S02E24 - Dovolená & ADHD: Potřebuješ dovolenou po dovolené?
Potřebuješ dovolenou po dovolené? Pak v tom nejsi sama. V téhle epizodě si budeme povídat o ADHD mozcích, letním FOMO, výletech s kamarádkami, Machu Picchu, brusinkách v dešti a o tom, proč se někdo vrací z dovolené plný energie, zatímco jiný potřebuje ještě týden, aby se z ní vzpamatoval. Možná odpočinek neznamená dělat co nejméně. Možná jde spíš o to dělat to, co ti energii vrací.
OK lidičky, vítejte u Amygdala Party. Jmenuji se Step a dneska si budeme povídat o dovolené.
Ale ne o té dovolené, kterou vidíš na Instagramu. O té druhé.
Než začneme, chci zmínit, že teď přijímám nové klientky na ADHD coaching. A protože potřebuju hodiny k certifikaci, cena je momentálně poloviční. Nejsi si jistá, jestli je coaching něco pro tebe? Můžeš si objednat bezplatné seznamovací sezení na amygdalaparty.cz
A teď zpátky k dovolené.
Před lety jsem pomáhala svojí mamce naplánovat vysněný výlet do Norska. Ona a její parta kamarádek slavily šedesátiny. Zařídila jsem logistiku, pár dní bydlely u mě a pak se vydaly na cestu samy.
Když se vrátily, mamka vypadala strašně unaveně.
DOPAMILLA: Není divu, že byla unavená. Víš vůbec, jak je Norsko obrovské?
Jo, to vím. Ale nemyslím si, že ji vyčerpaly ty kilometry. Jsem si skoro jistá, že během celé cesty neměla ani jeden opravdu odpočinkový den. Ne proto, že by od ní kamarádky něco vyžadovaly, ale protože na sebe sama vzala plnou zodpovědnost za to, aby si to všechny užily. Aby si každá z výletu něco odnesla. Aby nikdo nebyl zklamaný.
Tuhle zodpovědnost si zabalila do kufru už doma. A váží víc než zavazadla. A to zvláštní je, že ji o to nikdo nepožádal. Nikdo jí tuhle práci nepřidělil. Prostě si ji vzala sama. A myslím, že spousta z nás dělá úplně to samé.
Odjíždíme na dovolenou s pocitem, že musíme mít všechno pod kontrolou. Že se musíme postarat, aby se všichni měli dobře. Aby za své peníze dostali maximum. Aby nikdo nebyl zklamaný.
A možná právě proto se vracíme stejně vyčerpané, jako jsme odjížděly.
Možná je v pořádku trochu povolit. Možná je v pořádku nemít všechno pod stoprocentní kontrolou. Pořád.
A o tom tahle epizoda vlastně je. Ne o tom, kam jedeš na dovolenou. Ale o tom, kým jsi, když tam jsi.
Sama jsem se po dovolené cítila vyčerpaná už mnohokrát. Ale ještě snazší je vidět to u někoho jiného, stejně jako jsem to viděla u své mamky.
DOPAMILLA: Jako že potřebuješ dovolenou po dovolené?
Jo. Přesně tak.
Na dovolenou se většinou těšíme. Je to něco, co nás drží nad vodou. „ježíši, jsem úplně vyčerpaná, ale brzy budu mít dovolenou, tak si konečně odpočinu.“
A ta očekávání rostou a rostou s tím, jak jsme unavenější. Tentokrát si přece OPRAVDU odpočineš. Tentokrát si to OPRAVDU užiješ.
DOPAMILLA: To je past.
Jo. Je to past. Protože když ke konci dovolené zjistíš, že nejenže k žádnému velkému odpočinku nedošlo, ale že jsi možná ještě unavenější než na začátku, přichází panika.
Protože nádrž je prázdná.
Protože máš pocit, že jsi selhala. Že nezvládáš ani dovolenou.
A energie už sotva zbývá na cestu domů. A teď nemluvím o autě. Mluvím o tvé vlastní nádrži.
A to nejhorší?
Za rohem už čeká práce.
DOPAMILLA: Počkej, já myslela, že dovolená je od toho, aby si člověk odpočinul.
To taky je, Dopamillo. Jenže i když strávíš dva nebo tři týdny na pláži nebo na chatě, můžeš mít nakonec pocit... že jsi stejně bez energie jako předtím.
DOPAMILLA: Ne, Step. To přece není možné.
Ale je. Až moc dobře možné. Sama jsem to zažila několikrát.
Teda musím přiznat, že na pláži jsem nevydržela déle než jeden den v kuse od sedmé třídy, ale na dovolených, kde jsem si zas až tak moc neodpočinula jsem byla mnohokrát.
Jenže odpočívat se dá různými způsoby.
A možná ještě důležitější je jedna věc: člověk musí vůbec umět odpočívat. A to není něco, co by nám s ADHD mozkem šlo vždycky úplně snadno. Tak co, podíváme se na to spolu?
DOPAMILLA: Když mi pak dovolíš jet na dovolenou?
Můžeš si dát prodloužený víkend, Dopamillo.
Ale nejdřív ti položím pár otázek. A odpověz si na ně opravdu upřímně.
