S02E12 - ADHD a motivace: Nejsi líná, jen je trezor v počítačové hře zamčený
Víš, že bys to měla udělat. Víš to už tři týdny. A stejně tam sedíš a koukáš na to. Ne proto, že jsi líná, ale proto, že tvůj mozek nedostal startovní signál, který potřebuje.
V téhle epizodě se podíváme na to, co motivace vlastně je, proč to není jen o vůli a co ti doopravdy může pomoct se rozjet - bez studu a bez toho, abys musela předstírat, že se prostě jen potřebuješ sebrat.
POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY
Tak ahoj, lidičky, vítej na Amygdala Party. Já jsem Step a dneska budeme mluvit o jedné velké záhadě. Teda aspoň pro mě.
Ale než se do toho vrhneme, ráda bych tě pozvala do naší nové komunity Amygdalaparty PROSTOR. První členky už tam jsou a začínáme pomalu ale jistě řešit, jak s ADHD žít lépe. Nejde o místo, kde musíš být aktivní, můžeš klidně jenom číst. A třeba něco olajkovat :) Nicméně doufám, že se k nám také přidáš, protože věřím, že si navzájem můžeme pomoct. Prvních 20 členek má speciální cenu, která už pro ně zůstane navždy nižší než běžná cena. Takže ještě máš šanci.
DOPAMILLA: Nezapomeň říct, že tam mám svojí chlubovnu!
Dopamillo, to jsem říkala už minule.
DOPAMILLA: Určitě to zapomněly.
Nezapomněly. Všichni si pamatují tvojí Chlubovnu. A abys si se tam měla čím chlubit, měla bys možná něco dělat ne? Třeba mi pomoct s dnešní epizodou.
Tak se na to vrhneme.
Když se tě zeptám: Co je hlad?
Co mi na to odpovíš?
Celý život jsem si myslela, že hlad znamená, že se žaludek vyprázdní. Tedy že ta prázdnota nějak pošle signál do mozku, a mozek si pak řekne: „Aha. Můj člověk potřebuje jídlo. Pošlu ji k lednici.“
Vždycky jsem si myslela, že hlad je pocit. Že žaludek je prázdný, a pak vznikne pocit hladu.
Možná jsem v hodinách biologie ve škole nedávala dost pozor, ale fakt si nepamatuju, že by nám tohle někdo pořádně vysvětlil.
Protože ono se ukazuje, že hlad ve skutečnosti nezačíná tím pocitem v žaludku. Hlad není jen „prázdný žaludek“, ale souhra tělesných signálů, hormonů a mozku. A my to prožíváme jako pocit. Tedy: ten pocit je skutečný. Ale nevzniká z ničeho. A pro náš účel nemusíme rozumět všem detailům.
DOPAMILLA: Ne, to fakt nepotřebuju. Hlad mám tak jako tak, ať hormony říkají cokoli.
Jo, Dopamillo. To je nás víc.
Takže je to tak, že tělo posílá chemické signály, které mozku říkají, že je čas se najíst. A když ty signály zesílí, prožíváme to jako pocit: hlad. Takže to, že je to pocit, je pravda, a ten pocit je skutečný.
A důvod, proč mluvím o hladu v podcastu o ADHD, je ten, že motivace funguje trochu podobně.
Často si myslíme, že motivace je něco, pro co se můžeme rozhodnout. Že se prostě jen musíme dát dohromady, sebrat se. Ale podobně jako hlad není motivace jen otázkou vůle. Souvisí s tím, jak mozek reguluje zájem, odměnu, energii a očekávání. Tedy: není to prostě tak, že se můžeš sebrat a vykouzlit motivaci jen proto, že by to bylo praktické.
A když ty signály nejsou přítomné, nejde jen tak lusknout prsty a být motivovaná.
Když máš hlad, signály do mozku zajistí, že se tělo nají. Mozek vyšle zprávu, zbytek těla se přidá.
Když hlad nemáš, pořád se můžeš najíst – ale tělo tě nežene stejným směrem. Pak to není hlad, tedy ta chemická reakce, co aktivuje jedení. Můžou na nás působit vnější věci, třeba to, že jsme návštěvě a je společenské jíst, nebo že máme jídlo lákavě před sebou, nebo že víme, že později dostaneme hlad, a jíme, abychom tomu předešly. Ale abychom to udělaly, zapojujeme něco, čemu se říká seberegulace. A to je slovo, které je potřeba vysvětlit.
