S02E14 - Psi mi zachránili život - ale co bys měla vědět, než si pořídíš psa
Bylo mi deset, když jsem si objednala svého prvního psa. Žádné peníze, žádné dovolení, jen dopis chovatelce na inzerát v novinách. Možná bys řekla: klasické ADHD. A ano - psi mi zachránili život. Myslím to naprosto upřímně. Ale udělala bych ti medvědí službu, kdybych ti řekla jen tohle a nechala tě koupit si první štěně, které uvidíš na prodej. V téhle epizodě mluvím upřímně o tom, co pes skutečně vyžaduje - a proč je to přesně to rozhodnutí, které bys neměla dělat impulzivně.
POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY
OK, lidičky, vítejte na Amygdala party. Jmenuji se Step a dneska budeme mluvit o tématu, které je mému srdci hodně blízké. A to jsou psi, nebo obecně domácí mazlíčci - v kombinaci s ADHD.
A jen krátce, než začneme - poslední epizody o motivaci a standardech, které si nastavujeme, se vás očividně hodně dotkly, dostala jsem spoustu zpráv. Takže připravuju webinář, kde do toho půjdeme víc do hloubky. Webinář bude zdarma pro členky komunity PROSTOR, takže jestli váháš a nevíš, zdali se máš přidat - neváhej. V PROSTORU jsme zatím malá skupina, a v příjemné atmosféře se učíme po malých krůčkách, jak žít s ADHD lépe. Více informací o webináři budou brzy a pokud chceš vědět víc o PROSTORU, koukni na amygdalaparty.cz
Svého prvního psa jsem si objednala, když mi bylo deset let. Našla jsem inzerát v novinách a poslala dopis. Dostala jsem odpověď, chovatelka mě překvapivě vzala vážně. Ale samozřejmě jsem neměla peníze na to si štěně koupit, takže z toho nic nebylo. Až do chvíle, kdy se paní chovatelka o několik týdnů později objevila u našich dveří se štěnětem, které mělo výstavní vadu. Mohli jsme ho dostat za poloviční cenu. Dodnes nevím, co přimělo mého tátu tehdy říct ano - rozhodně to nebyl on, kdo psa chtěl. Ani moje máma.
DOPAMILLA: Počkej - ty sis prostě objednala psa? Bez ptaní? Bez peněz?
Ano, Dopamillo. Bylo mi deset. A rodiče mi psa nedovolili, ale měla jsem silný impuls, že ho prostě musím mít. Co jsi čekala?
Bruno byl můj první pes. Z pohledu mého dnešního vzděláním v etologii (tedy vědě o chování zvířat) je až bolestně jednoduché vidět, kolik věcí jsem tehdy dělala špatně. Dneska na to radši nemyslím, ale uklidňuje mě, že to nebylo ze zlého úmyslu. Byl to nedostatek znalostí. A právě proto se pro mě znalosti staly strašně důležité. Protože mít psa - nebo kočku, nebo leguána, nebo papouška, cokoli - znamená vědět, že se staráš o živé zvíře.
DOPAMILLA: Jo, pravidlo číslo jedna musí být nekupovat psa dětem!
Ano, to je samozřejmě důležitý bod, protože zodpovědnost nesou vždycky dospělí.
Zvíře, má své přirozené potřeby. A nejde jen o jídlo a venčení. Jde o mentální stimulaci, pocit bezpečí, předvídatelnost, sociální kontakt, trénink - a u některých psů docela dost pohybu. Pes má taky svojí řeč, které bychom měli aspoň do určité míry rozumět. Řekla bych, že je to základní slušnost.
A tyhle potřeby se můžou lišit od těch tvých. A taky můžou jít úplně proti nim.
A pak do toho přimícháš ADHD. Což může znamenat impulzivní rozhodování, kolísající energii nebo potíže udržet si dlouhodobě rutinu. A tohle není jen o psech - je to vlastně o zodpovědnosti, impulzech a fungování v každodenním životě. A to je podle mě úplné jádro ADHD.
Víme, jaké máme výzvy - a měli bychom přemýšlet i nad tím, jak to ovlivní každodenní život psa a jeho pohodu. Někdy prostě není dobré řešení si psa pořídit.
A přesně o tom je dnešní epizoda. Na co bys měla myslet, pokud chceš psa a máš ADHD. A pokud existuje jedno rozhodnutí, které bys neměla dělat impulzivně - je to tohle. A tohle je přesně ta klasická ADHD věc - že děláme velká rozhodnutí na základě momentálního pocitu. Problém je, že pes s tím rozhodnutím musí žít 10–15 let.
