S02E25 - ADHD burnout: Nejsi líná. Jsi vyčerpaná.
Mnoho žen s ADHD si myslí, že jsou líné, chybí jim motivace anebo jsou depresivní, když jsou ve skutečnosti vyhořelé. V této epizodě si povíme o příznacích ADHD burnoutu, o tom, proč vzniká, proč samotný odpočinek většinou nestačí – a jak se začít znovu dávat dohromady, aniž by se burnout opakoval. ADHD burnout není o tom, že by tvůj mozek fungoval špatně. Je o tom, že jel naplno příliš dlouho.
OK lidičky, vítejte u Amygdala party. Jmenuji se Step a kromě toho, že dělám tento podcast, jsem také ADHD koučka na cestě k oficiální certifikaci.
Pokud v tvém životě existuje něco, s čím bojuješ, a máš pocit, že se nikam neposouváš, ale zároveň se bojíš požádat o pomoc, protože nechceš poslouchat rady typu „prostě to udělej“ nebo „vždyť je to jednoduché“?
ADHD mozek totiž potřebuje trochu jiný přístup – a přesně s tím pracuje ADHD kouč. Pokud máš pocit, že by ti pomohl někdo, s kým si můžeš utřídit myšlenky a třeba najít řešení, které bude k ADHD přívětivější, objednej si konzultaci na amygdalaparty.cz. A pokud si nejsi tak úplně jistá o co jde, nabízím i bezplatné seznamovací sezení. :)
Tak jo, pojďme k dnešnímu tématu.
Jsi unavená. Odpočíváš. Odjedeš na dovolenou. Možná jsi dokonce na nemocenské.
A přesto se pořád cítíš prázdná. Bez energie. Bez chuti cokoli dělat. Bez radosti.
Začneš přemýšlet: Jsem v depresi? Jsem vyhořelá?
Pokud máš ADHD, možná se děje ještě něco jiného.
Může jít o ADHD burnout.
A z ADHD burnout se nevyspíš ani neodpočineš jen tak sama od sebe. Protože problém není jen v tom, že jsi unavená. Problém bývá často v tom, co tě vlastně původně vyčerpalo.
A právě o tom si dnes budeme povídat.
DOPAMILLA: To teda není zrovna veselé téma.
Ne, Dopamillo. Není. Ale je potřeba o něm mluvit. A než budeme pokračovat, musím zmínit jednu věc.
ADHD burnout není téma, které se dá vysvětlit za půl hodiny. Nemá jednu příčinu, jedno řešení ani jednu podobu. Je to souhra mnoha různých faktorů, které spolu souvisí.
Takže dnes si nakreslíme mapu. Ne podrobnou mapu, ale mapu přehledovou.
Podíváme se na to, co k vyhoření vede, jak ho poznáš a co ti skutečně může pomoct dostat se z něj ven.
Já jsem vůbec nevěděla, že lidé bez ADHD nemají tolik energie jako já.
To je věta, kterou jsem nedávno četla na sociálních sítích. Ta slečna nebo paní popisovala rozvrh, který byl zaplněný od rána až dlouho do večera. Práce. Vedlejší práce. Kurz. Koníček. Setkání s přáteli. Víkendový výlet. Znovu práce. Narozeninová oslava. Od rána do večera.
Pořád se něco děje. Protože máme pocit, že máme energii. Protože máme chuť dělat věci.
Říct něčemu ne znamená odmítnout příležitost. FOMO.
Co když ti něco uteče, že?
Problém je v tom, že ve skutečnosti nemáš o moc víc energie než ostatní.
ADHD mozek se dokáže tvářit, že něco nám dodává energii, když je to zajímavé nebo stimulující, i když je tělo ve skutečnosti už unavené. Můžeš se cítit „zapnutá“ – zaujatá, stimulovaná, motivovaná – a přesto se tvoje energetické zásoby postupně vyčerpávají. Protože tvůj nervový systém pracuje naplno. Spotřebováváš energii.
DOPAMILLA: Jo, já přece makám naplno pořád.