DOPAMILLA: Jo, a taky mi už brzy musíš říct, proč mluvíš o jídle, protože z tohohle poslouchání dostávám hlad!
Krátce řečeno, seberegulace znamená řídit vlastní chování směrem k nějakému cíli – i když tělo nebo emoce táhnou jinam. Tedy řídit pozornost, impulzy a jednání směrem k tomu, co je důležité, i když to v danou chvíli nepůsobí lákavě. Jinými slovy dělat to rozumné, i když by celý tvůj systém radši dělal něco jiného.
DOPAMILLA: Jíst zmrzlinu!
Jo, třeba zastavit se, když máš chuť sníst celý kýbl zmrzliny. Nebo vstát, i když chceš spát, udělat úkol, i když je nudný, nebo nic neříct, i když jsi naštvaná.
Tedy: mozek přebije impuls. Jasně. Nebudu z toho dělat přednášku o fungování mozku, ale pointa je, že mozek na tohle potřebuje spoustu energie. Hrozně moc energie. Benzín jen hoří a hoří. Proto můžou některé úkoly působit úplně neuvěřitelně těžce, i když na papíře vypadají až směšně jednoduše.
A právě tady je motivace tak důležitá. Protože když už mozek táhne stejným směrem jako úkol, nemusíš všechnu tu energii používat na to, abys sama sebe postrkovala kupředu. Je to tak trochu rozdíl mezi tím pracovat s proudem a proti proudu. A u lidí s ADHD je to často právě tady o něco těžší. Tenhle systém je prostě náročnější nahodit.
DOPAMILLA: Jo, už bylo načase, abys to propojila s něčím smysluplným, protože mi přišlo, že jsi byla úplně mimo!
Jo, ale mně tohle přijde důležité, protože je strašně snadné mluvit o motivaci a myslet si, že jde jen o to chtít o trochu víc, snažit se o trochu víc, tlačit se o trochu víc. Ale je to přece jen o něco složitější než si možná myslíš.
Protože v souvislosti s ADHD se o motivaci mluví hodně. Pro mě byla motivace vždycky něco, co buď je, nebo není. Taková binární vlastnost. Buď sedím ve dvě ráno a snažím se pochopit, jak se pohybují tektonické desky, protože jsem ucítila to náhlé nutkání, skoro až takové cuknutí v břiše: Tohle musím zjistit! Bože, to je zajímavé! Že to ještě nevím, to přece musím zjistit hned teď!
Tohle je ten typ motivace, který mi svého času přinášel vítězství v kolech Trivial Pursuit, když jsme jezdili s partou na chatu. Vědět něco něco málo zhruba o všem na světě. Protože se snažím porozumět. A porozumění je pro mě obrovská motivace. Pro tebe to může být něco jiného.
Anebo motivace neexistuje vůbec. Když mi minulý týden přišlo daňové přiznání, moje motivace se na to byť jen podívat nebo s tím něco dělat byla nulová. Nezajímá mě to, nikdy mě to nezajímalo a nejspíš mě to nikdy zajímat nebude. Vlastně tak málo, že by mě ani pár koní nedotáhlo na finanční úřad, abych s tím něco udělala. Ale udělat se to musí. Někdy v budoucnu.
DOPAMILLA: Jo, budoucnost má tendenci přicházet docela rychle!
Mnoha neurotypickým lidem taky nepřijdou nudné úkoly zrovna jako nějaká oslava. Ale často pro ně bývá o něco snazší začít a o něco snazší držet směr, i když jim samotný úkol nepřipadá nijak zvlášť zajímavý. Není to nutně proto, že jsou víc motivovaní. Jen je tam menší tření mezi myšlenkou a činem.
To, že už samotné dělání toho úkolu pro ně může být odměňující, je pro mě samo o sobě záhada. A je to pro mě záhada asi tak velká jako zmizelá Atlantida. Opravdu existovala? Kde? Můžeme ji najít?
DOPAMILLA: Já jsem připravená, kdy vyrážíme na expedici jí hledat?
Asi jsem se na motivaci začala dívat jako na nějakou mystickou vlastnost, kterou si neurotypičtí lidé umějí dávkovat podle potřeby, zatímco já můžu celé týdny civět na hromadu oblečení a pořád nemít přístup k tomu tlačítku, které mě nastartuje.
