S02E04 - Vyhořelá? Slez z jeviště. Možná totiž hraješ špičkové divadlo celý život – a ani o tom nevíš.

Co kdybych ti řekla, že už od dětství jedeš dvojitou směnu? Jednu ve své práci. A tu druhou… když se snažíš působit „normálně“. Vítej ve světě maskování.

POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY

OK, lidičky, vítejte u dnešní epizody Amygdala party. Jmenuju se Step a doufám, že se i dneska naučíš o sobě něco nového. Pamatuješ si, jak jsem před časem říkala, že nikdo z mé rodiny, přátel ani známých neví, že dělám tenhle podcast? 

A teď ti řeknu ještě jednu věc – a jo, klidně si můžeš poklepat na čelo a pomyslet si „ta je prdlá“ – já si ten podcast netroufnu nahrát ani před svým partnerem. A zvlášť to samozřejmě platí o té verzi, která není česky. Nechci, aby mě slyšel mluvit a zadrhávat se, a pak to celé nahrávat znovu jen proto, že jsem zakopla na slově, které je pro můj český jazyk prostě těžké vyslovit. Ale i v češtině - v které rozumí tak čtyři slova - ho u toho nechci mít. Takže když nahrávám, má zákaz vstupu do domu. 

A – ne, on mi nikdy nic neřekl. Nikdy se mi kvůli mé výslovnosti či prznění jeho rodného jazyka nesmál. Ani si mě nedobíral. Dobře, možná párkrát si mě tak mile poškádlil, ale to je všechno. A to je v pohodě. 

Tak proč se teda chovám, jako kdybych byla špionka odhalující jaderné zbraně a nikdo, ani ti nejbližší, nesmí vědět, co dělám? 

No, protože jsem tak zvyklá maskovat, tak zvyklá hrát divadlo, že nechci, aby mě kdokoliv – dokonce ani můj partner – viděl bez kostýmu. A právě o tom chci dnes mluvit. O tom, jak hluboko to maskování sahá.

Tak pojďme na to – a dnes začnu malým návratem do mého studentského života. 

Když jsem studovala mediální vědu, četli jsme knížku od Ervinga Goffmana, která se česky jmenuje Všichni hrajeme divadlo. Zpravidla se do teorií nezamiluju a upřímně si je moc dlouho nepamatuju, ale tahle… tahle ke mně promluvila tak, že si ji fakt pamatuju. 

DOPAMILLA: No, to se o opravdu nedá říct o ostatních teoriích ... 

A děkuju Dopamille za její obvyklou podporu. Stručně řečeno, tahle teorie je o tom, jak se prezentujeme ve vztahu ke svému okolí: Máš takzvané frontstage, tedy tu část sebe, kterou ukazuješ v práci, ve škole nebo mezi lidmi. Tu veřejnou fasádu. 

A pak máš backstage, to je ta část, která se ukazuje, když se nikdo nedívá. Kde nepředvádíš žádné divadlo. Tvoje soukromá stránka. 

Knížka je vlastně sociologická teorie o tom, že manipulace dojmů pomáhá vytvářet společnost.
Velmi zjednodušeně řečeno. 

DOPAMILLA: No tak to jsi mě ztratila. Řekni mi pointu. 

Pointa není, že musíš pochopit celou teorii a knihu, ale že by sis měla všimnout toho rozlišení mezi frontstage a backstage. Třeba ti to za chvíli něco připomene, Dopamillo… 

Protože i když jsem se tu teorii učila v kontextu toho, jak firmy komunikují navenek, něco ve mně kliklo. Něco na té teorii mi sedlo. Něco, co způsobilo, že jsem si to zapamatovala tehdy – a pamatuju si to dodnes.

DOPAMILLA: No jo, škoda, že si nepamatuješ něco užitečnějšího. Třeba výpočet pravděpodobnosti výhry v loterii nebo jak najít nějaké užitečné minerály. 

Nobody is perfect, Dopamillo. Až v poslední době jsem pochopila, proč se mi ta teorie tak líbila. 

Dnes bude teda mluvit hlouběji o maskování, o jeho základech jsem mluvila ve své úplně první epizodě. O tom, jak celý život žijeme v přesvědčení, že se musíme přizpůsobit vnějšímu očekáváním, a skrýváme, kým skutečně jsme.  

Je to jeden z nejdůležitějších a nejnáročnějších aspektů ADHD, a proto mám pocit, že se do toho musíme pořádně ponořit. Dnes se podíváme na to, jak hluboko maskování doopravdy sahá. 

Protože maskování je tak hluboké, že nevíš, kde končíš ty a kde začíná maska. Tak hluboké, že maskuješ i tehdy, když jsi sama. Tak hluboké, že nevěříš vlastním pocitům, vlastním potřebám, vlastní zkušenosti.

