S02E17 - Impulzivita & ADHD: Dvě sekundy, které můžou zachránit tvůj vztah – nebo práci
Už se ti někdy stalo, že jsi něco řekla a hned toho litovala? Možná to vyznělo drze, arogantně nebo prostě… divně. Možná se na tebe kolegyně podívaly tím zvláštním pohledem. Nebo se tvůj partner urazil – a tys pak musela vysvětlovat, co jsi vlastně myslela.
V téhle epizodě mluvím o dvou sekundách, které tomu můžou zabránit.
OK, lidičky, vítejte na Amygdala party. Já jsem Step a dneska budu mluvit o něčem, co trvá dvě sekundy - ale může to zachránit jak tvůj vztah, tak tvoji práci.
Znáš ten vtip - dneska už asi politicky nekorektní - že muži mluví dřív, než přemýšlejí? Já jsem si vždycky říkala, že pokud je to pravda, tak se to týká mužů… a mě. Dá se o mně říct, že jsem taková „prořízlá pusa“ - v dobrém i ve zlém. Říkám věci tak, jak je vidím, a bez filtru. Ne vždycky je to úplně šťastné.
A vlastně je to docela běžný rys u ADHD.
V jednom z mých prvních zaměstnání se moje výroky řešily až na HR, protože jsem metody svého šéfky nazvala „jako ve školce“. Ten komentář byl trochu odvážný, trochu nešťastný - a pravděpodobně úplně pravdivý. A o tom to vlastně je - málokdy říkáme věci, které nejsou pravdivé nebo jsou vyloženě špatně. Jde spíš o to, jak je říkáme.
DOPAMILLA: Přesně - protože to dítě, co vykřiklo, že císař je nahý, mělo pravdu. Ale populární to teda nebylo.
Ne, Dopamillo - a přesně o to jde. Kdyby to dítě řeklo něco jako: „Zdá se, že se císař dneska možná trochu unáhlil v šatně. Možná by Vaše Výsost mohla promluvit s komorníkem a zjistit, jestli by červený plášť nebyl pro tuhle příležitost vhodnější?“ - tak by to asi vyznělo o něco diplomatičtěji.
Ironií je, že jsem velkou část života pracovala jako PR manažerka. Takže JÁ jsem často byla ta, kdo měl mluvit klidně, vyváženě a opatrně do médií - často ve chvílích, které byly trochu vypjatý nebo každopádně důležité. Upřímně si nejsem jistá, jestli jsem si ten obor vybrala proto, abych si co nejvíc zkomplikovala život (samozřejmě nevědomě), nebo abych si sama sobě vytvořila pořádnou výzvu - anebo jestli jsem se prostě znala tak málo, že mi to ani nedošlo.
DOPAMILLA: Já bych zaškrtla všechny tři možnosti.
Postupem času jsem pochopila, že moje rychlé, nefiltrované reakce můžou působit arogantně - já bych je nazvala upřímné, ale hele, většina rozhoduje. Tak jsem se začala krotit. Zastavila jsem se a začala přemýšlet, co chci říct a jak to chci říct. Protože jsem musela. Prostě se nehodilo vyhrknout první věc, která mě napadla - a už vůbec ne v té podobě, v jaké mě napadla.
DOPAMILLA: No jasně, tomu se říká PR katastrofa. Chodící PR katastrofa, řekla bych.
No vždyť říkám, že jsem se začala krotit! A tady se dostávám k jádru celé epizody. Protože jsem vlastně udělala něco neuvěřitelně chytrého pro ADHD mozek.
Zastavila jsem se.
A než si začneš myslet, že se tady nějak moc chválím - vůbec neříkám, že jsem byla nějak extra chytrá.
DOPAMILLA: Jasně že ne. To je spíš takové to „nouze naučila Dalibora housti“, bych řekla.
Jo, to vlastně sedí, Dopamillo, to ti nebudu vyvracet.
Ale počkej, musíme se o krok vrátit.
ADHD mozek je nastavený na rychlost a okamžité reakce - ne na to, aby byl diplomatický ve večerních zprávách. Takže to, že často vyhrkneme první věc, co nás napadne - no dobře, možná ne vždy tu nejlepší - je pro nás vlastně normální. A ten mozek nerozlišuje, jestli jsi zrovna v televizi, nebo jestli tě třeba otravuje vlastní dítě. Nebo jestli ti máma něco vytýká. Nebo partner řekne něco, co tě úplně vytočí - a tvoje reakce pak vůbec neodpovídá „zločinu“, řekněme.
ADHD mozek má filtr, který se ne vždycky stihne zapnout. Zatímco neurotypický mozek reakci nejdřív filtruje a až pak ji spustí, ADHD mozek potřebuje na ten filtr trochu víc času.
DOPAMILLA: Určitě je špinavej. Viděla jsem jak vypadá filtr nad sporákem. Fuj.