Ano, makáš. Ale tvůj nervový systém taky. A to už možná není úplně dobře. Protože když se nad tím zamyslíš...
Po takovém víkendu plném zajímavých aktivit dobře víš, že druhý den, když jdeš do práce, jsi vlastně vyčerpaná ještě dřív, než vůbec začneš.
Zastaví tě to?
Ani náhodou.
Pokračuješ dál. A dál.
DOPAMILLA: Hele, začíná se mi z toho trochu motat hlava. Nemohla bys trochu zpomalit?
Ne. A právě o tom to je, Dopamillo. Člověk nedokáže zpomalit. Jenže má to svou cenu, samozřejmě že má. Moc dobře vím, jaké to je – skoro celý svůj pracovní život jsem vedle práce studovala. Nebo jsem měla dvě práce zároveň. Nebo dvě práce a k tomu ještě studium.
A když se podíváš na množství věcí, které zvládneš, může to působit obdivuhodně, že?
Podívej, co všechno dokážu.
Podívej, jaký tlak vydržím.
Nejsem šikovná?
Jenže ve skutečnosti je to šílenství.
Pojďme se podívat na to, co nás k tomu vede. Vypadá to jako energie. Vypadá to jako silná vůle.
Ale není to ani jedno. A není to ani špatné plánování.
Je to mozek, u kterého brzda často přichází pozdě.
DOPAMILLA: Počkej, to zase budeš mluvit o autech a benzínu?
Myslím, že musím, Dopamillo. Protože je to velmi srozumitelný obraz. Představ si svou energii jako nádrž na benzín. Ta pojme určité množství energie. ADHD mozek nemá větší nádrž než ostatní, ale máme pokažený měřitel paliva. Ta ručička prostě ukazuje nesprávně. Nevšimneme si, že energie ubývá, dokud se nerozsvítí kontrolka – nebo dokud motor najednou nezastaví uprostřed dálnice. Neurotypický člověk už mezitím míří k čerpací stanici, protože mu tělo dalo jasně najevo: jsem unavená, potřebuju si odpočinout.
ADHD mozek jede dál bez zaváhání. Vždyť máme spoustu energie, říká nám naše tělo. Jenže si neuvědomuje, že už jede na poslední zbytky rezervy. Nádrž se vyprazdňuje. A pořádně.
Někdy to tušíš. Jindy přijde pád úplně nečekaně.
ADHD mozek není jen špatný v rozpoznávání toho, že nádrž začíná být prázdná. Mnoho z nás se navíc naučilo strategii, která funguje překvapivě dobře. Protože signály, že nám dochází energie, dostáváme.
Jen jsme se naučily reagovat způsobem, který nám sice vždycky fungoval ale nikdy neprospíval.
Když ztrácíme soustředění, snažíme se víc.
Když nestíháme, snažíme se víc.
Když jsme unavené, snažíme se víc.
A funguje to. Až do chvíle, kdy to fungovat přestane.
Problém je, že ADHD-burnout je jeden z mála problémů, u kterých větší úsilí často situaci
zhoršuje.
Když je ADHD-burnout způsobeny tím, že jsi podávala příliš vysoký výkon příliš dlouho - nemůžeš se z něj dostat tím, že zvýšíš výkon.
DOPAMILLA: Ale to tě stejně nezastaví.
Ne, nezastaví. A co tě vlastně drží v chodu?
Zvenku vypadáš jako člověk, který toho zvládá hodně. Výkonná žena. Multitaskerka. Vždycky k dispozici. Nechceš nikoho zklamat a věříš, že tvoje hodnota jako člověka se měří tím, čeho dosáhneš.
Samozřejmě že tomu věříš – celý život jsi dostávala zpětné vazby, které ti to potvrzovaly. Vždycky bylo něco, co jsi mohla udělat lépe, udělat víc nebo jinak. Komentovalo se to, co jsi dělala - ne to, jaká jsi. A tak jsi se naučila, že výkon je to, na čem záleží. Podle toho tě měřili.
Takže si na sebe vždycky naložíš ještě o trochu víc.
DOPAMILLA: Jasně. Protože jsem taková šikovná holka.
