S02E15 - Život je jinde – nebo ne? ADHD a pocit někam patřit
Tohle není příběh o přestěhování do zahraničí. Je to příběh o pocitu, že nikdy úplně nepatříš – a o tom, co děláme, abychom to vyřešily. I když nám to řešení věci možná spíš zkomplikuje.
POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY
OK, lidičky, vítejte na Amygdala Party. Jmenuji se Step a než začnu, ráda bych vám připomněla, že připravuju webinář, o tom, kdo nám nasazuje laťku a proč máme pocit, že nikdy nejsme dost dobré. Webinář bude zdarma a můžes se přihlásit na amygdalaparty.cz/webinar
A také bych ráda připoměla PROSTOR kde se v příjemné atmosféře se učíme po malých krůčkách jak žít s ADHD lépe. Koukni na amygdalaparty.cz pokud by ses chtěla přidat k nám - a není to o tom, že musíš aktivně přispívat, můžeš tam jenom být a číst a učit se.
A teď k dnešnímu tématu.
V mé úplně první podcastové epizodě jsem mluvila o tom, že jsem celý život měla pocit, že jsem trochu off – jako bych bydlela na cizí planetě, kde mi chybělo pár stránek z návodu k použití. A to vedlo k tomu, že jsem se nikdy úplně stoprocentně necítila ve své kůži.
DOPAMILLA: No, znám-li tě dobře, tak jsi ten návod stejně nečetla.
No Dopamillo, to by taky mohla být pravda. Ale moje poenta je, že jsem nikdy úplně necítila, že někam patřím tak zcela úplně. Ani doma v rodině, ani ve společnosti. Tenhle pocit kukaččího mláděte mi přijde trochu těžké vysvětlit – nebýt toho, že se dost podobám svým rodičům, pravděpodobně bych se ptala, jestli nejsem adoptovaná.
Tak co člověk dělá, když se nikde necítí doma?
Oba moji rodiče byli průvodci a cestování bylo přirozenou součástí mého dětství. Sice trochu omezené, protože jak víte, cestovat za komunismu bylo povoleno jen do hrstky zemí, ale přesto. Trávily jsme dovolené na zadním sedadle našeho nespolehlivé Moskviče na cestě na nějakou destinaci nebo zpátky. A já to milovala. Milovala jsem poznávat nová místa. Fascinovalo mě, jak různé věci mohou být. Jak různě lidé žijí.
Postupem času jsem v sobě vlastně cítila jakési nutkání. Tehdy jsem to nedokázala vysvětlit a nejsem si jistá, jestli to dokážu vysvětlit ani teď. Ale cítilo se to jako potřeba najít jiné místo. Ne nutně jet někam, jako spíš odjet od něčeho.
Kdybych se do toho opravdu ponořila, možná to bylo odjet od toho pocitu, že sem tak nějak nepatřím, že nezapadám. Že jsem jakýsi alien, který se snaží zapadnout, místo aby byl domorodcem.
DOPAMILLA: Jo, hlavně nenápadně, no jo.
Jo, přesně tak Dopamillo. Takže jsem skončila v Norsku. Stejně tak to mohlo být Kanada nebo Nový Zéland, protože to byly dva státy, které měly na mapě tolik zelené, že to vypadalo jako správné místo. No, až na to, že zrovna v té době jsem procházela obdobím, kdy jsem měla strach z létání. Takže ty přirozeně vypadly.
Protože moje úzkost má tendenci přeskakovat z věci na věc, možná kdybych počkala na jiné období v životě, bydlela bych někde úplně jinak.
DOPAMILLA: To je super! Takže možná existuje paralelní vesmír, kde bydlíš na Aljašce?
Ano, možná. Ale skončila jsem v Norsku. Zelené a hezké, a to je hlavní. Moje pointa je, že to, co jsem hledala – nevědomě, protože tehdy jsem to samozřejmě nedokázala pojmenovat – bylo najít samu sebe. Nebyl to hon za štěstím a bohatstvím, ale hon za verzí mě, která se necítila tak moc mimo. Najít místo, kam patřím.
DOPAMILLA: Jako hele, ne že bych byla party pooper, Step. Ale přestěhovat se do ciziny, abys se cítila více doma? Slyšíš, že tam je logická chyba??
Jo, chápu, co tím myslíš. Ale na to mám taky vysvětlení, jen počkej.