Maskování už není něco, co děláš. Je to něco, čím ses stala. 

Protože maskování je často vše pohlcující. 

DOPAMILLA: No jistě, když už něco děláme, tak pořádně. Aspoň 100 %! 

Tak se pojďme podívat na čtyři způsoby maskování. 

První způsob je maskování chování. Tam, kde kluci často nechávají chování, aby je vedlo – běhají po třídě, vyrušují nebo se pořád ošívají, i když mají sedět v klidu – tam se holky snaží dělat všechno proto, aby nevyčnívaly. Protože nám bylo od mala říkáno a vštěpováno, že hodné holky tohle prostě nedělají. Protože – na rozdíl od kluků – od nás se už odmala požaduje „chovat se slušně“. 

Pamatuju si, že jako malá, už ve školce, jsme musely sedět s rukama za zády, když jsme vyrušovaly. Z nějakého záhadného důvodu jsem tam seděla dost často. S rukama založenýma za zády, bublající vztekem jako papiňák a podrážděná tou nespravedlností. 

DOPAMILLA: Ach bože, to bych fakt chtěla vidět! 

Takže se nutíme sedět v klidu, i když tělo má potřebu se hýbat. Držíme se zpátky, i když chceme vyhrknout otázku nebo odpověď učitelce. Zadržujeme neklid, jdeme pomalu, i když máme chuť běžet. Sedíme doslova na rukách, abychom se udržely v klidu. Místo toho koušeme tváře nebo si koušeme nehty. Pohráváme si s vlasama nebo okusujeme tužku, jen aby nikdo neviděl, co se v nás odehrává. Škrabeme se do krve nebo podupáváme nohou. Celá škála neklidného chování skrývá tu potřebu se pohybovat.  

Já osobně jsem chodila s nehty okousanými do krve a s konstantním pocitem viny, protože mi rodiče pořád nadávali za to, že si je koušu. A to je mimochodem důvod, proč tolik z nás bojuje s RSD – rejection sensitivity dysphoria, tím démonem na zádech, o kterém jsem už několikrát mluvila. 

Pro většinu z nás je RSD ta nejtěžší část ADHD a také ta nejobtížnější k překonání. Když ti odmala říkají, že to, co děláš, „není něco, co by hodná holka měla dělat“, a když tě peskují za to, co je pro tebe úplně přirozené – tak se prostě naučíš tuhle stránku sebe skrývat. Nutíš tu opravdovou sebe zalézt pod kámen a zůstat tam. Klidně roky. Předstíráš, že je všechno v pohodě, i když uvnitř je to chaos, stud, strach z prozrazení a nekonečný stres z toho, že musíš působit normálně. Aby sis udržela místo na frontstage. 

Jednoduché a jasné, že? 

Jenže vůbec ne. To, co se snažím říct, je vlastně docela jednoduché – ale přitom hrozně těžké pochopit. Nejen pro ostatní, ale i pro nás. 

Pamatuju si jednu z úplně prvních situací, kdy jsem dostala vynadáno za něco „špatného“. Mohlo mi být tak tři roky. Nepamatuju si, co jsem udělala – pamatuju si jen to vynadání. A stud. A ten mě zasáhl tak silně, že ho cítím dodnes. Je vlastně šílené, jak dlouho to v těle zůstane: tělo si uloží výčitky, ale ne to chování, které k němu vedlo. 

A to je právě ten problém. 

Neudělala jsem nic zlého. Dostala jsem vynadáno za něco, co jsem prostě… byla já. Něco, co mi bylo úplně přirozené. Moje způsob bytí. 

A to je ten rozdíl, který se snažím vysvětlit. 

Když si zpíváš, protože máš dobrou náladu – to jsi prostě ty.
Ale když naschvál zpíváš nahlas, abys naštvala bráchu, co se dívá na televizi – no jasně, že dostaneš napomenutí. To je výchova. 

DOPAMILLA: Tohle není o tom být snowflake, co nebere kritiku! 

Přesně tak. My jsme dostávaly vynadáno za věci, které… jsou součástí nás. Energie. Spontánnost. Emoce. Hluk. Všechno to, co se z nás prostě dere ven. A když za to dostáváš vynadáno pořád dokola, tak se z toho už nestává „tohle, cos udělala, bylo špatně“. 

Stává se z toho pocit: „Já jsem špatně.“ 

Nebo – tak to alespoň působí. A na tomhle základu si pak budujeme sebevědomí.  

Není to proto, že by to rodiče mysleli zle. To ne. Oni ani netuší, jak velký dopad to na tebe má. A většinou nejsou sami – přidají se prarodiče, učitelky ve školce, učitelé na základce, kamarádi…
Jenže když jsi neustále opravovaná – protože tvoje hlava dělá věci bez filtru a bez pauzy – je toho tolik, tak často, že to začne působit osobně. 