DOPAMILLA: Impulzivně? Já nic nedělám impulzivně. To ostatní jsou jen pomalí!
No jo, Dopamillo, jak myslíš. Každopádně se hned na začátku omlouvám, jestli budu dnes znít přísně. Protože na tom, jak se mají zvířata, mi opravdu hodně záleží. A jestli mě někdy uvidíš brečet s telefonem v ruce, je téměř jisté, že koukám na týraného psa, opuštěné slůně nebo nemocného wombata. To je prostě jistota.
DOPAMILLA: Jo, kdybys bydlela sama, tipuju, že bys měla malou zoologickou zahrádku. Nebo vlastně… možná ani ne tak malou.
Jo, Dopamillo, možná nejsi daleko od pravdy. A právě proto je to pro mě důležité - a prostě se neberu servítky. Protože často slýchám, že pes je pro člověka s ADHD dobrý nápad. Nebo že se pes na sociálních sítích doporučuje jako řešení spousty problémů.
A tady mám pocit, že bych měla něco říct. Protože - může to být naprosto pravda. Pes ti může dát strašně moc.
Ale taky se to může stát naprostou katastrofou - ne pro tebe, ale pro toho psa.
Takže než si pořídíš psa „protože je to dobré pro tvoje ADHD“, projdeme si to spolu - argumenty pro i proti. A projít si tohle upřímně je to nejmenší, co můžeš udělat pro svého budoucího čtyřnohého nejlepšího přítele.
DOPAMILLA: Jo, to bys fakt měla. Myslím to vážně.
Nejdřív se podíváme na ty pozitivní stránky - protože těch rozhodně není málo.
Když mi bylo deset, vlastně jsem úplně nevěděla, proč chci psa. Jen jsem měla ráda večerníček, kde byl maxipes Fík nejlepší kamarád holčičky Áji. A možná jsem si taky přála mít takového kamaráda. Někoho, kdo tě má rád pořád. Bez podmínek.
Protože jsem - a myslím, že spousta z vás taky - vyrůstala s neustálými požadavky.
Step, měla by ses zlepšit. Když jsi tak šikovná, měla bys mít lepší známky. Měla by sis vzít tyhle šaty (já šaty nesnášela). Měla bys, měla bys… už si ani nepamatuju všechno, co bych měla, ale ten pocit, že nedělám dost, ať dělám cokoli - ten se mnou zůstal hodně dlouho. Vlastně možná až dodnes.
Když se na to dívám zpětně, dává pes v tomhle ohledu obrovský smysl. Pes ti nedá jen pocit, že jsi ten nejdůležitější člověk na světě (protože v jeho očích jsi), ale taky že jsi ten nejlepší člověk na světě.
Je mu jedno, že stojíš doma v pyžamu s účesem jako ptačí hnízdo uprostřed dne. Je mu jedno, že zapomeneš mobil v koupelně a deset minut ho pak panicky hledáš. Neobrací oči v sloup - klidně se k té hře přidá!
Nesoudí tě. Miluje tě, ať jsi jakkoli chaotická.
DOPAMILLA: No dobře, ale upřímně - jediné, co ho fakt zajímá, je jídlo.
No jo, Dopamillo, částečně máš pravdu.
Ale pointa je jinde. Pro člověka, který vyrůstal pod neustálým hodnocením, porovnáváním a návrhy, jak by měla být lepší - víc taková nebo míň maková - je bytost, která se na tebe dívá s láskou bez ohledu na to jaká jsi, neskutečně důležitá.
Dává to dopamin. A dává to i obrovský pocit vlastní hodnoty.
A je tu ještě jedna věc, kterou na psech miluju - nutí mě jít ven. Já miluju les, klid a zeleň kolem sebe. To je moje mindfulness. Takže pokud to máš stejně, je to vlastně ideální.
Psi mi dávají i rámec. Hlavně ta naše stará teriérka, která už od osmi ráno sedí a komentuje, že se blíží krmení. Jakože prosím tě, nezapomeň, už je skoro čas na jídlo. Takže musím vstát z postele, i když se mi vůbec nechce. Musí ven - vyčůrat se.
A to je tak typicky ADHD - že ty rámce potřebujeme, ale zároveň máme problém si je udržet, pokud nás k tomu něco opravdu nedonutí. Pes tě donutí. Je mu jedno, že jsi byla včera na party. Sedm je sedm - a ona musí ven. V dešti. Ve sněhu. S kocovinou.