Přesně tak.
A uvnitř jsi člověk, který nikdy nevypíná. Který pořád přemýšlí. Který o sobě pochybuje. Který špatně spí, jí, aby se reguloval, scrolluje, aby se uklidnil – a druhý den ráno vstane a začne znovu.
A věděla jsi, že pokaždé, když přepínáš mezi úkoly, tě to stojí energii? A ne málo. Ve skutečnosti docela hodně. A s ADHD mozkem přepínáš mezi úkoly prakticky pořád.
DOPAMILLA: Nový koníček? Prosím? Nechceš náhodou novýho koníčka?
Dopamillo, snažíme se tu být vážné.
A co tělo? Chronická bolest. Trávicí potíže. Úzkost. Věci, které často dostanou každá svou vlastní diagnózu. Ale ve skutečnosti spolu souvisejí.
Není divu, že je takový způsob života vyčerpávající.
A k tomu ještě ta neviditelná práce, kterou mnoho žen s ADHD vykonává bokem. Práce, kterou si samy nevybraly, ale přesto do ní byly naverbovány a vyškoleny. Maskování.
Posloucháš mnohem pozorněji, protože se bojíš, že ztratíš nit. Plánuješ si, co řekneš, zatímco ten druhý ještě mluví. Na poradě sedíš v klidu, i když tvoje tělo křičí po pohybu. Předstíráš, že si něco pamatuješ, i když si to nepamatuješ.
Jsi vycvičená tak dobře, že to děláš automaticky. Už si ani neuvědomuješ, že to děláš. Ale tvoje tělo to ví.
Prostě ti ta nádrž na energii kape, kapka za kapkou, den za dnem.
DOPAMILLA: Teče to jak cedník! Step, já jsem unavená už jenom z toho, jak tě poslouchám.
Ano. A těch děr je ještě víc.
RSD – neustálá pohotovost, aby ses vyhnula tomu někoho zklamat nebo udělat něco špatně. Ten strach, který v sobě nosíš čtyřiadvacet hodin denně, ti ukrajuje z energetického rozpočtu i ve dnech, kdy se vlastně nic zvláštního neděje.
A pak je tu perfekcionismus, který ti říká, že pokud to nemůžeš udělat dokonale, nemá smysl to dělat vůbec. Že požádat o pomoc je prohra.
DOPAMILLA: Prohra? Jakože mluvíme o Waterloo, jo?
A pak jsou tu hormony. To si zaslouží samostatnou epizodu – a ta přijde. Ale důležité je vědět, že dopamin a estrogen spolu úzce souvisejí. Když hladina estrogenu kolísá – během cyklu, po porodu nebo v období perimenopauzy – přímo to ovlivňuje, jak dobře funguje dopaminový systém. To, co bylo minulý týden snadné, je najednou tenhle týden naprostá katastrofa.
DOPAMILLA: Chodící katastrofa. Já to říkám pořád!
A teď chci, abys se na chvilku zastavila.
Ne proto, abys si dělala poznámky. Ne proto, abys začala plánovat. Jen proto, aby to vůbec mělo čast rezonovat.
Protože pokud se v něčem z toho poznáváš, není divu, že jsi unavená. Vůbec není divu. Nebyla jsi líná. Nebyla jsi slabá. Jela jsi dlouhou dobu s prázdnou nádrží ve světě, který není pro tvůj mozekpostavený . A dělala jsi to, aniž bys věděla, proč je to pro tebe mnohem těžší než pro ostatní.
Je vyčerpávající pořád věřit, že je s tebou něco špatně.
Takže ať je to jasné: Není s tebou nic špatně. Jsi dost taková, jaká jsi.
Nemusíš podávat výkon celého konzultačního týmu, abys byla dobrým člověk.
DOPAMILLA: Chápeš to vůbec?
Ano, chápu. Protože jsem si tím prošla. Víckrát než jednou. Říká se tomu ADHD burnout. A právě proto, že mi tohle nikdo nevysvětlil, není divu, že se mi to nestalo jen jednou.