Já to přirovnávám k tomu mlátit psa, který za tebou radostně běží s vrtícím ocasem. Nepotrestáš „chování“. Potrestáš osobnost. Nadšení. Celý výraz „jsem teď šťastná a cítím se bezpečně“. 

A jen aby bylo jasno: já nejsem proti výchově. Vůbec ne. Nemyslím si, že by děti měly dělat úplně všechno, co chtějí. Ale o tom to není. 

Nejde o to, že by děti nezvládly pokárání za to, co udělaly. Ale dostat vynadáno za to, kým jsi – to se do člověka zapíše úplně jinak. 

Podívej se na tenhle příklad:
Když dítě rozlije mléko, můžeš říct: „Přines utěrku, uklidíme to.“
To je úplně v pohodě. Mluvíš o jedné konkrétní situaci.

Ale když řekneš: „Ty jsi takový nemehlo, ty se neumíš najíst aniž bys neudělala bordel ,“ tak se dítě naučí úplně něco jiného.
Naučí se, že já jsem problém.
A právě tam začíná maskování.

Když se naučíš: „Musím být méně sebou, abych byla v bezpečí.“
To je ten rozdíl, který se snažím lidem vysvětlit. 

DOPAMILLA: Takže když mi říkáš, že mám počkat, až na mě přijde řada, tak jsi vlastně na mě hodná? Místo toho, abys řekla, že jsem věčně ukecaná a nikdy nezavřu pusu…? 

Ano. A přesně v tom je ten rozdíl.
Jedno opravuje chování.
To druhé „opravuje“ tebe. 

A problém je, že to v podstatě nejsou děti, kdo se musí „změnit“, nebo kdo by měl začít jinak reagovat – ale dospělí, kteří musí změnit perspektivu a pomoct dítěti správným způsobem. 

Maskování totiž způsobí, že se začneš chovat jako jiná verze sebe. Upravená verze. Verze, kterou jsi sestříhala a poupravila tak, aby zapadla. Kontroluješ svoje tělo, musíš přemýšlet nad tím, co děláš, než to uděláš. Musíš uvažovat, jak to působí na ostatní. Obrovské množství energie jde jen na to, aby ses chovala normálně.
Tvoje pracovní paměť je permanentně zaměstnaná věcmi, nad kterými ostatní ani nepřemýšlejí. Jsi na jevišti od rána do večera – a postupně zapomeneš, že vlastně hraješ. Spotřebováváš spousta energie udržováním téhle napudrované scénické osobnosti, kterou ses stala.
Je to, jako kdyby se na tebe vrhl celý tým maskérů a proměnil tě v úplně jiného člověka. Nejen „hezčí“ verzi sebe – ale tak propracovanou a zamaskovanou, že bys mohla jít přímo na maškarádní bál a nikdo by tě nepoznal. 

DOPAMILLA: Jo, kdyby ze mě mohli udělat navždy mladou a krásnou, tak bych o tom možná uvažovala… nebo ne? Špatný nápad, jo? 

To užírá tolik energie, Dopamillo, že si to člověk ani neuvědomí. 

A pak podívej na maskování emocí. To je další způsob, jak skrýváš, kdo jsi - to je o tom, že skrýváš, co cítíš.
Radost, zklamání, smutek nebo nadšení. Protože ti říkali, že jsi moc intenzivní. Moc hlasitá. Moc citlivá. Prostě moc všeho. Tak se začneš sama korigovat. 

Staneš se člověkem, který ovládá výrazy obličeje líp než profesionální hráč pokeru. 

DOPAMILLA: Takže hurá do Las Vegas? Pojď! 

No… nejdřív bych se musela naučit hrát poker. Ale zpátky k věci. Hlas ti zní nevýrazně, i když máš radost. Neodvážíš se dát najevo, že jsi nadšená. Chceš vykřiknout radostí, ale udusíš to v sobě.
Jsi zdrcená, protože někdo zrušil setkání, připadáš si odmítnutá – ale nahlas řekneš jen: „To je v pohodě.“
Jsi vzteky bez sebe kvůli tomu, jak zachází s tvojí kolegyní, ale usměješ se a děláš, že nic, protože nikdo jiný nereaguje.
Chce se ti brečet, protože je ti smutno, ale předstíráš, že se nic nestalo.  

DOPAMILLA: Zní to jako výcvik tajného agenta, jestli se ptáš mě! 

Jo, Dopamillo, bohužel to tak skoro vypadá. 

A proč se to děje? Protože se chceš vyhnout pozornosti – protože pozornost většinou znamenala, že dostaneš vynadáno. Znamenala, že se odhalí, že jsi hloupá. Nebo otravná. Nebo „příliš moc“. 