DOPAMILLA: Já bych jí prostě objednala Foodoru.
Psi ti taky můžou rozšířit sociální okruh. A po nějaké době budeš znát všechny pejskaře v okolí. Ne podle jména, samozřejmě. Ale jako „ta s tím velkým černým psem“. Nebo v lepším případě třeba „Balderův páníček“.
DOPAMILLA: Jo, a naučíš se mluvit o psích bobcích.
Ano, Dopamillo, zní to možná zvláštně, ale patří to k tomu. Bobky totiž hodně vypovídají o zdravotním stavu psa - a mluvit o nich je mezi pejskaři úplně normální. Bez mrknutí oka.
Jak jednou poznamenala moje bývalá kolegyně: ona nemusela se synem řešit žádné „včeličky a kytičky“. On už byl u inseminace i porodu ještě předtím, než šel do školy.
Takže ano - zvlášť pokud se pustíš do nějakého psího sportu, je to i hodně sociální záležitost.
A i když jsi sama, vlastně nikdy nejsi sama. Vždycky máš někoho, kdo chce být s tebou. A pomoct ti. Ať to potřebuješ, nebo ne.
DOPAMILLA: Jo, ani na záchod už nikdy nepůjdeš sama.
Jo, to je taky pravda.
A jak už jsem říkala - opravdu si myslím, že mi psi zachránili život. Protože když jsem byla na úplném dně - vyčerpaná, depresivní - pořád tu byl někdo, kdo mě potřeboval.
Někdo, kdo mě donutil jít ven na procházku. Někdo, kdo mě měl rád. Chápeš?
Ale - a tady musím zvednout varovný prst, protože to nechci romantizovat. Stálo mě to obrovské množství energie starat se o psy a dávat jejich potřeby před ty moje, když jsem ve skutečnosti chtěla ležet v posteli v klubíčku a maximálně zírat do zdi.
Proto je EXTRÉMNĚ důležité, abys tohle neslyšela jako „pořiď si psa a všechno bude to v pohodě“. Fungovalo to jen proto, že jsem byla ochotná dát jejich potřeby nad ty svoje - i ve chvílích, kdy jsem sama neměla z čeho brát. To byl tehdy můj hlavní - a možná jediný - cíl. Postarat se, aby se psi měli dobře.
OK? Zopakuju to: Stálo mě to obrovské množství energie.
A řeknu to úplně na rovinu: sama sobě v té situaci bych pořízení psa nedoporučila, kdybych byla upřímná. Ale já už je měla. A byli mojí zodpovědností - za každou cenu.
A s ADHD to může být ještě náročnější. Protože nejsi jen unavená - zároveň ztrácíš strukturu, přehled a vůbec se ti do ničeho nechce. A přesně tyhle věci pes nutně potřebuje.
Takže neříkám, že tě pes nemůže „zachránit“, když jsi vyčerpaná, depresivní nebo vyhořelá.
MŮŽE.
Ale bude tě to stát energii.
A - a to jsme už viděli v médiích dostkrát - může se to překlopit i na druhou stranu a ty se o něj prostě nedokážeš postarat.
DOPAMILLA: Jo… klasický případ osobní tragédie, bohužel.
Ano, a tohle je opravdu důležité mít na paměti. Protože pes od tebe taky hodně vyžaduje. Vyžaduje, aby jeho potřeby byly naplněné - bez ohledu na počasí, bez ohledu na to, jestli jsi unavená, jestli jsi měla špatný den, jestli jsi úplně vyčerpaná. A řeknu to úplně upřímně - pokud víš, že máš problém postarat se v každodenním životě o své vlastní základní potřeby, tak možná teď není ten správný čas si psa pořídit. Ne proto, že bys byla špatný člověk, ale protože je to v tu chvíli prostě příliš velká zodpovědnost.
A ještě musím zmínit něco důležitého - a říkám to i proto, že jsem to sama viděla. Není to něco, co se děje často - jen aby bylo jasno - ale MŮŽE se to stát. Když frustrace přeteče do afektu, může se to obrátit proti zvířeti. A v nejhorším případě to může vést k tomu, že je zvíře zraněné - fyzicky nebo psychicky.
Ne nutně proto, že by to člověk chtěl. Ale protože v tu chvíli ztratí kontrolu.
A to není riziko, se kterým by měl pes žít. A není to ani zodpovědnost, kterou bys měla brát na lehkou váhu.
Takže ano - je to závazek. A musíš k sobě být upřímná. OK?
DOPAMILLA: Teď jsi přísná.