A existují poměrně jasné signály. Protože taková vyhoření často přicházejí v cyklech. Není to jeden velký kolaps, ale série pádů a následujícího zotavení. Myslíš si, že už jsi v pořádku, rozjedeš se znovu na stejnou úroveň – a znovu narazíš.
DOPAMILLA: Myslím, že by sis měla zajít do autoškoly.
Takže když jsem tenkrát seděla v posilovně, jak jsem se o tom už zmiňovala, sundala si boty a nebyla schopná udělat už vůbec nic dalšího, mířila jsem do velmi temného období. Tentokrát to pro mě totiž působilo skoro fyzicky. Jako by mě něco vtahovalo do černé díry.
Pamatuješ si tu palivovou nádrž? Přesně to se stane. Auto zastaví uprostřed silnice. A v tu chvíli nestačí jen trochu dotankovat. Musíš do servisu, protože motor se zadřel.
DOPAMILLA: Tak tu fakturu za opravu bych platit nechtěla.
Ne, ta je opravdu drahá.
A to nejhorší? Burnout se může plížit nenápadně. Neuvědomíš si ho, dokud není pozdě.
A ironické je, že často přichází po období, které zvenku vypadá velmi úspěšně. Něco se ti povedlo v práci. Dokončila jsi studium.
DOPAMILLA: Jo, třeba když pracuješ a pracuješ a pracuješ… a první den dovolené padneš nemocná?
Ano, přesně něco takového.
Často jsou nejdřív vidět fyzické příznaky a člověk se snaží léčit právě je. Pokud máš nediagnostikované ADHD, možná jsi mezitím dostala jinou diagnózu: fibromyalgii, zažívací potíže nebo úzkosti. Někdy existují vedle sebe a někdy úplně překryjí ADHD, které je pod tím vším.
Tělo je přetížené a zoufale volá o pomoc – ale léčí se příznaky, ne příčina. Pořád stejné auto, jen teď odchází podvozek, protože si nikdo nevšiml, že každý den jezdí po stejné rozbité silnici.
DOPAMILLA: Ne, protože musíš opravit tu silnici!
Přesně tak.
Já sama jsem měla zánět v těle, který nikdo nechápal. Bolesti. Sotva jsem se dokázala zvednout z postele. Lékař se soustředil na fyzické příznaky. Ne na jejich příčinu.
Ale nemůžu mu to vyčítat. Neměla jsem ani tušení, že bych mohla mít ADHD.
Tak jak by to mohl vědět on, že jo?
DOPAMILLA: No jo, jedině kdyby to byl jasnovidný doktor.
Ano. A těch zase tolik není.
Kdybych měla vyhoření hodně zjednodušeně shrnout: svůj mozek jsi tlačila trochu moc a trochu moc dlouho. Burnout neznamená, že mozek nefunguje. Znamená to, že je vyčerpaný.
DOPAMILLA: Tomu naprosto rozumím. Já jsem vyčerpaná už jen z toho, jak tě poslouchám.
Jak tedy poznáš, že se k vyhoření blížíš? Nebo že už v něm jsi?
Tělo začne mluvit. Ztuhne ti krk a ramena. Ráno tě bolí čelist, protože jsi ve spánku skřípala zuby. Srdce bije o něco rychleji, než by mělo. Bolest hlavy nechce odejít. Žaludek reaguje na všechno.
A pak je tu to uvnitř. Nedokážeš vypnout. Ani večer. Ani o víkendu. Ani na dovolené.
Myšlenky jedou dál, i když se tělo už zastavilo.
A u některých lidí se začne dít ještě jedna zvláštní věc s časem.
Sedneš si na pět minut – a najednou je pryč hodina, aniž bys vlastně věděla, co jsi během ní dělala. Ne proto, že by tě něco fascinovalo. Prostě jsi byla mimo.
Nebo jednoho dne se podíváš a řekneš si: Kam zmizel květen? Vždyť byl právě duben a najednou je červen.
Dny plynou. Týdny plynou. A ty máš skoro pocit, že svůj život pozoruješ skrz okno, místo abys ho skutečně žila.