Říkám, že když chci, jsem vlastně docela dobrá lhářka. Ne že bych to měla jako cíl – ale mám tolik zkušeností s tím předstírat, že je všechno v pořádku a nic se mě nedotýká, že vypustit malou lež je pro mě úplně hračka.
Protože my lžeme vlastně pořád. 

Jojo, mám se dobře.
Ne, nejsem smutná.
Super, tak se uvidíme příště.
To je jedno, stejně se mi nechtělo ven. 

Opravdu…? 

A RSD tohle všechno dělá o to bolestivějším. Mluvily jsme o tom, že je vědecky dokázáno, že bolest z odmítnutí a kritiky se v mozku zpracovává stejně jako fyzická bolest (aktivuje se stejná část mozku). 

Takže my cítíme všechno mnohonásobně silněji – ale navenek to ukazujeme mnohonásobně míň. Ten nesoulad mezi tím, co se děje uvnitř, a tím, co ukazuješ ven, je obrovský.
Navenek jsi hlavní postava v lehké komedii.
Ale v backstage bojuješ s draky v dramatickém thrilleru – a úplně sama. 

Určitě jsi někdy viděla film nebo seriál, kde někdo zemře. A pak policie mluví s manželkou oběti. Ta žena je podezřele klidná, nebrečí, nezhroutí se, není zoufalá. Milovala ho vůbec? Nebo co když ho dokonce zabila? Protože přece žádná zlomená a nevinná žena nemůže být TAK klidná, ne? 

A tak ji odvezou na stanici jen proto, že nezapadá do obecné představy o tom, jak má vypadat zármutek.
Já bych byla přesně taková manželka. Seděla bych na policejní stanici a přemýšlela, jak sakra přesvědčím policajty, že jsem svého muže milovala, když u toho nebrečím. 

A právě ta vzdálenost je problém. Ten rozdíl mezi tím, co cítíme, a tím, co vyjadřujeme, je obrovský. Jedním z nejhorších důsledků emočního maskování je, že nakonec necítíš nic. Ani když bys měla. Lidé zmizí z tvého života – někdy zemřou – a ty stojíš a říkáš si: Proč nic necítím? Je se mnou něco špatně?Ne.
To je jen výsledek toho, když 40 let tlačíš emoce dolů. Ony nezmizí. Jen se stanou nedostupné. Zavřou se do truhly, zamknou a schovají úplně někde dole ve sklepě. 

DOPAMILLA: Ale abych to uvedla na pravou míru – nikoho jsem nezabila. Teda… kdyby slova mohla zabíjet, tak bychom asi měli pár mrtvol k vysvětlení… 

A přesně to se děje: zabíjíme části sebe. Pomalu. Kousek po kousku. Pokaždé, když skryjeme něco, co doopravdy cítíme. 

Další forma maskování je kognitivní maskování – snaha zakrýt nevýhody, které ADHD přináší.  

Pamatuješ, jak jsem vyprávěla o té paní v Birminghamu, kterou jsem potkala a vůbec jsem netušila, kdo to je? Řekla jsem jí to? Samozřejmě že ne. Maska nasazená – hrála jsem, že je všechno v pohodě, vedla s ní rozhovor, a pak řekla: Tak zase někdy nashle. 

Takhle to děláme. Děláme si seznamy. Píšeme si věci, které musíme zapamatovat. Dvakrát nebo třikrát kontrolujeme – zamčené dveře, klíče, telefon. Zapomeneme, o čem jsme mluvily uprostřed věty. Čteme stejný odstavec pětkrát. Urovnáváme věci na stole skoro maniakálně, protože nepořádek nás vyhazuje z koncentrace. Nevíme, co jsme měly k večeři včera. Nebo co jsme dnes ráno slíbily partnerovi, že uděláme…

Nemá to nic společného s inteligencí nebo s „nešikovností“.
Je to prostě systém v overloadu.
Ale požádáme o pomoc?

Kdepak. 

DOPAMILLA: Kdepak, to zvládneme samy! 

Tváříme se, že je vše úplně v pořádku. Protože to je to, co jsme se naučily. Nepožádáme o pomoc, protože si myslíme, že je to naše vina, když se něco nepovede. Že problém jsme my – ne ten systém, ve kterém se snažíme fungovat. 

DOPAMILLA: Kdybych se jen trochu víc snažila, tak to přece zvládnu! 

Přesně. Myslíme si, že když budeme víc makat, víc se snažit, víc se se chovat jako ostatní – TEHDY to bude fungovat. Nevidíme, že náš mozek potřebuje jiné nástroje. Nevidíme, že jsme naučené spoléhat jenom samy na sebe, aby jsme unikly tomu, být zase otravná nebo neschopná. Aby jsme nedaly žádný důvod k tomu, nám nadávat. Vidíme jen to, že zase „selháváme“. 