Ano, jsem. Protože tohle pro mě znamená opravdu hodně.
Jednou jsem měla kolegyni, která strašně chtěla psa. A zároveň byla typ člověka, co po práci ráda chodí na skleničku, potkává se s přáteli, chodí pařit o víkendech. Snažila jsem se jí vysvětlit, že pes znamená, že musíš jít po práci domů. Že ho musíš vyvenčit, nakrmit. Že nemůžeš jen tak zase odejít a nechat ho samotného dlouhé hodiny doma.
Pes potřebuje svojí smečku. Ty jsi jeho smečka.
DOPAMILLA: Vsadím se, že tě neposlechla?
Ne, samozřejmě že ne. Ale štěně muselo být po pár týdnech přemístěno jinam. Přesně jak jsem předpovídala. A to není jen smutné - je to pro psa reálný stres a zátěž. Představ si to sama: přijdeš do nové rodiny, začneš si k těm lidem vytvářet vztah, učíš se jim důvěřovat… a pak tě z toho prostředí vytrhnou.
Pro některé psy to může být opravdu traumatizující.
A to mě přivádí k další věci. Nepořizuj si psa v náhlém impulzu, že je to dobrý nápad. Většinou není.
Pes žije klidně deset, patnáct let.
Máš pro něj místo ve svém životě tak dlouho?
Jaké máš plány?
Jasně, věci se můžou změnit - nová práce, nemoc - o tom nemluvím.
Ale pokud víš, že chceš třeba rok cestovat kolem světa na lodi, tak to asi není ideální chvíle si pořizovat psa.
DOPAMILLA: Já tě vůbec nepoznávám, Step. Tak přísná!
Jo, chápu.
Ale jestli je něco, co mi láme srdce, tak jsou to psi, kteří jsou po čase „odložení“, protože už nezapadají do životního stylu - nebo ještě hůř, protože se o ně lidem prostě přestane chtít starat.
Takže ano, musím být přísná.
Víš, kolik času trávím tím, že se sama sebe snažím přesvědčit, že nemusím zachraňovat všechny trpící psy na světě?
DOPAMILLA: Ehm… hodně?
Jo. Hodně.
Slíbila jsem partnerovi, že si teď další psy pořizovat nebudeme. Ale až jednou budeme bydlet na farmě - nebo klidně na zámku - tak jich budu mít klidně několik desítek. Naštěstí je docela malá šance, že vyhraju v loterii, protože nesázím… ale člověk nikdy neví.
DOPAMILLA: Hele, měla bys zmínit i peníze.
Samozřejmě, Dopamillo, máš pravdu. Pes totiž málokdy vyjde levně. A nemluvím jen o tom, kolik stojí jeho pořízení - ale i o každodenních nákladech. Jídlo. Vybavení. Veterinář.
DOPAMILLA: Jo, radši ani nezačínej s veterinářem. Měla by sis nějakého vzít.
No jo, neznám žádné ženitby-chtivé veterináře, kteří by si mě chtěli vzít - a navíc by z toho můj partner asi nebyl úplně nadšený… ale teda, někdy by se to fakt hodilo!
Protože ti garantuju: když se stane něco, co vyžaduje akutní veterinární péči, tak se to většinou stane:
A. uprostřed noci
B. o svátku
C. a když máš fakt „štěstí“, tak uprostřed noci o svátku
Ani nedokážu spočítat, kolikrát jsme jeli k veterináři o Velikonocích, na Štědrý den nebo ve 23:30 v sobotu večer. A TO není levné.
DOPAMILLA: No jo, ale ty peníze bys stejně mohla utratit za drogy nebo je prohrát, takže je to vlastně preventivní opatření.
No dobře, Dopamillo - když to chceš vzít z té pozitivní stránky, tak ano.
A pak je tu ještě jedna věc, kterou je potřeba zvážit - a to je výběr plemene. Protože pes není prostě „pes“.
Jsou psi, kteří jsou extrémně aktivní a sežerou ti záclony, pokud nedostanou dostatek fyzické a mentální stimulace. Jsou psi, kteří jsou tak chytří, že si tě vycvičí dřív, než ty stihneš vycvičit je. Jsou psi, kteří jsou víc „v pohodě“, happy-go-lucky, spokojení téměř za každé situace. A pak jsou psi, kteří můžou mít různé potíže - od strachu z novoročních ohňostrojů až po problém zůstat sami doma.
DOPAMILLA: Jo… hodně zodpovědnosti.
