S02E18 - Závislost & ADHD: Možná to není závislost. Možná se jen snažíš s ADHD přežít
Tohle je epizoda o něčem, co spousta lidí s ADHD dobře zná - ale co si až příliš často vykládáme úplně špatně. U někoho jde o jídlo. U jiného o bezhlavé nakupování, alkohol, nekonečné scrollování, hazard – nebo něco úplně jiného, co se těžko zastavuje. A může to působit jako závislost. Jako ztráta kontroly. Jako že bys to přece měla zvládat líp.
Ale co když to vůbec není tak, jak si myslíš?
Tohle není epizoda, která ti dá řešení. Tohle je epizoda, po které si přestaneš tohle vyčítat.
OK lidičky, vítejte na Amygdala party. Já se jmenuji Step a dneska musím přiznat, že tuhle epizodu pro mě bylo těžké nahrát. Ne proto, že bych nevěděla, co říct – to vím až moc dobře. Vím to už několik měsíců. Ale je těžké o tom mluvit.
A to je taky důvod, proč sedím tady s podcastem, a ne na YouTubu nebo TikToku. Protože na tohle se prostě stydím.
A přesně o tom tahle epizoda je: o vzorcích, které si vytváříme, když se snažíme zvládat svůj život – a které nás pak dovedou k tomu, že se za ně stydíme až do morku kostí.
Je to epizoda o řešeních, díky kterým jsme schopné fungovat – ale která často vedou k tomu, že nakonec fungovat přestaneme.
Jsou to strategie, které si vytváříme, protože potřebujeme nějak „přežít“ – zvládnout svět, který pro nás není nastavený. Máme mozek, který exceluje v rychlém prostředí, kde rozhodnutí během vteřin může znamenat život nebo smrt. V prostředí, kde je pohyb naprosto zásadní.
A pak žijeme ve světě, kde se náš mozek nehodí. Ve světě, kde se od nás očekává, že budeme většinu dne sedět v klidu. Ve světě, který odměňuje rutinu a stabilní, rovnoměrnou energii.
Chci, abys tohle slyšela jako vysvětlení – ne jako výmluvu. Protože máme tendenci si myslet, že je to naše vina.
A jen aby bylo jasno – ano, je to těžké. Ano, je to náročné.
U mě jde o jídlo. U tebe to může být bezhlavé nakupování. Pití nebo drogy. Nekonečné scrollování nebo hraní počítačových her. Nebo něco jiného, co se těžko zastavuje. Může to být i hazard.
Sex. Nebo něco úplně jiného. Pointa není v tom, co to je.
Pointa je v tom, co ti to přináší.
DOPAMIN: No budeš tlustá, no. Jiní přijdou o peníze. Nebo se opijí.
Dneska fakt není den na to, abys mi dělala špatné svědomí. To zvládám úplně sama – ale k tomu se ještě vrátím.
Ty způsoby, které si volíme, abychom to zvládly, mají různou míru rizika – některé škodí zdraví, některé můžou být dokonce životu nebezpečné. Některé jsou „jen“ nezdravé, jiné zkracují život. Některé vedou k finančním problémům. A některé jsou možná o něco méně nebezpečné, ale o to víc tě můžou brzdit sociálně – nebo ti prostě sežerou obrovské množství času.
Ale jedno mají společné: nesou s sebou nálepku selhání.
Že by ses měla stydět.
Že jsi prostě o něco horší člověk.
DOPAMILLA: Ale to není pravda.
No… svým způsobem není. Protože to není naše vina. Je to prostě nesoulad mezi mozkem a tím, co po nás chce okolí.
Ale – a to je důležité – pořád je to náš problém. Nemůžeš se jen opřít a říct si: „Mám ADHD. Nedá se s tím nic dělat.“
Tohle je klíč k pochopení toho, co se děje – a proč.