Takže nepoprosíme o pomoc. Vytváříme tajné systémy. Kontrolujeme věci třikrát. Perfekcionisticky vše uhlazujeme. Maskujeme. Jen aby nikdo nepoznal, že nedokážeme to, co ostatní dělají tak snadno. 

Tváříme se, že nepotřebujeme složité systémy na přežití, na paměť, na každodenní funkci. Že být „normální“ nás nestojí sílu. Ale stojí.
Pokud nedostaneš diagnózu, můžeš takhle jet roky. Desítky let.
A i když diagnózu máš – pokud nedostaneš správnou pomoc. Protože prášky samy o sobě nevyřeší všechno – potřebuješ strategie, návyky a způsob, jak fungovat v běžném životě. 

DOPAMILLA: Teda, ukládáme si toho nějak moc, nemáš ten pocit…? 

No, to je pravda, Dopamillo. A tím se dostáváme k poslední formě maskování – sociální maskování.
Nejen že předstíráme, že je všechno normální a v pořádku – my si ještě navíc naskakujeme do různých rolí podle situace. 

Kolikrát mě překvapilo, že já – která jsem se vždycky považovala za introvertku – dokážu v některých situacích doslova rozkvést a být středem pozornosti. Někdy převezmu vedení schůzky a řídím ji, jako bych to dělala celý život. A jindy zalezu doma a nepotřebuju vidět člověka celé týdny. 

DOPAMILLA: Opona se zvedá, připrav se na další roli! 

Je to proto, že hrajeme různé role:

• V práci: ta kompetentní, organizovaná, dochvilná

• S přáteli: ta vtipná, spontánní, energická

• Doma sama: ta chaotická, zapomnětlivá, vyčerpaná

• S partnerem: ta, která by „měla“ být víc organizovaná a míň zapomínat

• S rodiči: ta „hodná holka“, co má všechno pod kontrolou

DOPAMILLA: No líp by to nenapsal ani Stroupežnický! 

Problém je, že nakonec vůbec nevíš, kdo vlastně jsi. Ztratila ses, protože ses tak dlouho přizpůsobovala situacím. Kdo jsem? Jsem introvert, nebo extrovert? Je se mnou něco špatně? Nejsem náhodou bipolární? 

A když máš celoživotní full‑time job hrát nějakou roli na frontstage, co se stane, když zjistíš, že existuje backstage – a že jsi tam měla být mnohem víc? 

Když to všechno dáš dohromady – chování, které maskuješ, emoce, které nikdy nevyjdou na povrch, kognitivní maskování, které ti brání upravit si svět tak, aby ti seděl, a k tomu sociální maskování, díky kterému jsi chameleon – tak sedíš a říkáš si:
KDO vlastně jsem?
A ještě horší:
Kým BYCH mohla být, kdybych dostala pomoc už jako dítě? 

DOPAMILLA: Já bych mohla být… já nevím… asi bych mohla být… no… něco? 

Já nevím, jestli se to dá vysvětlit někomu, kdo si tím nikdy neprošel. Je to jako vysvětlovat, jaké to je být černý člověk bílému. Nebo jaké to je žít jako přistěhovalec v cizí zemi. Nebo jako když se muži vyjadřují za ženy, protože si myslí, že rozumí našim problémům. 

Myslíš si, že to chápeš – ale dokud to nežiješ, tak to nechápeš. Nemůžeš. 

A je to bohužel celkem běžné, že ženy jsou při první diagnostice odmítnuty – ne proto, že nemají symptomy, ale proto, že strávily celý život jejich skrýváním. 

Jak jsme se sem dostaly? 

DOPAMILLA: No jo, jak jsme se sakra dostaly až sem? To mě fakt zajímá! 

Jak jsem říkala, programování začíná v dětství. Není to tak, že by rodiče nebo učitelky ve školce chtěli být zlí – oni vůbec netuší, co dělají. A často si ani neuvědomují, že sami byli vychovaní podobně – a co to udělalo s nimi.
A tak se šrámy předávají dál. Školní systém byl rigidní, když jsme byly malé – a všechno se muselo nacpat do jedné šablony, která vůbec nepočítala s kreativní, skákající nebo zasněnou myslí. 

Jsou to často maličkosti – přerušíš mámu u telefonu, zapomeneš svačinu, rozbiješ okno při hře venku. Samotné „přestupky“ nejsou velké, ale množství korekcí, které dostaneš KAŽDÝ den, je obrovské.
Od „seď v klidu“ u snídaně jako malá až po „teď nejsme zvědaví na tvoje nápady“ na poradě o třicet let později. 