Zase, Dopamillo - velmi přínosné. Ale prefrontální kortex je prostě o maličko opožděný, takže nestihne odfiltrovat to, co už je tak říkajíc „na cestě ven“ - a pak se dějí různé PR katastrofy. Ano.
A aby toho nebylo málo, náš mozek má i silnější emoce. Takže když slyšíme něco, co vnímáme jako nespravedlivé, nejsme jen trochu naštvané. Kdepak.
DOPAMILLA: Jasně, třetí světová válka hned!
Jo, může to tak působit. Nasadit brnění, jdeme do války. A je úplně jedno, jestli jde o kolegyni, kterou zákazník neprávem obviní, nebo o to, že máš pocit, že ti partner dává vinu za to, že si nevyklidila myčku. Válka bude tak jako tak.
Takže: lehce opožděný filtr + silné emoce = dost nepraktická kombinace, to se dá říct.
A když se prefrontální kortex zapne o zlomek sekundy později, slova už jsou venku. A my litujeme. Stydíme se. Připadáme si jako špatní lidé - špatné partnerky, špatné mámy. Protože to, co jsme řekly, vyznělo tvrdě.
A když se to opakuje pořád dokola, začneme si myslet, že je s námi něco špatně.
DOPAMILLA: Tak možná čas dát si malou pauzu??
Jo, Dopamillo. Možná to zní banálně, ale je to tak jednoduché. Když jsem pochopila, že se musím krotit, jinak budu působit nezdvořile - v televizi i jinde - udělala jsem přesně tohle. Zastavila jsem se. Nadechla se. A zkusila to znovu.
Už jsem zmiňovala, že když dostanu e-mail, zvládnu naťukat naštvanou odpověď během pár vteřin. Pak si ale dám pauzu, otevřu ten mail za pár minut znovu - a přepíšu ho. Ve většině případů jde totiž mnohem víc o konfrontaci než konstruktivní odpověď, když píšu pod vlivem emocí, které mě zrovna přemůžou.
Takže jsem si vlastně zavedla pauzu - a to samé jsem začala dělat i v práci. A když se dneska dívám na staré záznamy, dokážu působit klidně a profesionálně.
DOPAMILLA: Fake it till you make it!
Jo, je hezké, že ve mě máš takovou důvěru, Dopamillo. Ale problém vlastně není v tom, že nevím, co mám dělat. Problém je, že nejsem zdaleka tak profesionální, když jde o osobní vztahy. Dokážu být protivná, jedovatá a fakt nepříjemná - právě k těm, které mám nejradši.
A možná nejbolestivější je tohle: jsme neuvěřitelně přesné, když se rozhodneme někoho zranit. Protože umíme tak dobře číst lidi a atmosféru, často víme přesně, kam mířit, aby to bolelo nejvíc.
Mám víc než jeden příklad věcí, které jsem řekla svým nejbližším - a pamatuju si je dodnes.
Zásah jak od odstřelovače.
A cítíš to už v té vteřině, kdy to říkáš - že tohle byla sakra těžká munice. Ale už je pozdě.
A pokud máš děti, tak přesně víš, o čem mluvím.
Ty vteřiny, kdy jsi unavená, je chaos, a někdo zavolá „mami!“ jednou víc, než zvládneš - a ty odpovíš ostřeji, než jsi chtěla.
Ne proto, že jsi špatná máma. Ale protože jsi nestihla tu pauzu.
A proto jsou ty dvě sekundy tak důležité.
Protože nejde jen o to neublížit ostatním - jde taky o to, abys nemusela chodit po světě s pocitem, že jsi špatný člověk.
A to nejhorší? Já často vím, že to, co ze mě letí ven, je zlé. Ale nedokážu to zastavit. Takže to končí zraněnými pocity, obrovskými výčitkami a studem. Nebo spíš - končívalo. Často.
Poslední roky jsem se zlepšila. Naučila jsem se poznat, kdy si mám dát ostrý rozhovor se svojí vnitřní Dopamillou a říct jí pár pečlivě vybraných slov.
DOPAMILLA: Promiň, a co jsem jako udělala?
Samozřejmě nic, Dopamillo. Vůbec nic. Ale pointa je tahle: ta pauza mezi pocitem a reakcí je dovednost. A dovednost se dá naučit. Protože když se zastavíme a dáme mozku malou pomoc, ten trochu pomalejší prefrontální kortex - ta rozumná část mozku, pamatuješ si na toho „ředitele nemocnice“, o kterém jsme mluvily - tak ten se stihne zapnout. A když mu dáme čas, on svoji práci udělá.
A to nejlepší: pauza ti dá možnost si vybrat, jak zareaguješ. Bez pauzy žádná volba není - ADHD reaguje rovnou emocemi.