Je to víc zodpovědnosti, než si většina lidí myslí. Je toho hodně, na co musíš brát ohled, pokud se chceš o psa dobře starat. A je strašně snadné mít výčitky svědomí, když něco neodhalíš včas - i když to není vždycky jednoduché poznat. Protože pes je na tobě úplně závislý. A jen tak mimochodem - pokud si vygooglíš „jaký pes se hodí pro ADHD“, tak tě asi zklamu. Neexistuje na to jedna odpověď. Protože to nezáleží na tvé diagnóze. Záleží to na tom, kdo jsi. Jaký máš život. Jakou máš energii.
Klidný, domácí člověk s ADHD a neklidný, neustále v pohybu člověk s ADHD potřebují úplně jiné psy. A to je právě ta výzva - že my sami nejsme každý den stejní.
Takže to nejdůležitější je být k sobě upřímná - a vycházet z běžných dní. Ne z těch nejlepších, kdy máš energii na maximu. Protože pokud si vybereš energického psa, jeho energie bude na maximu skoro pořád. A u ADHD je často velký rozdíl mezi top dny a těmi normálními. A taky mezi dny, kdy nemáš energii skoro žádnou.
A právě v těch normálních dnech bude tvůj pes žít.
DOPAMILLA: Já jsem na maximu pořád!
Jo, TY možná. Já mluvím o nás. Je to jako pořídit si loveckého psa, protože jdeš dvakrát do roka na hon s kamarády. Jo, v tu chvíli je to perfektní. Ale toho stejného psa máš i těch zbývajících 50 týdnů v roce. A právě na ty se musíš připravit - ne na dny, kdy máš energii vyšplhat na Sněžku ještě před obědem.
Neříkám to proto, abych tvrdila, že lidé s ADHD nemůžou mít psa. Říkám to proto, že musíme dělat vědomější rozhodnutí. A upřímně - to platí pro všechny. Nejen pro lidi s ADHD. Každý by měl dělat vědomé rozhodnutí, když na sebe bere zodpovědnost za zvíře.
Takže - abych nezněla jen negativně - nechci tě od psa odradit. Chci tě přimět k tomu, abys opravdu promyslela, co všechno to obnáší. Protože pes ti může dát strašně moc. Je to radost. Je to společnost. Jen mu dej férovou šanci - a vyber plemeno, které sedí k tobě a tvému životu. Měj plán B, kdyby se něco stalo. Na dovolené. Na horší období.
A musíš se na psa dívat jako na obohacení - ne jako na další povinnost, další „měla bych“ v životě, který je už tak plný. Protože pes si zaslouží být součástí smečky. Protože pes tě miluje, i když nejsi dokonalá.
DOPAMILLA: Sorry, tohle není pro mě. Já na tolik zodpovědnosti nemám.
Ne, Dopamillo - a je úplně v pořádku si to uvědomit.
Ale pokud bys přece jen měla potřebu trochu té bezpodmínečné lásky, existuje spousta možností. A vlastně to může být skvělý způsob, jak si otestovat, jestli je pes pro tebe.
Podívej:
můžeš být dobrovolník v útulku nebo v organizaci pro adopci psů
můžeš pomáhat chovateli s jeho smečkou
můžeš být dočasný domov pro psy, kteří potřebují akutní pomoc
můžeš se starat o budoucí vodicí psy
můžeš hlídat psy kamarádům nebo známým, když jedou na dovolenou nebo něco řeší
můžeš chodit venčit psy starším lidem, kteří už to sami nezvládají a budou rádi, že se jejich Kikinka dostane na delší procházku
Možností je spousta. Takže se neboj to zkusit.
Pes ti může dát opravdu hodně. Ale vyžaduje víc než jen lásku zpátky.
DOPAMILLA: A jídlo. Zapomínáš na jídlo. Neromantizuj!
Ano, Dopamillo - jídlo, péči a taky znalosti o tom, jak se o něj správně starat. Ale pak budeš mít doma svou vlastní dopaminovou pilulku - a zároveň někoho, kdo od tebe bude hodně potřebovat.
DOPAMILLA: Víš co? Já jsem asi spíš kočičí člověk!
A TO je naprosto v pořádku, Dopamillo.
Takže moje pointa není, že bys neměla mít psa - ale že musíš být k sobě dost upřímná na to, abys mu dokázala dát dobrý život. OK?
A ještě na závěr připomenu PROSTOR - místo, kde můžeš být sama sebou, potkat ženy s podobnýma zkušenostma jako ty, a místo, kde si budeme navzájem pomáhat. Pokud chceš vědět víc, skoč na amygdalaparty.cz a koukni na to.