Problém je, že kromě pocitu, že nezvládáš svůj život, v sobě neseš i stud, který ti do hlavy zasadila společnost a tvoje okolí. Protože většina těchto copingových strategií je navíc společensky odsuzovaná – často jako slabost, nedostatek vůle nebo schopností. Takže by ses měla „vzchopit“.
Pořád dokola čtu, že lidé s nadváhou mají horší šance získat práci. Čtu články o cvičení a zdravé stravě. Slyším, jak se o tlustých lidech mluví. Vím, že bych se měla stydět – společnost mě to naučila už jako malou, když jsem viděla Metráčka.
A jo – stydím se.
Problém je, že vina ti přidává další vrstvu, se kterou se musíš poprat. Další překážku. Nejdřív mozek, který se snaží fungovat ve světě, který pro něj není zrovna ideální (řečeno diplomaticky) – a pak přijde to odsouzení. A jestli něco ADHD mozek opravdu nepotřebuje, tak je to další příkaz „tak se víc snaž“.
Protože tady je něco zásadního: vina paralyzuje.
Zodpovědnost bez viny je něco úplně jiného – to je schopnost jednat.
DOPAMILLA: Jo, mozek, který se stydí, toho moc neudělá!
Já osobně můžu říct, že mi trvalo docela dost let pochopit, co se vlastně děje. Dost přesně… asi padesát. Protože jsem si samozřejmě během života prošla různými dietami – a pak obdobími, kdy jsem zase přibrala. Jenže tímhle si přece prochází skoro všechny ženy, ne? Tak proč bych měla mít pocit, že je u mě něco jinak?
Prostě jsem nebyla dost dobrá v tom držet se nových, zdravějších návyků. Necvičila jsem dost. Nevydržela jsem. Neměla jsem disciplínu.
DOPAMILLA: Zase tolik věcí na tobě snad špatně být nemůže.
No právě.
A pak jednou sedím v šatně ve fitku. Po tom, co jsem si odběhla svých deset kilometrů, sundávám si boty – a najednou mám pocit, že se všechno zastavilo. Vím, že to zní jako klišé, ale najednou bylo prostě černo. Bylo to, jako by mě něco vtáhlo do temného prostoru s obrovskou gravitací.
Byla jsem vyčerpaná.
Byla jsem v depresi.
Už jsem nemohla dál.
A přitom jsem byla tak „šikovná“…
DOPAMILLA: Jo, šikovná hlavně v tom se úplně vyčerpat!
A právě tehdy jsem si začala říkat, že na to přece musí existovat nějaké jiné vysvětlení. Nebo jsem opravdu tak slabá, jak se zdá? Že zrovna zdravé jídlo a cvičení mě srazí až na dno?
No… odpověď jsem nedostala hned. Přišla až o několik let později. A taky s pár kily navíc, nutno dodat.
Tehdy jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že možná - jen možná - za tím vším je nějaké vysvětlení. A že to vysvětlení není špatná sebekontrola ani neschopnost držet se zdravých návyků.
Ne. Byl to dopamin. A prostředí. A úleva od bolesti.
DOPAMILLA: To budeš muset vysvětlit trochu víc.
Jo, vysvětlím. A zase se vrátíme k dopaminu. Jen na chvíli. Protože dopamin je o motivaci. O hledání. O tom, že se k něčemu přibližuješ. A u ADHD je dopaminový systém pořád trochu „v mínusu“. Ne občas. Ne jen když jsi unavená nebo otrávená. Pořád.
To znamená, že náš mozek hledá. Pořád. Něco, co by tu mezeru zaplnilo. Protože jsme v neustálém deficitu. Chemicky - tohle je prostě mechanismus v našem mozku.
Když na to myslím, vidím sama sebe jako malou postavičku v animované hře. V pozadí hraje takové to tunturuntum-tum a já se toulám lesem a sbírám houby. Hledám další a další, protože košík, do kterého je dávám, je bezedný. Pořád jdu, pořád sbírám - a košík se nikdy nenaplní.
Tak začnu sbírat i ty houby, které nejsou úplně jedlé. Možná jsou dokonce jedovaté. A tehdy - aspoň na chvíli - se košík zaplní.