Tak jsem se snažila pochopit: Když motivaci prožívám jako buď–anebo, jak tohle prožívají takzvaně „normální“ lidé? Jak můžou být třeba motivovaní zaplatit faktury?
A tady přichází ta zajímavá část. Motivace NENÍ o vůli. Proto bývají lidé s ADHD často nálepkovaní jako líní nebo neschopní. Protože jde přece jen o to se sebrat a věci udělat, ne? Jenže ono to tak jednoduché opravdu není. Vůle neřídí chemické reakce v mozku.
Tak co je tedy řídí? Abychom tomu porozuměly, musíme se zastavit u dopaminu — o tom už jsme mluvily dřív, ale snese to zopakování. Hodně zjednodušeně můžeme říct, že dopamin pomáhá dávat mozku signál, že něco je důležité, zajímavé nebo stojí za to se do toho pustit. Tedy: je to součást toho, díky čemu si mozek řekne: „Jo, do tohohle se nám chce.“
Jenže u nás tenhle systém není během dne vždycky stejně spolehlivě dostupný. A právě proto může motivace působit tak strašně buď–anebo.
Neděje se to proto, že bychom se tak rozhodly. A protože naše pracovní paměť bývá často zranitelnější než u neurotypických lidí, ne vždycky se nám daří udržet aktivní ten velký obraz — tedy dlouhodobé důvody, proč něco dělat. Třeba že máš za tři měsíce zkoušku nebo že máš za tři týdny odevzdat projektovou zprávu. Takže i když víš, proč je něco důležité, neznamená to, že to mozek dokáže cítit jako důležité právě teď.
Proto je to tak, že i když víme, že daňové přiznání se musí odevzdat na konci dubna (nebo až v květnu?), tahle znalost se neprožívá jako nějaká motivační síla. Prostě tam jen… leží. Jako balvan, který se ani nehne.
DOPAMILLA: Ne, tak to já rozhodně žádný balvan přesouvat nebudu, teď teda ne. Řekni mi, až se termín začne blížit, jo?
ADHD není nedostatek schopností ani vůle. Je to nedostatek stabilního přístupu k motivaci. Nejde o to, že bys nemohla. Jde o to, že se ti ne vždycky podaří dostat k tomu, co je potřeba, abys mohla začít.
Je to jako mít spoustu peněz v trezoru, ale nemít od toho trezoru klíč. Motivace je ten klíč, ne ty peníze. Na ty peníze se můžeš dívat jako na svůj potenciál – svoje schopnosti, inteligenci, kreativitu. Všechno to, co umíš. Můžeš mít spoustu schopností, spoustu vhledů, spoustu kapacity — a přesto se ti nemusí podařit otevřít dveře, když to potřebuješ.
Takže když to trochu zjednoduším, neurotypičtí lidé mají ten klíč snadno dostupný. Možná ho dokonce mají pověšený na krku, že jo. A můžou si jít pro peníze, kdykoli chtějí. Zatímco ADHD mozek ten klíč nemá dostupný.
DOPAMILLA: Jo, mě vůbec nepřekvapuje, žes ho zase někam zašantročila!
Ne, on není ztracený. Jen se objevuje za určitých podmínek.
DOPAMILLA: Jako když je úplněk nejvýš na obloze, příliv je na vrcholu a ty najdeš klíč pod třetím smrkem v lese u kostela?
Ne, ne tak úplně. Objevuje se, když je něco zajímavé, když něco spěchá nebo když jsou přítomné silné vnější podněty. Tehdy se klíč objeví a mozek si může dojít pro peníze. Spoustu peněz!
DOPAMILLA: To zní jako počítačová hra.
Jo, Dopamillo, já si to v hlavě představuju jako nějakou počítačovou hru. Prostě pobíháš tím herním vesmírem a hledáš klíč. Našla jsi dveře, jsou velké, ale masivní a ani se nehnou. Takže hledáš klíč, abys mohla pokračovat dál, musíš se dostat do další úrovně, že jo. Ale aby ses k tomu klíči dostala, musí se nejdřív něco stát. V souvislosti s ADHD to často bývá zájem, časový tlak nebo silné vnější podněty, co to spustí. Takže řekněme, že se třeba ve hře objeví odpočítávání — vůbec nevíš, kdo ho zapnul a jak, ale víš, že jestli ty dveře neotevřeš do tří minut, zemřeš.