OK, vím, co si teď myslíš: Jedna taková situace přece nic neudělá. Ne, neudělá.
Pokud ji zažiješ jednou za čas. 

Když ji ale zažíváš několik každý jeden den, tak se nakonec naučíš, že ty – to, co děláš, co cítíš, jak se chováš, jací jste v kolektivu – že všechno je špatně. Že TY jsi špatně. 

DOPAMILLA: No, ale aspoň z tebe bude skvělá kritička! Nejdřív sebe, pak všech ostatních! 

Ano, přesně tak. Tady to máš. A pak je potřeba vědomě zajistit, aby se ta hanba a ta zátěž nepřenesla na další generaci. Mozek se naučí, že problém není situace – problém jsi ty.
A tak si vytváří řešení, která spočívají ve skrývání sebe sama – ne v žádosti o pomoc. A je to samozřejmě negativní spirála. Když jsi dobrá ve skrývání, dostaneš pochvalu. Tak pokračuješ. Nikdy nikoho nepožádáš o pomoc, protože si myslíš, že chyba je v tobě a tvém chování. 

Vytváříš si spoustu malých i velkých strategií na přežití dne – od trojího kontrolování, jestli jsi zamkla, přes nekonečné pilování školních úkolů, přes samocenzuru v pracovních poradách až po… no, třeba flašku vodky v šuplíku nočního stolku. 

Jenže jsi čím dál vyčerpanější. Zvládáš čím dál míň, ale myslíš si, že musíš být ještě lepší. Naučíš se, že tvůj základní způsob bytí je nepřijatelný. A netušíš, že potřebuješ pomoc. Myslíš si: „Taková prostě jsem. Všichni to tak mají.“ 

DOPAMILLA: No jasně, když ti nikdo neřekne opak, jak máš vědět, že to tak NEMAJÍ? 

Tak maskuješ dál… rok za rokem, desetiletí za desetiletím. Až… no, až se složíš. Vyhoříš. Propadneš se do deprese, že sotva vstaneš z postele. Nebo tě bolí celé tělo a nechápeš proč. A pošlou tě domů s antidepresivy nebo ti řeknou, že je to menopauza. Ale lepší ti není. 

A možná je právě tohle to nejhorší. Už jsem to zmínila, ale musím to říct znovu:
My ženy platíme obrovskou cenu za to, že nedostaneme správnou pomoc ve správný čas. Byly jsme jednoduše vychované k tomu, abychom příliš dobře maskovaly svoje problémy. Nikdo by si nikdy nepomyslel, že tahle schopná, úspěšná žena, která vystudovala univerzitu a vedla oddělení, je vlastně někdo úplně jiný. Křehká schránka sebe sama, která ani neví, kým doopravdy je. 

To absurdní je, že když konečně pojmeme podezření, že bychom mohly mít ADHD – a ne všechny ty další diagnózy, které obvykle dostáváme (ty o kterých jsem mluvila v epizodě č. 7 z loňska) – a jdeme k lékaři, tak nás odmítnou. Byly jsme totiž až příliš dobré herečky, přesvědčily jsme celý svět, že jsme „normální“. 

A samozřejmě lékaři neřekneme, jak špatné to ve skutečnosti je – protože jsme přece „hodné holky“. Takže i když prosíme o pomoc, nedostaneme diagnózu – protože maskujeme i během diagnostiky. Odpovídáme tak, jak si myslíme, že „by se mělo“, ne podle toho, jak se OPRAVDU cítíme.
A někdy ani nedokážeme cítit jak nám je – protože emoce byly tolikrát potlačené, že znecitlivěly. Hrát normální verzi sebe se stane normou. A je zatraceně těžké z toho vystoupit. Jsme na frontstage, zpíváme árie na plné plíce a usmíváme se na svět. 

DOPAMILLA: Hele, tohle je jak vystřižené od Goffmana! 

Ano, přesně. A tady, ve věku přes padesát, jsem si najednou říkala: Maskování… to mi něco připomíná? Neslyšela jsem to už někdy? Jo! To říkal ten starý dobrý Goffman ve své nudné knížce, kterou jsem četla na studiích před víc než dvaceti lety. Kdo by to byl řekl, že bude tak relevantní pro ADHD? 

Protože když se nad tím zamyslíš, to, co děláme, když maskujeme, je to, že žijeme pořád na frontstage. Jsme na jevišti od rána do večera. V roli, v kostýmu, našminkované, s dokonale upravenými vlasy – přesně tak, jak to vyžaduje scénář. Jsme primadony divadla. Vždycky pro nás mají nějakou roli a my ji hrajeme s plným nasazením. 