Takže jsem jaksi začala od nuly. A to zní skoro trochu romanticky, ne? Tak nějak – nový začátek, nový život, nová verze mě samotné. Musela jsem se naučit jazyk, protože když jsem se přestěhovala do Norska, neuměla jsem ani slovo norsky. Musela jsem se naučit, jak funguje svět. Musela jsem se takříkajíc zasadit do kontextu. Na stěhování je toho hodně vzrušujícího, spousta nového. A já miluju učit se nové věci, takže v tom smyslu je stěhování trefa přímo do černého pro můj mozek, který neustále hledá novinky.
DOPAMILLA: Jo, možná by se stěhování mohlo stát koníčkem?
No, v jistém smyslu by mohlo být zajímavé přesouvat se z místa na místo a poznávat nové zvyky, nové lidi a nové způsoby, jak dělat věci. Nebo objevit, že to, co považuješ za normální zdvořilost – třeba že ten, kdo jde do obchodu, podrží dveře pro toho, kdo jde za ním – tady neplatí a ty najednou máš na čele bouli. Learning by doing, ne?
DOPAMILLA: Jo, tohle asi v průvodcích není, nebo?
Ne, ne moc často. A všechny ty romantické pocity, které jsem snad možná i měla, zmizely, když jsem po pár dnech v Norsku seděla sama s odpovědností za dvě děti – bez jediného slova norsky to bylo náročné a občas i nechtěně vtipné. Protože jak frustrující je pro tříleté dítě, které je ve fázi, kdy každá druhá věta začíná Proč, mít vedle sebe někoho, kdo norsky nemluví – a jak náročné bylo pro mě pobíhat se slovníkem v ruce a přemýšlet, jestli v něm vůbec najdu slova jako kakat?
DOPAMILLA: No, pokud chceš umocnit pocit, že se nacházíš na jiné planetě, tohle je dobrá trefa!
Jo, je to tak. Ale naučila jsem se mluvit tak nějak použitelně norsky za tři měsíce. Protože jsem musela. Protože jsem to chtěla zvládnout. Protože učení se nových věcí je něco, co miluju, takže jsem do toho šla po hlavě.
Před mnoha a mnoha lety, dlouho předtím, než jsem se odstěhovala, jsem četla rozhovor s někým, kdo musel utéct za komunismu. Byl to úspěšný podnikatel v USA, takže měl všechny důvody být spokojený. Ale řekl jednu věc, která mi uvízla v paměti: Ať už umíš jazyk sebevíc, naučíš se kulturu a pochopíš společnost, stejně narazíš na nějakou referenci, které nerozumíš. Dětský televizní pořad, který všichni sledovali jako malí. Scéna z filmu, která se stala národní referencí, které nerozumíš. Takové věci. Malé věci, vlastně, ale velmi snadno se cítíš jako outsider když jsi třeba na nějaké party a všichni se smějí vtipu, ale ty nerozumíš. proč.
Takový ty hlášky jako třeba Jeď do Pelhřimova, prohlédni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš, jo? Pamatuju si, že jsem si tehdy myslela, že to nemůže být pravda. Protože jsem se naivně domnívala, že jde jenom o to, být šikovnější, tak zvládneš i tohle.
DOPAMILLA: Haha, ale nezvládneš.
No nezvládneš. Takže přestěhovat se do nové země možná není nejlepší způsob, jak najít místo, kam patřit. A možná to ani nebyl můj cíl, když se na to dívám zpětně. Možná to spíš byla metoda, jak potvrdit, že člověk NEPATŘÍ, rozumíš Dopamillo?
DOPAMILLA: Jo. To je vlastně ochrana před RSD v praxi. Nastavit si podmínky k neúspěchu, abys předešla skutečnému neúspěchu, ne?
Jo, přesně. Kdybych žila před pár stovkami let, mohla bych být klidně nějaká cestovatelka nebo tak něco. Možná sekretářka doktora Livingstona, protože ženy měly tehdy poněkud omezené možnosti., že ano. Ale chci vlastně říct, že cestování plní jinou roli než trvalé přestěhování. Cestování je fantasticky vzrušující pro mozek, který hledá nové věci. Ale stěhování je v první řadě o hledání místa, kam patřit. Takže stěhování bylo zpočátku vzrušující, protože bylo všechno nové. Ale jakmile přijdou rutiny, začne to být o něčem jiném.