DOPAMILLA: Zaplaťpánbůh.
Jo, zaplaťpánbůh. A tady je to důležité: to, co hledáme, není potěšení. Je to úleva. A to je zásadní rozdíl. My jen tlumíme mozek, který není v rovnováze.
Potěšení je něco, co vyhledáváš, protože chceš víc něčeho dobrého.
Úleva je něco, co vyhledáváš, protože chceš zbavit něčeho nepříjemného.
V tu chvíli se to cítí stejně - rozdíl poznáš až potom, nebo když se na to zpětně podíváš a analyzuješ.
A když se ten košík konečně zaplní, přestane to bolet.
DOPAMILLA: Ale dopamin přece nebolí, ne?
Ne, ne přímo. To, co bolí, je trochu složitější. A nabaluje se to postupně - začíná to už v dětství a táhne se to s námi celý život.
První věc je nedostatek podnětů. Mozek, který pořád hledá a nic nenachází, je neklidný. Není to taková ta příjemná ospalá nuda - je to nuda, která skoro fyzicky bolí. Jako svědění, na které si nemůžeš dosáhnout.
DOPAMILLA: Uf, to je strašně otravné!
Jo. Strašně. A právě proto se toho snažíš zbavit.
To druhé bych nazvala opotřebení. Ne jedno velké trauma, ale tisíce malých. Roky snažení, které nikam nevede. Zapomínání. Ztrácet přehled. Zklamat někoho. Zklamet sama sebe. A ono se to ukládá. Vrstva na vrstvu. A nakonec jsi mentálně úplně vyčerpaná. Protože jsi „špatně“.
Ale to samozřejmě nestačí. K tomu všemu musíš přidat ještě šum. Mozek s ADHD filtruje hůř než ostatní, o tom jsem už mluvila. Všechno přichází najednou - podněty, emoce, požadavky, zvuky, myšlenky.
A tyhle „zlozvyky“, které si vytváříme, jsou ve skutečnosti copingové strategie - a ten šum tlumí. Proto tolik lidí jí nebo scrolluje hlavně ve dnech, které byly obzvlášť chaotické. Já osobně mám dny, kdy cítím téměř fyzickou potřebu nacpat do sebe půlku čokolády během třiceti vteřin. Jako by to tělo prostě potřebovalo - jako drogu. Nebo jako umrtvení.
DOPAMILLA: To je regulace, Step. Jen ne ta, která zvenku vypadá hezky.
Jo. A nesmíme zapomenout na našeho starého známého - RSD. Pamatuješ, jak jsem o něm mluvila? Ta citlivost na odmítnutí, kterou spousta lidí s ADHD zažívá. Ano - i to je součást tohohle koktejlu.
DOPAMILLA: Jo, jasně… počkej… ty se snažíš zvládat něco, co vlastně ani neumíš pojmenovat… a přitom si to ještě zhoršuješ… hm… takže v podstatě hasíš oheň benzínem?
Já ti to vysvětlím, Dopamillo. Pro mě jídlo znamená, že to, co bolí, bolí o trochu míň. Na pár minut. To samé scrolling. Drogy. To bezhlavé nakupování. Hazard. To není slabost. To je tvůj mozek, který paradoxně dělá přesně to, co má - najde to, co funguje, a drží se toho.
Problém je, že to, co funguje krátkodobě, se velmi často nevyplácí dlouhodobě. Takže ano, Dopamillo - doslova hasíš oheň benzínem. Rok za rokem, spoustu let.
A pak přijde stud. Protože ty strategie, díky kterým tak nějak zvládáš každodenní život, jsou samozřejmě brané jako známka slabosti. Nebo aspoň to nám říká společnost. Že jo.
DOPAMILLA: No jo. Styď se.
A stud bolí. A mozek zase potřebuje úlevu.
To není začarovaný kruh.
To je logický kruh.
Problém je jen v tom, že ta logika je od začátku špatně nastavená.