Problém je, že skoro nikdy nejdeme do backstage. Udržuješ domácnost. Pereš. Vaříš. Staráš se o děti, nebo v mém případě – o psy. Chceš, aby si tvůj muž myslel, že jsi ta, kterou poznal – normální člověk. Jsi produktivní v práci. Neodvážíš se povolit. Neodvážíš se zatáhnout oponu a odejít dozadu.
Bojuješ s pocitem, že kdyby svět viděl tu opravdovou tebe – tu zapomnětlivou, chaotickou, roztěkanou – tak by tě nikdo nemohl mít rád. Protože přece nejde milovat někoho takového, že? 

Není neobvyklé, že ženy s ADHD zůstávají samy. Já taky – až do čtyřicítky jsem většinou bydlela sama, s pár výjimkami. To jediné mi dávalo prostor masku sundat – i když i tak jsem se snažila chovat „normálně“, i sama před sebou.
Se spolubydlícím nebo partnerem je to o dost těžší – zvlášť když se bojíš popustit uzdu. A musím zmínit jednu důležitou věc: Celý život ses učila, že tvoje potřeby nepočítají. Takže samozřejmě skončíš ve vztazích, kde tvoje potřeby nepočítají. Protože to působí „normálně“. Není to tvoje vina. Nejsi slabá. A o tom chci mluvit víc v jedné z příštích epizod – protože je to důležité. 

DOPAMILLA: No tohle je deprimující? Každý příběh musí mít happy end, že?? 

No, Dopamillo… právě teď přichází facka.
Protože tam, kde jsi fungovala dobře 20 nebo 40 let, najednou to přestane fungovat. Estrogen má regulační vliv na dopamin a serotonin, takže mnoho žen zažívá výraznější symptomy ADHD, když hladina estrogenu začne klesat. A tak tam sedíš – vyčerpaná, smutná, zmatená.
Nejenže jsi unavená po letech excelentního herectví, ale ještě k tomu jsi přišla o nápovědu. Nemáš sílu. A jak jsem řekla – protože jsi byla celý život tak schopná – může se stát, že ti doktor ironicky řekne, že jsi příliš funkční na to, aby ses mohla mít ADHD. 

DOPAMILLA: Doomed if you do, doomed if you don’t. 

A vůbec to není snadné. Ani trochu. Protože jsi byla celý život na jevišti, hrála jsi hlavní role v Popelce, Louskáčkovi, byla jsi Madame Butterfly i Toscou – hrála jsi velkolepě!  

Takže musíš začít u jediné otázky: Dělám tohle proto, že to jsem já – nebo proto, že maskuju a snažím se být normální? Maskování není vědomá volba. Je to přežití. Je to to, co se tvůj mozek naučil, aby tě udržel v bezpečí ve světě, který pro tebe nebyl postavený. 

Ale teď, když víš – když to vidíš – máš volbu. Ne volbu přestat maskovat ze dne na den (to nejde). Ale volbu být si toho vědomá. Dělat to úmyslně, když se tak rozhodneš TY – místo automaticky pořád. Volbu povolit. Kousek po kousku. S lidmi, kteří si zaslouží tu opravdovou tebe znát. 

DOPAMILLA: Ale… ale… co když mě lidé nebudou mít rádi…? 

Ano, Dopamillo, to je ta dost důležitá otázka. A možná je stárnutí v tom, že jednou dojdeš k bodu, kdy si řekneš: No a? Je opravdu tak strašně důležité, aby mě měli rádi všichni?
Co se stane, když ne? Někteří tě možná mít rádi nebudou. Někteří zvednou obočí a zavrtí hlavou.

Ale budou i takoví, co si řeknou: Jo, věděla jsem, že v tobě je něco víc.

Ti, kteří tě mají rádi bez ohledu na to, jestli máš kilo makeupu a kostým – nebo jsi úplně nahá, bez masky. To jsou „your people“. 

Jednu věc ti ale můžu zaručit: Rozhodně tě nebudou nenávidět všichni. 

DOPAMILLA: Víš, nejsi pupek světa. Ať jsi sebevíc fabulous, tak fakt nechodí všichni po světě a neřeší, jak se právě teď chováš! 

Pointa není, že se máš „svléknout donaha“ před všemi. Pointa taky není přejít z jednoho extrému do druhého.
Ale zkus najít to, co tě nejvíc vyčerpává. Zkus si vybrat dvě až tři věci – a dovol si dělat je bez přemýšlení o tom, co si o tom kdo pomyslí. Řekni, že jsi unavená. Požádej, aby ti něco zopakovali, když tomu nerozumíš.
Popros o víc času, když nestíháš něco dokončit. 

Poslední měsíce jsem vědomě pracovala na tom, abych „trochu víc kašlala“. Ne kašlala na VŠECHNO – ale povolila ten neustálý vnitřní dohled nad tím, jestli působím normálně. Přestala jsem kontrolovat kalendář 47krát denně. Začala jsem trochu víc věřit, že věci dopadnou dobře. A jo… zapomněla jsem na to, že jsme byli objednaní u veterináře. Poprvé v životě. Žádná katastrofa, i když to pro mě bylo hodně nezvyklé. 