DOPAMILLA: Herní smrtí, jen aby bylo jasno.
Jo, samozřejmě. Ve hře. Takže spěcháš zpátky k těm dveřím, sakra, kde to bylo? Máš tady jít doleva, nebo doprava? Bylo to za tím malým kopcem? A čas běží. A pak najednou stojíš přede dveřmi, klíč v ruce, a odemykáš. A když se dostaneš do další místnosti, jo, tam je spousta zdrojů. Více životů. Více zbraní. Více schopností. Teď jsi ve hře superšikovná a zvládneš další tři úrovně za míň než půl hodiny.
Zatímco neurotypičtí lidé — ti taky nemusí mít chuť dělat daňové přiznání. Ale často to stejně zvládnou rozjet, aniž by to zrovna teď muselo působit důležitě. Mají o něco spolehlivější přístup k tomu klíči, i když nálada zrovna není. Není to tak, že by jásali nad nudnými úkoly. Jde o to, že nemusí jásat, aby začali.
DOPAMILLA: To teda zní trochu nefér.
Ano, je to nefér, zvlášť protože většina lidí nechápe, že se člověk nemůže prostě jen rozhodnout něco udělat. Skoro jim to nemůžu mít za zlé, já tomu sama sotva rozumím.
Protože předpokládám, že stejně jako já dokážeš pochopit, že by se něco mělo udělat. Ale to, že by se něco mělo udělat, nestačí na to, aby náš mozek ten úkol vykonal. Někdy se nám podaří do úkolu pustit z čisté povinnosti, jindy ne. Ale jednu věc si zapamatuj: „Povinnost“ je kognitivní myšlenka, tedy vědomá myšlenka. A vědomá myšlenka nemusí být nutně dopaminový spouštěč.
Takže i když víš, že bys měla, je to jako bičovat mrtvého koně. Na nohy nevyskočí jen proto, že by měl. Proto nám moc nepomáhá, když nám někdo říká, co bychom měly dělat. My VÍME, co bychom měly dělat. Jen nevíme, jak se namotivovat, abychom to udělaly.
DOPAMILLA: Ty se nemáš motivovat, ty máš motivovat svůj mozek.
Ne, promiň. Ne my, ale náš mozek. Dopamilla má pravdu.
Jo, a tohle je vlastně to nejzajímavější. Už delší dobu se totiž snažím pochopit, jaké to je pro neurotypické lidi dělat úkoly, které mně připadají smrtelně nudné. Mají chuť zpívat, když platí účty? Pohltí je mytí podlahy? Upřímně řečeno to vůbec nechápu.
Prostě nechápu, jak můžou cítit motivaci dělat takhle nudné úkoly. Takže zatímco já jsem buď motivovaná, nebo ne, pochopila jsem, že pro mnoho neurotypických lidí je motivace mnohem plynulejší.
Je to pro mě tak trochu čarodějnictví. A možná je to právě ten závěr, ke kterému musím dojít. Oni úplně nechápou, jak funguje můj mozek, a já úplně nechápu, jak funguje ten jejich.
DOPAMILLA: Možná je načase se soustředit, teoretické rozpravy jsou sice zajímavé — pokud jsi ten typ — ale já chci vědět, co s tím hodláš dělat!
Jo, samozřejmě je to tak, že se s tím něco dělat musí. Protože — buďme upřímné, motivace úzce souvisí s něčím, s čím má mnoho z nás potíže. Totiž s exekutivními funkcemi. Tedy s tím, co nám vůbec umožňuje nějaký úkol vykonat. Když se na dopamin podíváme jako na benzín, který musí být na místě, aby motor nastartoval, tak exekutivní funkce je spojka. Nepomůže ti mít nastartovaný motor, když nedokážeš zařadit. Teprve potom se můžeš skutečně rozjet.
Tak co pomáhá s motivací? Co pomáhá tobě nejvíc?
Hyperfokus mnohé z nás dobře znají: ten intenzivní pocit, že se právě teď musíme ponořit do té jedné konkrétní věci. Často ho pohání zájem. A tehdy se často celé té bitvě s motivací vyhneme.
DOPAMILLA: Tvůj mozek zkrátka potřebuje pomoc nastartovat.