A jen to zopakuju - není to něco, co si vědomě vybíráš.
A to nejhorší? Nezačíná to až v dospělosti. Až teď začínám chápat, že ty chvíle, kdy jsem v školce dokázala celé hodiny tiše stavět věže z kostek… že ty chvíle, kdy jsem byla ve vlastním světě a vůbec nevnímala, co se děje kolem… nebo to, jak jsem byla posedlá čtením skoro od chvíle, kdy jsem uměla spojit písmena ve slova - ano, hádáš správně. To jsou taky copingové strategie.
DOPAMILLA: Já si nějak nedokážu představit tříleté dítě v kasinu.
Ne, Dopamillo. Děti nehrají v kasinu. Nemají náhodný sex. Nepijí. Ale najdou si své vlastní verze - a ty jsou tak nenápadné, že si jich nikdo nevšimne. Ani to dítě samo.
Některé děti tráví hodiny ve světech fantazie. Samy v pokoji, na pohled klidné a hodné. Ale ve skutečnosti tam vůbec nejsou. Jsou někde jinde - tam, kde se jejich mozek konečně může nadechnout.
Některé - jako já - čtou skoro posedle. Jednu knihou za druhou. Ne proto, že jsou „šikovné“, ale protože je to jediné, co zastaví ten šum. Ponořit se do příběhu je jediné - nebo spíš nejbezpečnější - místo, kde můžu být. Tam si mozek odpočine. Pamatuju si, jak jsem dokázala být do knih úplně pohlcená - a pořád dokážu - a jak strašně mě rozčilovalo, když mě rodiče vyrušili.
Některé děti jedí potají. Některé se zasní v hodinách ve škole. Některé vkládají veškerou energii do toho, aby „četly místnost“ a říkaly to, co ostatní chtějí slyšet - protože to aspoň na chvíli ztlumí úzkost.
Žádné z těch dětí neví, co dělá. A nedělají to schválně. Jen vědí, že to funguje. Já jsem klid našla v knihách.
DOPAMILLA: No to je hrozné. Jak se opovažuješ snažit se přežít. Fakt hrůza. Teď máš aspoň dvě věci, se kterými se musíš vyrovnávat místo jedné.
Jo. Protože chodíme po světě s pocitem, že nejsme dost dobré. Že nemáme dost silnou vůli. Podívej se na mě - jak jsem sakra měla vědět, že za těmi mými neustále selhávajícími dietami stojí úplně jiný mechanismus?
Zatímco si v novinách čas od času přečteš příběhy o lidech, kteří „prozřeli“ a zhubli jen tím, že vyměnili sladkosti za nějaké ‚zdravé‘ kapustové chipsy — o tomhle se ale nemluví. O tom, že možná ve skutečnosti bojuješ proti vlastnímu mozku, když se ti to nedaří. A pak ty univerzální rady moc nefungují.
DOPAMILLA: A ty si pak připadáš ještě víc jako neschopná!
Jo. Přesně tak. A já si ani nedokážu představit, jaké to je, když si někdo kvůli tomu nadělá statisícové dluhy nebo roky sahá po návykových látkách, aby to zvládl. Já bych se možná měla cítit „šťastná“, že se jen přejídám - i když moje klouby se tak šťastně zrovna necítí.
Tohle je fakt bolestivé si uvědomit. Je mi upřímně smutno, když myslím na všechny, kteří se s tím trápili celý život - a pořád se trápí. Protože vím, jak beznadějně si člověk připadá. Jak moc si připadáš jako, žes selhala.
A ještě víc to bolí, když někdo prohlásí, že má dneska ADHD každý. Jako by to byla nějaká výhra — konečně pochopit, proč se celý život trápíš. Jako by snaha získat pomoc byla něco špatného.
DOPAMILLA: Ani nezačínej, já se vždycky hrozně naštvu!
