné ze svých indiánských knih z dětství. Přečtu si ji jednou za pár let - a dá mi klid. Potvrzení, že všechno dobře dopadne. Že to zvládnu. Vždyť dokážu vystopovat losa v lese a najít sever bez kompasu - tak proč by se život neměl dát do pořádku? 

Ale nezapomeň:
To, že cítíš intenzivně, rychle a bez varování, NENÍ tvoje chyba. To je jen regulace, která nefunguje tak, jak by měla. Není to selhání. A dá se s tím žít - aniž by tě to vyčerpalo. 

A pokud chceš tipy na tři knihy, které tě spolehlivě rozbrečí - tak ti je řeknu na úplném konci epizody! A mimochodem, budu moc ráda, když budeš můj podcast sledovat na svojí streamovací platformě. 

DOPAMILLA: A můžu já teda nečíst? Mám ještě pár sezón Homelandu! 

Jasně, Dopamillo, dívej se na Homeland, ten je skvělý!

Takže - šla sis pro dřevo, ale najednou si stála s lopatou a odhrnovala sníh. A teď čučíš do mobilu a hledáš o čem je Homeland, zatímco prázdný košík na dřevo zůstal venku. No tak slibuju co poslouchat, zatímco takhle ádéháduješ po okolí!