Začneš se stahovat do sebe. Od přátel. Od rodiny. Od věcí, které jsi měla ráda. Ne proto, že bys chtěla. Ale proto, že už nemáš co dát.
Pomalu se do tebe vplíží určitá tvrdost. Vždycky ti na všem záleželo, ale najednou ti to začíná být jedno. Stáváš se cynickou. Ironickou způsobem, který už není vtipný. Odcizenou.
Začneš pochybovat sama o sobě. Zamkla jsem dům? Mám u sebe telefon? Řekla jsem to šéfovi? Zavolala jsem do školky? Mozek je tak přetížený, že krátkodobá paměť začne vynechávat.
A na to poslední mám jeden příklad.
Jednou jsme jeli na návštěvu k tchyni.
Po čtyřiceti minutách v autě se můj mozek zeptal: Kam jsem dala jsou klíče od domu?
A já si najednou nemohla vzpomenout. Úplně černá díra.
Řekla jsem partnerovi, který seděl vedle mě, jestli by se po nich nemohl podívat.
Na svém obvyklém místě v autě nebyly.
„Nezůstaly viset doma v zámku?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděla jsem. „Tím jsem si jistá.“
Jenže vlastně jsem si jistá nebyla. Protože jsem věděla, že si jistá být nemůžu. Občas takové věci zapomínám.
Takže jsem následující hodinu v hlavě přehrávala celý odjezd. Byla jsem si jistá, že jsem klíče vytáhla ze dveří. Byla jsem si jistá, že jsem zkontrolovala, jestli je zamčeno. Ale co se stalo potom?
Neměla jsem tušení.
Mohly mi vypadnout z ruky a ležet někde na trávníku.
Mohly být v kleci u psů, protože jsem je tam možná položila, když jsem nakládala psy do auta.
Mohly být pod mikinou, kterou jsem hodila na zadní sedadlo.
Ale úplně nejvíc jsem přemýšlela nad tím, jestli jsem je přece jenom nemohla nechat v těch dveřích.
Když jsme dorazili na místo, vstala jsem ze sedadla a partner se na mě podíval.
„Ty jsi během celé cesty nic necítila?“
„Ne,“ odpověděla jsem.
Já jsem na těch klíčích celou dobu seděla.
DOPAMILLA: Takže další krok bude asi šňůrka na krk, ne?
Jo. Možná je to vlastně docela dobré řešení.
Jenže tohle všechno je děsivé. Zvlášť pokud jsi vyhoření nikdy nezažila a netušíš, že jsou to signály, které bys měla brát vážně.
Když je systém přetížený, něco musí ustoupit. A velmi často jsou to právě věci, kterých si všimneme jako prvních: paměť, soustředění, organizace a schopnost udržet si přehled o vlastním životě.
Kdo je ta zapomnětlivá a cynická osoba, která se mi nastěhovala do domu?
A pak možná přijde ten okamžik.
Koupelna. Podlaha. Pláč.
Ne proto, že by se stalo něco konkrétního.
Ale proto, že tělo konečně dostane prostor.
Není to zhroucení.
Je to tvoje tělo, které konečně říká to, co se ti snaží říct už velmi dlouho.
DOPAMILLA: Protože všechno je důležité! Všechno se musí udělat! Musíme být u všeho!
Pokud teď sedíš a rozhodně kroutíš hlavou: „Ne, ne, na mém seznamu úkolů není nic nedůležitého,“ tak pro tebe mám doplňující otázku:
Jak ti tahle strategie funguje?
Pokud jsi celý svůj život všechno označila za životně důležité a výsledkem je, že tu teď sedíš vyčerpaná, podrážděná a zahlcená, pak nemáš problém s organizací. Snažíš se vyjednávat s realitou.
DOPAMILLA: Já vyjednávám se vším. O všem se dá smlouvat!
O tomhle se smlouvat nedá, Dopamillo. Pravda je taková, že máš omezené množství energie.