No, kromě toho, že jsem samozřejmě musela zaplatit storno a objednat se znovu. To něco stálo.

Stálo to za to? Ano.
Protože když se snažím NIKDY nic nezapomenout, tak to byla půlka mojí mentální kapacity vyčerpaná kontrolováním, a ne jenom jednou, ale dvakrát a třikrát. 

DOPAMILLA: Takže jdeme od perfektní Step k chaotické Step 24/7? OMG, nevím, jestli na to mám nervy! 

Ne, Dopamillo, ale tohle je SUPRDŮLEŽITÉ – cílem není zapomínat věci. Cílem je najít rovnováhu mezi „paranoidně perfektní“ a „všechno mi je fuk“. Nedávám ti carte blanche k tomu jít od superorganizované k naprostému, vše pohlcujícímu chaosu. Protože jasně – když pustíš otěže, koně ti utečou.
Ne. My si koně necháme, jen už nemusí cupitat dokonalý taneček podle biče. 

Takže – najdi způsob, jak být víc sama sebou, a přitom se osvobodit od těch únavných rituálů, které sis za roky vytvořila. 

DOPAMILLA: Vodka ke snídani?  

Ne, Dopamillo. Není to volba mezi „hrát hlavní roli v divadle“ a „vodkou k snídani“. Jde o to zjistit: Co POTŘEBUJU JÁ, abych opravdu fungovala a cítila se dobře? Ne co očekávají ostatní, ne úplný chaos — ale co je udržitelné pro MĚ. Neříkám, že je to snadné. A nemyslím tím, že je to hotové za čtyři dny.
Pro mě bylo nejdůležitější dát si povolení být o něco víc sama sebou. 

DOPAMILLA: Jo, já to viděla. Nedávno jsi šla do obchodu a zpívala sis nákupní seznam! 

Ano, fakt jsem to udělala. A co jako? Můj partner se sice trochu styděl, když jsem zpívala MAIZENNA a MÁSLO a nejspíš se bál, že někdo zavolá ostrahu, aby někam uklidnila tu falešně zpívající paní, co kolem něj poskakovala — ale komu jsem ublížila? 

DOPAMILLA: No… možná jen jeho představě o tom, co je „slušné chování“… 

Ale… ano, Dopamillo, máš pravdu. Je to rovnováha. Ne všechno se točí jen kolem mě. 

Rozdíl je v tomhle: Zpívat si v obchodě nikomu neubližuje. Je to možná nezvyklé, možná trochu trapné pro něj, ale NENÍ to škodlivé. Jsem to prostě… já když mám dobrou náladu. 

Kdybych ale pila vodku k snídani, záměrně zapomínala na všechny schůzky nebo se na všechno úplně vykašlala — tím bych ubližovala sobě i jemu.  

Takže otázka zní: Kde je hranice mezi tím být sama sebou a být bezohledná?

Myslím, že hranice vede tady: Pokud to, co chci udělat, někomu ubližuje — fyzicky, emočně nebo ničí důvěru — pak jsem za hranou. Ale pokud je to jen… nekonvenční? Trochu divné? Trochu trapné pro ostatní? 

Pak si musím položit otázku: Proč bych MĚLA přestat být sama sebou jen proto, že TO DRUZÍ považují za trapné? Co kdyby byl svět trochu normálnější s trochou víc nenormálního chování?

Ne škodlivého.
Ne zlého.
Ne bezohledného.
Jen méně svázaného. 

Málokdy se lidé pozastavují nad excentrickými malíři, zpěváky nebo dokonce excentrickými milionáři — tak proč by nemohla být trochu excentrická i úřednice nebo zdravotní sestra? 

DOPAMILLA: Já bych chtěla být excentrická milionářka, můžu, prosím? 

Zamysli se nad tím. A přemýšlej i o tom, která z tvých masek ti bere nejvíc energie — a zkus ji sundat. Aspoň trochu, aspoň občas.
Protože je dost možné, že tu energii, kterou spaluješ na maskování, můžeš použít na něco úplně jiného. Něco příjemnějšího. 

Slez z jeviště jednou za čas. 

Budu moc ráda, když mě budeš sledovat tady na platformě, a nezapomeň, že show notes vždycky najdeš na amygdalaparty.cz.

Takže - rozhodla ses, že si při poslechu podcastu odpočineš… ale po třech minutách v křesle jsi začala utírat prach a teď stojíš ve sklepě a nevíš, co jsi tam vlastně šla? Tak ti slibuju, že i příště budeš mít co poslouchat, až zase budeš adehádovat po okolí!