A pak – a tady se dostávám k tomu, o čem mluví Dopamilla. Když se cítíš jako, že tam tak nějak nenáležíš tam, kde žiješ, možná je přirozené zasadit se do prostředí, kam víš, že nepatříš?
Tedy – když žiju v cizině, tak ať tam žiju jak dlouho chci, nikdy nebudu domorodcem. Takže vždy budu trochu mimo – přesně tak, jak to cítím odjakživa. Takže vlastně mám mapu a teď hledám terén, který by k ní pasoval. Rozumíš, kam mířím?
DOPAMILLA: Otázka je, jestli tomu rozumíš ty. Nejdřív chceš někam patřit, pak nechceš... pochop to, kdo chceš.
Jo, ale tohle samozřejmě nebyl vědomý krok, Dopamillo. Na to se teď můžu ohlédnout a říkat si aha, tak asi takhle to bylo. Samozřejmě jsem vědomě nepřemýšlela: Jo, cítím se jako outsider, takže se přestěhuji na místo, kde mám skutečný důvod se jako outsider cítit.
Možná některé z vás posluchaček zažily něco podobného? Možná jsi začala na nové škole? Nebo ses v mládí přestěhovala do jiného města? Nebo studovala v zahraničí?
Tedy, nechci se psychoanalyzovat, ale protože děláme spoustu divných věcí, abychom se vyhnuly zklamání, bolesti a obecně situacím, které jsou nepříjemné – proč by přestěhování do jiné země nemohlo být jednou z nich?
DOPAMILLA: Může, pokud si to chceš udělat obzvlášť těžké.
Jo, a tady jsi u jádra věci, Dopamillo. Protože jsem už od docela brzkého věku cítila, že život je dřina, tak proč si nepřihodit pár klacků pod nohy, přes které musím na cestě k cíli přeskakovat, ne?
Takže být přistěhovalcem jaksi legalizuje to být jiná.
Je normální, že jsem nejsem jako všichni ostatní. A víš, co mě vůbec přivedlo k přemýšlení o tomhle? Že jsem na svém vzdělávání na ADHD kouče viděla, že mnoho mých spolužáků bydlí v cizině. Vlastně docela hodně, skoro až tak, že jsem začala přemýšlet, jestli to není docela normální pro lidi s ADHD – žít někde jinde?
Tedy, neexistuje o tom žádný výzkum. Nemám ani žádná fakta, na která bych mohla ukázat, kromě toho, že se dívám na svůj život zpětně a snažím se pochopit. Možná proto, že přemýšlím, jaký by můj život byl, kdybych diagnózu dostala jako malá. Možná by se ten pocit být mimo projevil jinak, kdybych věděla proč se tak cítím?
Kdo ví.
Nebo možná proto, že mi konečně připadá možné pochopit, jaká motivace stojí za věcmi, které jsem dělala? A možná proto, že čím víc lidí s ADHD znám, tím víc vidím, že mnoho z nich bydlí v cizině – nebo alespoň v jiné části své země?
DOPAMILLA: Jo, vždyť můžeš být přistěhovalec už jen v sousedním kraji, to jsem ti právě chtěla říct!
Jo, a přesně to – i když jsem se přestěhovala 1400 kilometrů od domova, stejného efektu pravděpodobně dosáhneš přestěhováním do sousedního města. Protože jsi nový člověk v novém prostředí.
A nový člověk v novém prostředí dává nejlepší výchozí podmínky pro image management. Možná si pamatuješ, že jsem o tom mluvila v epizodě o maskování – jak tvrdě pracujeme na tom, abychom působily normálně. No, když jsi přistěhovalec – a tady používám to slovo široce, myslím přistěhovalec jak jako někdo, kdo přišel ze stejné země, tak z jiné země – tak od tebe přece nikdo nemůže očekávat, že se budeš chovat „normálně", nebo ne?
DOPAMILLA: No, já bych od tebe stejně nic moc normálního nečekala.
Děkuju ti za podporu, Dopamillo, jako vždy. Ale pointa je, že na místě, kde se nikdy nemůžeš stát „normální", se trochu uvolníš. Nebo se možná trochu vzdáš ty představy o normálnosti, protože víš, že se nikdy nepodaří být stoprocentní. Možná nikdy nezamiluju norskou specialitu lutefisk nebo vařenou ovčí hlavu. Nebo párek ve vafli.