Pokud odmítáš rozhodnout, co je méně důležité, rozhodne za tebe tvoje tělo. Možná ne příští týden. Možná ne za měsíc. Možná ani ne za dva roky. Ale přijde to. Tělo udělá takový ředitelský rozhodnutí. A pak havaruješ. A v tu chvíli se všechno stane nedůležitým, ať chceš, nebo ne.
Takže tvoje volba není, jestli snížíš nároky. Tvoje volba je, jestli to uděláš dobrovolně a podle vlastních pravidel, nebo počkáš, až to za tebe udělá tvůj systém.
ADHD vyhoření není jedna jediná věc. Je to palivová nádrž plná malých dírek, ze kterých neustále po troškách uniká energie – a žádná z nich není vidět na ukazateli.
DOPAMILLA: Tak tu nádrž bych teda opravovat nechtěla!
Ne, Dopamillo. To naprosto chápu. Je tam spousta proměnných a zabere to čas. Mnohem víc času, než by člověk čekal. Protože nestačí si jen odpočinout. Musíš začít používat svůj mozek jinak. A to je velká práce. Dnes nepůjdu do detailů, protože by to vydalo na celou samostatnou epizodu. Ale pojďme se aspoň rychle podívat na to, co skutečně pomáhá a kde můžeš začít.
Takže. Když už jednou sedíš na podlaze v koupelně a pláčeš, co máš dělat?
Když jsi v burnoutu dlouho, tvoje tělo je doslova v chronickém stresovém režimu. Stresový systém jede naplno celé týdny, měsíce, někdy i roky. Nervový systém nerozlišuje mezi „nebezpečným tygrem“ a „patnácti nepřečtenými zprávami a blížícím se deadlinem“. Reaguje na oboje stejně.
A právě tady se dostáváme ke jménu tohoto podcastu: Amygdala. To je poplašné centrum mozku. Amygdala totiž neumí rozeznat skutečné ohrožení života od sociálního ohrožení. Pokud se bojíš odmítnutí, tvůj mozek reaguje, jako by proti tobě stál rozuřený tygr. Nervový systém produkuje stresové hormony tak dlouho, až se celý mechanismus zablokuje a tělo zůstane uvězněné v trvalém stresovém režimu.
DOPAMILLA: Jo, tygři jsou úplně všude!
To tedy jsou, Dopamillo. Přijde mi fascinující, že náš mozek funguje právě takhle. Tygr nebo projektový deadline? Tygr!
První věc, která se musí stát, je zklidnit samotný poplašný systém. Neřešit problémy. Ještě nevymýšlet plán. Jen ztišit alarm.
Pro mě to znamenalo pohyb v přírodě bez cíle a bez účelu. Prostě jít na procházku. Ne trénovat. Žádné výkony. Teď ne.
A znamená to také snížit očekávání. Z vyhoření se nedostaneš za týden.
DOPAMILLA: Jo, ale práce...
Ano. Práce. Ta bude muset počkat.
Jedna z věcí, která může pomoct, je snížit počet věcí, na které musíš vydávat energii. A myslím tím opravdu úplně obyčejné věci. Třeba jíst nějakou dobu každý den stejnou snídani. Protože o jedno rozhodnutí méně znamená o jednu zátěž méně. Méně podnětů večer. Vypnout obrazovky dřív, než si myslíš, že je potřeba. Nebo telefon odložit úplně.
Ale pokud už jsi opravdu tvrdě narazila, často mluvíme o něčem víc než jen o drobných úpravách.
Já jsem to v minulosti řešila dvěma způsoby. Buď jsem změnila práci na něco, co nevyžadovalo příliš přemýšlení – manuální práci, při které jsem mohla snít s otevřenýma očima a nechat mozek odpočívat. A fungovalo to skvěle.
Nebo jsem skončila na nemocenské. Ale ne kvůli vyhoření, protože to jsem si samozřejmě zamaskovala.
DOPAMILLA: Jasně. Ty bys dokázala zamaskovat snad i zlomenou nohu, ne?
To je dost možné. Protože přijímat pomoc není zrovna něco, v čem bychom vynikaly, jak sama nejspíš víš.