Takže si to zapamatuj, zopakuju to ještě jednou:
Pauza ti dává možnost volby.
Takže když cítíš, že to v tobě bublá. Že to vře. Že se chystáš něco říct. Že máš chuť do něčeho praštit nebo něco rozbít (hlavně tehdy!) - prostě když cítíš, že přichází vlna: pojďme to udělat konkrétně.
Když to vře, udělej tohle:
Zastav se.
Nic hned neříkej.
Zhluboka se nadechni.
A v duchu si řekni: „teď jsem naštvaná“ nebo „teď to ve mně vře“.
Pak si vyber, jak chceš zareagovat.
A teprve potom mluv.
Protože teď už mozek stihl naskočit.
Trvá to dvě sekundy. Ale přesně ty dvě sekundy většinou chybí.
A vlastně nemusíš dělat nic víc.
DOPAMILLA: Já bych stejně doporučila koupit si boxovací pytel.
A jen tak mimochodem - mluvím o pár sekundách. Jedno Mississippi, dvě Mississippi, jak by řekli Američané. Nebo možná tři. Vyzkoušej si to.
Pointa je, že nejde o několikaminutovou pauzu nebo půlhodinovou meditaci. Je to taková pauza, která v konverzaci zní úplně přirozeně - ani si jí ten druhý nevšimne.
DOPAMILLA: Politický trik je přece zopakovat otázku, zatímco si vlastně dáváš „pauzu“.
Jo, to funguje taky. Spousta politiků to dělá přesně tak - automaticky zopakují otázku a získají tím čas na rozmyšlenou. Tak proč ten trik nepoužít, že jo?
Ale - a tohle je důležité - často je opravdu zásadní, aby někdo řekl, že císař chodí nahý. To jsou ti lidé, kteří se zastanou slabších. Kteří odhalují nespravedlnost ve světě. Kteří chrání zvířata, co trpí. Kteří se starají o to, aby starší lidé měli důstojné podmínky k životu. To jsou ti odvážní, kteří stojí v první linii a berou na sebe odpovědnost.
A tady se na chvíli zastavím - protože to může znít, jako bych říkala, že máš být jemnější. Diplomatičtější. Víc se držet zpátky. A to vůbec neříkám.
Svět je plný lidí, kteří mlčí, když by měli mluvit. Kteří nechávají věci být, protože je to jednodušší. Kteří vidí nespravedlnost a říkají si, že to určitě vyřeší někdo jiný.
My takové nejsme.
My jsme ty, které se ozvou, když je kolegyně nespravedlivě osočována. Které reagují, když někdo v meetingu přejede druhého. Které nevydrží jen tak sedět a dívat se, jak se někdo trápí. To není naše chyba - to je naopak jedna z věcí, za které jsem ADHD mozku nejvíc vděčná. Záleží nám na věcech. Nahlas a bez filtru.
DOPAMILLA: A bez zbytečného zdržování, to se musí nechat.
Jo. A o tohle se připravit nechceš.
Jediné, co říkám, je tohle: ta pauza ti dává možnost volby. Nedělá tvůj hlas slabší - dělá ho přesnější. Protože když něco řekneš po dvou sekundách pauzy, jsi to ty, kdo mluví. Ne amygdala. Ne stres z celého dne. Ne třetí kafe.
Ty.
A ty přesně víš, co chceš říct. Jen potřebuješ dvě sekundy, aby se zbytek mozku přidal. A pak můžeš reagovat tak, jak si tvoji blízcí zaslouží - i když to v tobě vře.
DOPAMILLA: Někdy je prostě potřeba říct věci na rovinu.
Jo, rozhodně, Dopamillo. Někdy je to potřeba. Protože chodit kolem horké kaše většinou nevede k ničemu jinému než ke studené kaši a žádnému řešení.
Takže ano - buď odvážná, když je to potřeba. Ale dej si pauzu, když je to chytré. Nemusíš se stát jiným člověkem. Stačí přidat o dvě sekundy víc.
Takže si pamatuj: dej si pauzu, když je potřeba. Protože tě to stojí strašně málo - ale může tě stát hodně, když to neuděláš.
Díky tomu máš možnost si vybrat, jak zareaguješ. Ty dvě sekundy toho můžou zachránit překvapivě hodně.
DOPAMILLA: Jedno Mississippi, dvě Mississippi.
Vidíš, Dopamillo. I tobě to prospívá.
Než to pro dnešek zabalíme, tak bych ještě chtěla připomenout, že dnes večer, takže ve středu 29.4. pořádám webinář o tom kdo nám nastavil pro život laťku a proč vlastně nikdy nejsme dost dobré. Webinář je zdarma v 8 hodin večer, tak jestli ho stihneš, link najdeš na amygdalaparty.cz cirka 15 minut před začátkem. A ti z vás, které jsou přihlásené předem dostanou mail s linken přímo do inboxu.