Jo, já taky. Ale když mi došlo, že jsem možná celý život bojovala jako Don Quijote proti větrným mlýnům, bylo mi hodně smutno. A to byla možná ta nejtěžší část toho pochopení, že ADHD může být odpověď. Protože si najednou uvědomíš všechno, co jsi mohla zvládnout, kdyby tvůj mozek spolupracoval od začátku. Kolika bolesti ses mohla vyhnout. Tomu pocitu, že jsi selhání. Že makáš tak strašně moc - a stejně stojíš o tři kroky za ostatními. Nebo i víc.
DOPAMILLA: Ale podívej se na to pozitivně - aspoň víš, že to nespravíš tím, že budeš „se budeš víc snažit“!
Jo… svým způsobem to pozitivní je. I když jsi většinou unavená. Vlastně hodně unavená. A hlavně se stydíš za to, kam ses dostala. A já si pak vybavuju všechny ty situace, kdy jsem se vyhýbala lidem, protože jsem se styděla za to, jak vypadám. Všechny třídní srazy. Náhodná setkání na ulici, kdy jsem rychle přešla na druhou stranu nebo dělala, že nevidím. Všechny ty momenty, kdy jsem radši vůbec nereagovala - jen abych neriskovala TEN pohled.
DOPAMILLA: Jo… to se ani nedá vyčíslit, kolik to stojí.
To se ani nedá vyčíslit. A přitom se o tomhle skoro nemluví — místo toho se pořád řeší, jestli těch diagnóz ADHD není až moc. Ale nechme to. Jen by mě to ještě víc rozhodilo.
DOPAMILLA: Mám tě obejmout?
Díky, Dopamillo.
Ale - jen abys věděla. Nedám ti tři rychlé tipy, po kterých budeš hned v pohodě, a zítra prostě přestaneš pít nebo hrát. Já sama ještě úplně nevím, jak tuhle znalost použít k tomu, abych s tím opravdu něco udělala.
Protože pochopit, co se vlastně dělo - v čem jsem tak dlouho žila - a to všechno bez pomoci, úplně sama v tom zatraceném lese s mým košíkem na houby… to trvalo zatraceně dlouho. Trvalo, než jsem se s tím smířila. Než jsem to přijala. A teď tomu začínám rozumět. A až tomu porozumím úplně, možná teprve pak začnu hledat řešení.
Tobě chci říct jen jednu věc: pokud se potýkáš s některým z těchhle návyků - obzvlášť s těmi, které nejsou zrovna zdravé - nevyčítej si to. Možná můžeš, stejně jako já, tomu porozumět. Protože to pojmenovat pomáhá.
Jak jsem říkala na začátku - není to výmluva, je to vysvětlení. Je to začátek. Je to způsob, jak postupně sebrat sílu s tím něco udělat. Časem. Ne hned. Ne teď. Nebudu na tebe klást další nároky na výkon.
Ta největší práce je totiž v hlavě. Změnit příběh, který o sobě vyprávíš. Nejsi líná. Nejsi „beznadějný případ“. A rozhodně nemáš prostě jen „víc zabrat“, protože ostatní to zvládají. Ne.
Až se to příště stane - nezačínej tím, že se zastavíš.
Začni zvědavostí. Co se vlastně snažíš utlumit?
Pochop, co je pod tím - a pak si můžeš dát pomyslné poplácání po rameni.
Dělala jsi, co jsi mohla.
Bez pomoci.
Po mnoho let.
A ještě než to řekneš - ano, možná bereš na ADHD léky. A léky můžou pomoct opravdu hodně - dají ti lepší nástroje, lepší kontrolu impulzů, lepší soustředění. Ale nevrátí se v čase a neopraví vzorce, které se budovaly celý život. Takže si nemysli, že jsi to „měla zvládnout“, jen proto, že bereš prášky.
DOPAMILLA: Jo, tohle je tak typické. Prášky tě „nespraví“. Jen ti dají lepší startovní pozici. Kolikrát to mám ještě říkat?