Jsi jiná, a to je očekávané. Takříkajíc začínáš s čistým listem a můžeš psát roli tak, jak ti sedí. Chci být roztržitý a zmatený typ? Nebo chci být ta, kdo má všechno pod kontrolou?
Nebo – možná trochu povolíš otěže. Nedaří se mi být tak organizovaná a šikovná, takže tady prostě budu ten trochu zmatený člověk. To je naprosto v pořádku.
Protože když nikdo neví, kdo jsi, můžeš si v teorii vybrat. Chci být ta, která má kontrolu? Nebo ta, která pořád hledá klíče?
Znovu, nemyslím, že jsem to dělala vědomě. Že jsem si zvolila roli a rozhodla se ji hrát celý život. Ale přirozeně se ocitáš v mnoha situacích, kde je potřeba volit. Mám být jako oni? Mám si hned nasadit lyže, jakmile se v lese objeví náznaky sněhu, nebo to odmítnout jako zvláštní norskou věc, do které se nezapojím? Mám jít do průvodu na průvod na oslavu založení Norska, nebo raději říct, že mi to příliš připomíná komunistické oslavy a vychvalování soudruhů, a zdržet se?
Tak jsem se stala tím trochu zvláštním cizincem, který nikdy nejezdil na lyžích a myslel si, že ty průvody nápadně připomínají pompézní komunistické slavnosti. Alespoň postupem času jsem si to dovolila myslet. A to hezké bylo, že jsem měla vysvětlení. Vždyť jsem nejsem jednou z nich, ne?
DOPAMILLA: No, ale ty ráda chodíš na výlety do lesa, jako norové
Tak nemyslím, že by se člověk měl stavět do opozice vůči všemu. Ale tak jako máš možnost být jiná, aniž by ses cítila jako vyvrženec.
Jo, a taky musím říct, že stěhování – alespoň teoreticky – se pro mě stalo jakýmsi koníčkem. Miluju scrollovat na serverech reality a hledat nové domy. Pak trávím čas tím, že si představuju, jak by ten dům vypadal, kdybychom tam bydleli.
DOPAMILLA: Nemusíš hádat – byl by tam bordel!
Mluvím asi trochu obecně, Dopamillo. Jak bych tam seděla v té místnosti a pracovala. Jak by si psi mohli hrát na zahradě. A pak čtu dál pracovní inzeráty a představuju si, jaký by byl život, kdybych měla TU práci. Nebo TAMTU práci. Protože je tolik zajímavých práci, tolik zajímavých míst.
Jako bych cítila, že by všechno bylo lepší, kdybych byla někde jinde.
Jenže to místo možná neexistuje. A – v praxi by to byl po třech dnech v novém domě pravděpodobně chaos a na první společné poradě v nové práci bych plácla nějakou málo strategickou blbinu.
DOPAMILLA: To jsem chtěla říct. Zní to, jako bys balila ranec a šla hledat duhu. Ale já si myslím, že ta duha neexistuje, Step.
A možná máš pravdu, Dopamillo. Žádná duha neexistuje. Žádné nové já nečeká někde jinde. Ale to neznamená, že prostředí nehraje roli.
Poprvé jsem si toho všimla, když jsem po letech v cizině navštívila domov. Najednou bylo tak mnohem méně námahy jen existovat. Ne proto, že bych byla jiný člověk – ale proto, že jsem nemusela vynakládat energii na všechny ty drobnosti, nad kterými ani nepřemýšlíš. Jazyk, který prostě plyne. Kultura, která máš v těle. To, že ti nikdo nepustí dveře tak abys tě praštily přímo do obličeje, když vycházíš z obchodu s plnýma taškama.
DOPAMILLA: No, po tolika letech v cizině by bylo asi odvážné říkat, že jazyk plyne – plyne trochu rezavě. Ale hele, měla bys vyprávět tu příhodu z IKEy!
Jo, asi bych měla. A není to myšleno jako kritika Norů, nechci kritizovat, jen mě fascinuje, jak různé věci mohou být. Protože tehdy jsem byla v IKEe a kupovala jsem něco těžkého – nevzpomínám si, jestli to byla police nebo skříň – ale ta krabice byla dost těžká a neprakticky velká. A vozík, na který jsem se snažila tu krabici dostat pořád popojížděl, takže bylo absolutně nemožné to zvládnout sama. Co dělali norové? Obcházeli mě velkým obloukem.