Když je náš mozek unavený, je opravdu unavený. Nedokáže se učit, plánovat, určovat priority ani dělat dobrá rozhodnutí, protože všechny zdroje spotřebovává na to, aby zvládl přítomný okamžik. A když ho nutíš předstírat, že je všechno v pohodě, no tak tomu budou odpovídat i ta rozhodnutí. A ne vždycky budou zrovna chytrá...
DOPAMILLA: Ještě že se tě nikdo nezeptal, jestli nechceš vyloupit banku...
Doufám, že to bych snad dokázala rozhodnout..
A nejhorší je, že vlastně nechápeš, proč si připadáš pomalejší než obvykle.
A pointa zůstává stejná: nejdřív musíš zklidnit poplašný systém. A znovu opakuju – nejde to rychle.
Pokud byla příčinou maskování, perfekcionismus, hyperfokus, RSD a energetická bilance, která dlouhodobě nevychází, nepomůže si vzít týden volna a potom se vrátit přesně ke stejným vzorcům chování.
DOPAMILLA: Ale prosím tě. Já budu za týden v pohodě.
Ne.
A právě tady se spousta z nás chytí do pasti. V den, kdy se začneš cítit o trochu lépe, si neřekneš: „To je skvělé, budu pomalu pokračovat.“
Kdepak.
Řekneš si: „Konečně! Teď doženu všechno, co jsem posledních šest měsíců nestihla!“
A jsme tam zase na začátku.
DOPAMILLA: To zní jako výborný plán.
Ano. Až do chvíle, kdy znovu narazíš.
Dostat se z vyhoření neznamená vrátit se co nejrychleji na plný výkon. Znamená to postupně znovu budovat svou kapacitu. A začíná to tím, že se naučíš rozpoznávat, co ti energii doplňuje a co ti ji bere.
A to není vždycky tak jednoduché.
Některé věci jsou zábavné a přitom tě úplně vyčerpají. Jiné jsou nudné, ale energii ti vracejí. Takže to, že máš něco ráda, to není moc spolehlivé měřítko.
Podívej se na mě. Miluju zapadnout do rabbit hole. Minulý týden jsem se úplně ponořila do něčeho strašně zajímavého.
DOPAMILLA: Jo. A když si teď ani nepamatuješ, co to bylo, tak to muselo být fakt strašně zajímavé.
To není podstatné, Dopamillo. Podstatné je, že jsem poznala, že do toho rabbit hole padám. Ach ano, skočme po hlavě, že? Jenže já už vím, že když to udělám, budu potom špatně spát. Mozek pojede dál a dál a nevypne. A to mě vyčerpává.
Takže jsem se nejdřív sama sebe zeptala: Můžu si to teď dovolit? A skončila jsem po půl hodině. Ne proto, že bych nechtěla pokračovat. Ale protože už vím, jaká bude cena, když z toho bude místo půl hodiny hodiny tři.
A to je vlastně ten nejdůležitější nástroj. Neptej se: „Je to zábava?“
Ptej se: „Kolik mě to stálo potom? Měla jsem ještě energii? Měla jsem energii i druhý den?“
Pokud už sis někdy vyhořením prošla, bývá snazší ty signály rozpoznat. Jenže bohužel se často ukážou až ve chvíli, kdy už je ten burnout rozjetý.
Takže ti dám pár příkladů toho, co se ti tělo snaží říct:
Úplně odpadneš a spíš několik hodin v kuse, jakmile k tomu dostaneš příležitost.
Odjedeš na dovolenou a první den onemocníš. Pokaždé.
Máš volný den a nezvládneš vůbec nic. Jen sedíš a koukáš do zdi.
Začneš cestou z práce brečet v autě a ani nevíš proč.
Tělo odmítá vstát z postele, i když hlava říká, že musíš.
Netěšíš se na nic. Ani na věci, které normálně miluješ.
To neznamená, že jsi nemožná.
Nepotřebuješ se snažit ještě víc.
To se ti jen tvoje tělo snaží něco říct.
A pamatuj: i když se z vyhoření dostaneš, pořád budeš mít ukazatel, který lže.