Jo, Dopamillo. Je snadné tomu uvěřit, zvlášť když se to ne vždycky komunikuje dost jasně. Ale moje pointa je, že ve chvíli, kdy přijmeš, že tvoje „slabosti“ ve skutečnosti znamenají, že jsi celý život měla špatnou mapu - a že terén, který teď vidíš, je úplně jiný, než sis myslela - právě tehdy se může začít objevovat skutečná schopnost jednat.
Ne proto, že bys teď měla být „lepší“ v tom, co máš dělat. Vůbec ne. Ale proto, že konečně jdeš správným lesem se svým košíkem na houby. A možná časem začneš nacházet houby, které tě neotráví.
Jak tyhle vzorce skutečně měnit - to je na úplně jinou epizodu. Možná na víc epizod. Ale jednu věc chci, abys si opravdu zapamatovala.
Nejde o kontrolu ani o nedostatek vůle. Já vím, že to TAK PŮSOBÍ. Hlavně proto, že
A) lidé kolem tebe to zvládají bez problémů
B) společnost ti říká, že jsi selhání, když jsi na něčem „závislá“
C) bylo ti řečeno, že bys to PŘECE měla zvládnout
Ale to, co se ve skutečnosti děje, je, že se tvůj mozek reguluje pomocí nástrojů, které si našel. Není to problém charakteru. Je to mechanismus.
DOPAMILLA: Jo. Oni se pletou. Ať si zkusí žít s tvým mozkem - nebo ať trochu ztlumí ty svoje názory.
Jo, Dopamillo. To je… vlastně pravda. Vím, že může být frustrující poslouchat tohle všechno bez konkrétního řešení. Ale pravda je, že když přeskočíme rovnou k řešením, aniž bychom pochopily, co se doopravdy děje - skončíme jen u dalších neúspěšných pokusů.
Takže tohle není epizoda, po které to „spravíš“.
Tohle je epizoda, ve které přestaneš sama sebe špatně chápat.
A možná to zní jako málo - ale právě tady změna začíná. A je to docela velký krok.
Tak teď už taky chápeš, proč můj podcast není YouTube kanál. Já se prostě nedokážu vystavit té kritice, o které vím, že by přišla. Nebo spíš té vlastní. Někdy stačí jeden křivý pohled.
Ale - pokud mě sleduješ pozorně, víš, že jsem v poslední době zveřejnila pár videí, ve kterých mluvím já. Takže bych řekla, že se to trochu posouvá. Ne moc, ale trochu. A pro mě jsou to obrovské kroky.
DOPAMILLA: Jo, ale…
Jo, Dopamillo, slyším tě. Je vlastně výhra ukázat se na obrazovce? Nebyla by větší výhra zvládnout to jídlo? Jo. Souhlasím. Ale to je jedna výhra - ne ta jediná. A takhle to u spousty věcí funguje. Nevyhraješ celou válku za jeden den. Vyhraješ jednu bitvu po druhé, zatímco pořád bojuješ ty ostatní. Prostě musíš zabíjet jednoho draka po druhém. OK?
DOPAMILLA: OK teda. Já bych si taky chtěla nějakého draka zabít!
Na a abys věděla - pár dní poté, co jsem tuhle epizodu napsala, se něco stalo. Došlo mi něco, co mi předtím nedošlo. Není to řešení, ale průlom v pochopení, který by mohl být velkým krokem k tomu řešení. O tom ale budu mluvit v PROSTORU - protože to je typ rozhovoru, který potřebuje víc hloubky a víc důvěry. Takže pokud ještě nejsi členkou naší online bezpečné komunity pro ženy, budu ráda pokud se přidáš.
A teď ještě něco jiného:
Jsem právě v procesu certifikace jako ADHD koučka, a to znamená, že teď otevírám pár míst na coaching.
Pokud se v tom, o čem mluvím v podcastu, poznáváš a máš chuť na tom pracovat trochu konkrétněji, můžeš si rezervovat termín na amygdalaparty.cz. Během certifikačního období nabízím sezení za sníženou cenu.