Ano, to opravdu potřebuje, a v zásadě jsou tři věci, které fungují nejlépe.
Ta, která mi přijde nejzajímavější, je zájem. To je přece to, kvůli čemu zkoumám věci dlouho do noci, protože si jen chci něco ověřit, a najednou uběhly dvě hodiny, je 01:30 a ty víš úplně všechno o tom, proč je v Oregonu málo černochů. Nebo jak mravenci staví mraveniště.
I když tohle často bývají takové neplánované výpravy do neznámých končin, dá se to skutečně použít i k tomu, aby člověk mozek trochu přelstil a přiměl ho udělat něco, co je na první pohled možná nudné. V tomhle kontextu je klíčové slovo reframing. Tedy podívat se na úkol z jiného úhlu.
Ne předstírat, že je zábavný, když není, ale zkusit najít vstup, na který se mozek opravdu dokáže chytit. Možná se ti skutečně podaří najít nějaký zajímavý vstupní bod?
DOPAMILLA: OK, tak teď mě teda zajímá, jak dokážeš udělat daňové přiznání zajímavým?
Trochu si nejsem jistá, jestli reframing funguje stejně dobře u opravdu nudných úkolů. Možná je poctivější říct právě tohle — že reframing má svoje hranice a funguje nejlépe tehdy, když ten úkol má nějaký zajímavý aspekt, který můžeš vytáhnout do popředí. Ne každý úkol ho má.
Ale můžu ti dát příklad ze své pracovní každodennosti z doby, kdy jsem před mnoha lety pracovala v bance. Pracovala jsem v trezoru a byly jsme zodpovědní za to, aby peníze souhlasily. Tedy aby platby, které byly přijaté a potvrzené na přepážkách, skutečně odpovídaly fyzickým bankovkám, které jsme měly v trezoru. Každý den. Každý den po zavírací době jsme museli dělat uzávěrku - souhlasí to, co bylo na papíře přijato, s tím, co skutečně leží v trezoru? Možná trochu nudný úkol, počítat peníze znovu a znovu.
DOPAMILLA: Jo, to teda nezní jako nějaká párty.
Ale víš co? Já to milovala. Protože jsem se na to dívala jako na takou misi. Bylo to skoro jako nějaká detektivní práce — zvlášť když to nesedělo. Představ si, že jsme jednou strávily dvě hodiny hledáním desetikoruny!
DOPAMILLA: Jo, tak to bych ji asi radši zaplatila z vlastní kapsy a šla domů.
Jo, to se dá říct, ale nešlo to. A vlastně je to dobrý příklad něčeho důležitého: Někdy nemusí být zajímavý celý úkol — stačí, když je zajímavá jedna jeho část.
Jako třeba náš dům. Letos je ten rok, kdy ho musíme natřít, a to rozhodně není úkol, který bych si psala na to-do list s divokým nadšením. Že jo. Hurá, konečně. Not.
Ale viděla jsem ty stříkací pistole na barvu, které se dají použít, aby to bylo hotový cobydup. A to je něco, co si vlastně fakt chci vyzkoušet. Mám úplně chuť natírat dům stříkací pistolí.
DOPAMILLA: Jo, to je zábava jen do chvíle, než to přestane být zábava.
Jo, to se klidně může stát. Ale každopádně to aspoň usnadňuje začátek. A pak je samozřejmě i to, že vidíš výsledek, docela odměňující. Vidíš, jak ten dům je hezky nově natřený a žene tě to dál to dokončit. Takže někdy stačí, když existuje jeden háček, na který se mozek může chytit. Pro mě je to ta stříkací pistole. Pro tebe to může být něco úplně jiného.
A možná je to i důvod, proč bývají takové úkoly často jednodušší než spousta kancelářské práce. Když natíráš dům, pečeš chleba nebo něco vyrábíš ze dřeva, vidíš výsledek hned. Něco se děje přímo před očima. Vidíš, jak se zeď natírá, jak bochník kyne, jak police skutečně dostává tvar.
To je něco úplně jiného než přesouvat papíry z jedné hromady na druhou, psát plány na pět let dopředu nebo sedět nad úkoly, kde je výsledek tak daleko, že mozek sotva zaznamená, že vůbec něco děláš. A pro ADHD mozek to znamená opravdu hodně.