Takový, který hlásí: „Jasně, benzínu je spousta,“ zatímco ve skutečnosti už zase jedeš na rezervu. Proto se musíme naučit naslouchat svému tělu.
DOPAMILLA: Hele, není náhodou zakázané říkat, že se musíme něco naučit líp? Vždyť my už jsme šikovné až až.
To máš naprostou pravdu. Ale tady udělám výjimku. Protože tělo se snaží dát najevo, že je unavené, a my mezitím předstíráme, že nádrž je plná. ADHD burnout není jako zlomená ruka. Nezahojí se a pak ji používáš úplně stejně jako předtím.
Pravděpodobně nikdy nebudeš „stoprocetní“ způsobem, v jaký doufá tvůj mozek - a v co doufáš i ty.
Není to cílová stanice, do které jednoho dne dorazíš. Spíš se postupně naučíš rozpoznávat signály o něco dřív. Ukazatel začne být o trochu spolehlivější.
Naučíš se doplňovat nádrž ještě předtím, než bude úplně prázdná. Tedy alespoň poté, co už jsi párkrát nabourala...
DOPAMILLA: Já bych to viděla na zelené smoothie a retreat s jógou, Step.
Jde o to postupně upravovat svůj život – čemu říkáš ano a na co vynakládáš energii. Nezačíná to velkou životní revolucí. Možná to začíná tím, že si tento týden vypneš notifikace v telefonu. Nebo že řekneš ne jedné věci, které bys normálně řekla ano. Vyber si jednu jedinou věc. Jen jednu. A příští týden v tom pokračuj dál.
Nedá se žít tak, jako by každá volná vteřina musela být něčím zaplněná. Prostě nedá.
DOPAMILLA: Ne, nedá. Já už na tenhle kolotoč nemám sílu.
A všechno, o čem jsme mluvily jako o příčinách, jsou zároveň věci, na kterých je potřeba postupně pracovat. Maskování tě vyčerpává, takže nemůžeš dál maskovat ve stejné míře a očekávat, že se něco zlepší. Perfekcionismus tě vyčerpává. RSD tě vyčerpává. To, že si neříkáš o pomoc, tě vyčerpává.
Nemůžeš léčit jen samotné vyčerpání a nechat všechny díry otevřené. Nádrž pořád teče.
DOPAMILLA: Jasně. Tak s tím prostě přestaň. Jednoduché.
Ne, Dopamillo. Jednoduché to není. Ale je to možné. A začíná to tím, že pochopíš, co tě vlastně stojí kolik energie – a o tom teď víš o něco víc než před třiceti minutami.
Je dost možné, že se k tomuhle tématu během roku ještě vrátím, protože je toho opravdu hodně, o čem se dá mluvit. Dnes jsme se jenom seznámily s tím hlavním.
Prevence je ve skutečnosti něco mnohem většího než jen vytvořit si barevný rozvrh úkolů nebo o něco častěji říkat ne. Jde o to vybudovat si život kolem svého mozku – místo toho, abys svůj mozek dál tlačila do života, který pro něj vůbec není postavený.
Je to téma, které je pro mě tak důležité, že jsem o něm napsala celou knihu. Jmenuje se The Habitat Shift a doufám, že vyjde na podzim.
A teď v červenci si vyzkoušíme malý experiment. Pošlu vás na dovolenou. Trochu jinou dovolenou. Jen počkej. Začínáme první epizodou 1. července a pak dostaneš každý den po celý měsíc krátkou epizodu.
Připrav se na výpravu s Amundsenem. Hodně štěstí!
Pokud se ve všem tomhle cítíš sama a myslíš si, že by bylo fajn být součástí skupiny, kde všichni řeší podobné věci a všichni rozumí tomu, o čem mluvíš, tak bych tě ráda pozvala do naší komunity PROSTOR. Je to místo kde si můžeme povídat a navzájem si pomáhat vytvářet lepší život s ADHD. Pokud tě to zaujalo, můžeš jít na amygdalaparty.no a koukni na to. Nemusíš být nějak aktivní, můžeš se jenom číst a sledovat.