V takových chvílích mi chybělo být doma. Když jsme před pár lety jeli na rafting do Česka s mými norskými přáteli, zastihla nás bouřka. A zatímco jsme bojovaly s uklízením věcí a nesením raftů do bezpečí, přišli nějací chlapi, chytili se raftů spolu s námi a pomohli nám dostat se rychle pryč.
Takže tam v té IKEe jsem se najednou cítila velmi sama a velmi neviditelná. Ale možná to nebyla v první řadě pomoc, po které jsem toužila. Byl to pocit být v systému, kterému rozumím. Kde vím, co se děje. Kde nemusím všechno analyzovat. A to je možná chvíle, kdy to cítím nejsilněji – že nejsem jen na jiném místě. Jsem v systému, který úplně neovládám.
DOPAMILLA: Jo, trochu doma a trochu tam, ale vlastně nikde.
Ne, a to je možná něco, s čím musím žít – že nikdy nenajdu místo, které je stvořené pro mě. Že si ho musím vytvořit sama. Teprve když jsem začala přemýšlet, jestli možná mám ADHD, začalo mi něco zapadat na místo. Důvod, proč se necítím doma, nemá tolik společného s místem.
A to je možná tam, kde to začíná být trochu nepříjemné. Že možná nejde tolik o místo. Ale o mě.
DOPAMILLA: Tedy, nejsem moc dobrá v tom s těmi útěchami a péčí... ale víš, že nejsi neúspěšná, že?
Jo, vím to, a to je možná trochu pointa. Nejde o to, že mi věci nejdou. Jde o to, že jsem se snažila měnit špatnou proměnnou. Vidím to teď.
A to je možná trochu nepříjemné přiznat. Protože to znamená, že nemůžu jen zabalit kufr a začít znovu někde jinde a doufat, že všechno zapadne na místo. I když přiznám, že to může být lákavé.
DOPAMILLA: Na to jsi už moc stará.
To je možná trochu drzé, Dopamillo? Ale upřímně, asi je férovější přiznat, že jsem na to moc líná. Stěhování je strašná otrava! Je to logistický projekt obrovských rozměrů. Už jen ta myšlenka mě unavuje.
Ale tohle znamená i něco jiného. Že pokud nejde o místo, možná existuje způsob, jak to zvládnout – ať jsem kdekoliv.
Ne tím, že se stanu úplně jiným člověkem. Právě naopak. Tím, že přestanu zkoušet být někým jiným, a místo toho trochu lépe pochopím, jak vlastně funguju. Co potřebuju. Co mi nejde. A co mi jde. A na co bych měla vynakládat energii. Rozhodně ne na věci, které mě vyčerpávají.
DOPAMILLA: Ne, rozhodně ne na ty.
Ale jednu věc jsem teď pochopila – nejde o to, kde žiju. Jde o to, jak být sama sebou… aniž by to byla práce na plný úvazek.
A to je možná poprvé, kdy skutečně vím, na které proměnné bych měla pracovat.
A to… se vlastně cítí jako docela velké vítězství.
DOPAMILLA: Neřeknu kdybys mě poslouchala, ale kdybys četla ten návod, možná…
NO ale já jsem ten návod přece nikdy neměla, Dopamillo. Když se člověk nedozví, co stojí za jeho pocity, není snadné to pochopit. Rozumíš?
A chci to říct nahlas: není divu, že hledáme. Náš mozek je skutečně stavěný pro to hledat nové, lepší, to příští. Nejsme nespokojení lidé. Jsme lidé s mozkem, který nikdy nepřestane hledat místo, kde mu bude dobře.
Ale – není to jen to hledání nových věcí, co nás žene. To je pro mě hnací síla cestování.
Jsou to také všechny ty roky, kdy nám bylo řečeno – přímo nebo nepřímo – že jsme moc, nebo málo, moc nesoustředěné, moc citlivé. Že jsme byly problém. To dává pocit být na špatném místě. Jako bys tam, kde jsi, úplně nezapadala.
A když to slyšíš dost dlouho, možná není divu, že tomu začneš věřit taky.
Ale – stejně to není pravda. OK?
DOPAMILLA: Jsi vždy dost taková, jaká jsi!
Vidíš, Dopamillo, umíš být i milá.