DOPAMILLA: Jo, protože pořád existují úkoly, které jsou smrtelně nudné, ať je přikrášlíš sebevíc.
Ano, přesně. Protože pořád existují úkoly, které prostě jsou a zůstávají nudné. Žádná kreativita. A to je vlastně ta pointa — reframing funguje tehdy, když úkol opravdu má nějaký zajímavý aspekt, který můžeš vytáhnout do popředí. Některé úkoly ho nemají. A pak musíme sáhnout do bedny s nářadím a vytáhnout něco jiného.
Třeba naše dobrá kamarádka, časová tíseň. Protože jestli je něco, co mě opravdu rozpohybuje, tak je to stres z toho, že něco nestihnu. Možná to sama znáš - sedíš a máš něco udělat, máš nějaký termín nebo máš být někde. Tak zhruba tušíš, jak dlouho ten úkol, který máš udělat, trvá.
DOPAMILLA: Jo, ty se svým úplně mimo časovým odhadem si myslíš, že to tak zhruba tušíš. Tady je asi klíčové slovo ZHRUBA!
Dopamillo. V tomhle mám dlouhý trénink! Takže možná sedíš a koukáš na hodiny. Někde máš být ve tři a trvá čtvrt hodiny, než se tam dostaneš. Ve dvě čtyřicet máš ještě pořád dost času. Že jo? Stihneš si něco zkontrolovat nebo pro něco dojít nebo si převléct svetr. A pak najednou máš trochu naspěch. A v tu chvíli už jde o rychlost.
Mozek zaregistruje hrozbu a dopamin se nakopne. Najednou jsi raketa. Takže hodně lidí tenhle mechanismus používá k tomu, aby mozek trochu přelstili a přiměli ho dělat úkoly, do kterých se mu zrovna moc nechce. Nastavit odpočítávání. Stanovit termín. Mně přijde ještě lepší nastavit vnější termín — tedy že řekneš kamarádce, že do středy do tří odpoledne uděláš XYZ, a poprosíš ji, aby ti v tu dobu zavolala a zkontrolovala to. Nebo ještě lépe aby tě přišla navštívit. Nic nerozjede úklid tak jako návštěva, že jo?
DOPAMILLA: Jo, přesně tohle asi znamená, že by člověk měl mít návštěvu aspoň párkrát týdně!
Jo, to jo, to by byla hezká motivace uklízet častěji.
DOPAMILLA: Tchyně určitě může přijít!
Jo, to už je možná trochu moc stresu, nemyslíš, Dopamillo?
Ale každopádně. Termíny a odpočítávání fungují. Ne vždycky, ne na všechno — ale pro hodně z nás je to jeden z nejsilnějších nástrojů, jaké máme. Já jsem třeba vždycky zvládla odevzdat zkoušku v termínu, i když jsem často poslední čtvrthodinu trávila ve stresu tím, že jsem se snažila pochopit, jak mám odpověď uploadovat do toho elektronického systému, který škola používá. Protože TO jsem si samozřejmě dopředu nepřečetla.
DOPAMILLA: Samozřejmě že ne, to by přece bylo moc rozumné.
Díky, Dopamillo. ALE je důležité dodat jednu věc: Jen si dej pozor, aby ta časová tíseň nebyla jediná strategie, kterou používáš, protože z dlouhodobého hlediska to může být vyčerpávající.
Tak se pojďme podívat na třetí metodu, která se dá použít.
Tady máme sbírku nástrojů, které se dají nazvat vnější podněty. Body doubling je jeden z nich. Ale vnějšími podněty může být i tempo, struktura, to, že kolem tebe pracují jiní lidé, nebo to, že s tím, co děláš, je spojený nějaký konkrétní důsledek.
Jedna z letních brigád, které jsem měla, byla sedět u šicího stroje. Když pominu, že být placená podle toho, kolik toho udělám je samo o sobě skvělý vnější podnět — protože když nic neuděláš, nedostaneš zaplaceno — bylo taky snadné pracovat v hale plné lidí, kteří dělali to samé co ty. A když to navíc byla pásová práce, kde to, co jsem udělala já, čekalo na dalšího člověka, který s tím měl pokračovat, byly to naprosto ideální vnější podněty k tomu ten úkol dělat. Docela jsem v tom byla dobrá a ta práce mě vlastně i bavila. A to vlastně říká něco důležitého: Není to vždycky samotný úkol, co rozhoduje o tom, jestli nám funguje — je to i o tom, jak je nastavený.
No, až na to, že se začínalo pracovat v sedm ráno.
DOPAMILLA: Jo, a dneska by sis k tomu navíc mohla pustit podcast nebo audioknihu. Tenkrát toho zas tolik k poslechu nebylo.
Ne, to je pravda, tehdy tam běžela jedna rozhlasová stanice pro celou halu. Pozvala sis někdy kamarádku, abyste spolu vařily? Šlo pak začít snadno? To je klasický příklad body doublingu. A ani nemusí to být někdo, kdo tu práci dělá s tebou přímo na místě. Může to být někdo, kdo je s tebou přes Zoom nebo po telefonu. Dělá ti společnost nebo dělá to samé.
Když pracuješ z domova, může třeba hodně pomoct pracovat z kavárny. Nebo pracovat z kanceláře, kde je pod jednou střechou víc živnostníků. Je mnohem snazší něco udělat, když i ostatní něco dělají.
DOPAMILLA: Možná je spíš těžké jen tak sedět a nic nedělat, když kolem tebe ostatní něco dělají.
Jo, to se dá říct, Dopamillo. Další věc je hudba, tanec nebo pohyb, které nás rozhýbou. A už teď můžu prozradit, že příští epizoda bude právě o tomhle. Protože se mi při psaní téhle epizody stalo něco úplně šíleného. Jo, řekla bych skoro kouzelného! Takže počkej do příštího týdne, tam uslyšíš, co se stalo.
A ještě je třeba říct jednu věc: Je dovoleno delegovat.
Prosím svého partnera, aby zařídil věci, o kterých vím, že ze mě během tří minut vysají chuť do života. Třeba nastavit ty digitálního budíka IKEA v koupelně. Jo, mám hodiny v každém pokoji. Hádej proč.
A myslím to úplně upřímně: Nemusíme umět všechno. Nemusíme dělat všechno samy. Někdy je prostě nejchytřejší řešení to, že ten úkol vůbec neuděláš sama.
DOPAMILLA: Jo, je v pořádku, že ten budík od IKEY nastaví, kdo tomu budíku rozumí.
Jo, přesně. Je to dovoleno. Ve skutečnosti jde o to snížit tření. Nebo ho odstranit úplně.
Před mnoha a mnoha lety jsem se rozhodla, že to teda ne: Žehlení není něco, co dokážu udělat zajímavým, ať už se ve mně moje mamka snaží mi dát špatného svědomí za to, že vypadám jako bezdomovec.
Takže ne. To není úkol, který budu dělat. Tečka. Oblečení nežehlím. Nekupuju len a bavlnu, které se musí žehlit. Nikdo to neřeší. Ale můj mozek mi děkuje za to, že ho nenutím dělat něco, co mu připadá absolutně nezajímavé.
DOPAMILLA: Jo, chápu. Já si taky neustelu postel. Ať si kdo chce tvrdí, že to buduje charakter.
Takže buď odstraníš tření, nebo deleguješ, nebo najdeš něco, co ten motor opravdu nahodí. A to mě vrací zpátky k tomu, proč ty nástroje, které jsem zmiňovala, vlastně fungují.
Náš mozek potřebuje k aktivaci spoustu benzínu — o tom jsme už mluvily. A ty vnější podněty jsou něco jako cisterna, která přijede a doplní palivo navíc ve chvíli, kdy je nádrž prázdná. Viděla jsi taková tankovací letadla, která přiletí s dlouhou hadicí a doplňují palivo stíhačkám ještě za letu, aby mohly letět dál. Přesně tak fungují vnější podněty pro nás.
Není to podvádění, není to nic, za co by ses měla stydět. Je to prostě systém, který máš, a pak je chytré používat to, co skutečně funguje. ADHD mozek potřebuje extra pomocná kolečka, aby se rozjel — ale s těma kolečkama pak jedeš hodně daleko. S největší pravděpodobností dokážeš udělat práci, která jiným trvá dva dny během čtyř hodin, když se ten motor konečně nastartuje.
Všechny jsme v něčem dobré. Nebičuj se za to, že potřebuješ startovací kabely.
Takže, ještě jednou připomínám PROSTOR, kde bude motivace tento týden tématem, takže pokud se chceš přidat, jsi vítaná.