Když jsi na dovolené — kým vlastně jsi?
Jsi ta, která se stará o to, aby měl každý co dělat? Aby se nikdo nenudil? Aby všechno klapalo podle plánu?
Jsi ta, která udržuje konverzaci v chodu s lidmi, se kterými se ti vlastně vůbec nechce mluvit – protože si přece nesmí myslet, že jsi nezdvořilá?
Jsi ta, která už plánuje zítřek, zatímco ostatní si užívají přítomný okamžik?
A i když „neděláš vůbec nic“ – co vlastně děláš?
Kontroluješ, jestli jsou všichni v pohodě? Přemýšlíš, co budete večeřet? Přemítáš, jestli jsou všichni spokojení?
Přesně tak.
A nemluvím teď o tom, kdo vaří nebo rezervuje hotel. Mluvím o něčem mnohem méně viditelném. O mentální zátěži. O té odpovědnosti, kterou nikdo nevidí, ale někdo ji vždycky nese.
Protože ta praktická část pak přijde skoro sama. Když máš pocit, že jsi zodpovědná za to, aby se všichni měli dobře, začneš plánovat. A když plánuješ, je potřeba věci zařídit. A pak je buď uděláš sama, nebo musíš uhánět někoho jiného, aby je udělal. A i to stojí energii.
A vůbec nemusí jít o děti nebo rodinu. Může to být parta kamarádek, partner, kolegové na firemním akci.
Nebo jen ty sama – a tvoje vlastní představy o tom, jaká by dovolená měla být a co by ti měla přinést.
Nezačíná to u letenek. Začíná to v mozku.
DOPAMILLA: A bože, tam je přece provoz už tak dost hustý, ne?
Jo, to teda je.
Ale zažila jsem, co se stane, když opravdu pustíš otěže. A můžu ti přesně popsat, jaké to bylo.
Mám partu kamarádek a jezdíme spolu na prodloužené víkendy. Jsme čtyři a vždycky jsme se společně domluvily, kam pojedeme. Každá měla pár přání, co by chtěla na místě zažít, takže program jsme vlastně vytvářely společně.
Jednou jsem ale byla úplně zahlcená prací, a tak jsem řekla na rovinu: „Nemůžu se podílet na plánování, ale ráda pojedu s vámi.“ A když jsem stála na letišti, pamatuju si, že jsem řekla: „Já se jen vezu. Nemám vůbec tušení, co budeme dělat.“ A cítila jsem se zvláštně uvolněně. Protože jsem nenesla žádnou zodpovědnost za divadelní lístky, za hledání restaurací, za hotel, za památky. Prostě za nic.
Nemusela jsem řešit vůbec nic. Jediné, co jsem musela udělat, bylo vzít si pas, zaplatit letenku a dorazit na letiště. Dokonce si už ani nepamatuju, kam jsme tehdy letěly. Ale pamatuju si ten pocit. Ten pocit, že za nic nezodpovídám.
DOPAMILLA: Takže jsi byla v podstatě pětileté dítě na výletě.
Jo. A bylo to boží.
Ale chci se zeptat na něco jiného. Napadlo tě někdy zamyslet se nad tím, co vlastně na dovolené děláš?
DOPAMILLA: Jím zmrzlinu!
Jo, ty jíš zmrzlinu, Dopamillo. Ale já se ptám posluchaček.
Protože máme tendenci přebírat na dovolené různé role, aniž by nás do nich kdokoliv jmenoval.
Když jsi ta, která řeší logistiku a stará se, aby všichni dorazili tam, kam mají.
Když jsi ta, která vymýšlí program, aby se nikdo nenudil.
Když jsi ta, která se stará o jídlo.
A pokud navíc cítíš odpovědnost za to, aby si všichni „užívali“, „odpočinuli si“ a „měli pohodu“...
Máš vlastně vůbec dovolenou?
DOPAMILLA: To nezní jako dovolená. To zní jako projekt s rozpočtem a plnou odpovědností.
Nebo jsi jen na sebe vzala práci postarat se o to, aby se ostatní měli dobře? Protože pokud neseš zodpovědnost za logistiku, atmosféru, program, jídlo a spokojenost všech ostatních, pak asi není žádné překvapení, že jsi unavená.
A možná je v pořádku říct si, že tohle všechno nemusí být tvoje odpovědnost. Takže když ležíš na lehátku u moře – nebo na chatě, nebo kdekoliv jinde – kolik z té dovolené je opravdu o dobíjení tvých vlastních baterek?
Kdo se stará o to, aby sis to užila ty?
DOPAMILLA: No... ehm... kdo vlastně?
Jo, Dopamillo. Protože člověk si často ani neuvědomuje všechno, co dělá. Prostě to dělá.
A i když jsi nechala práci v kanceláři, neznamená to automaticky, že si dobíjíš baterky, když na sebe vezmeš zodpovědnost za pohodu všech ostatních. Především tu mentální zodpovědnost.
Když si vzpomenu na ten výlet mojí mámy a jejích kamarádek, myslím, že nejtěžší pro ni byl právě pocit, že za ty peníze musí dostat co nejvíc. Protože... co když bude nad Geirangerfjordu mlha a déšť?
DOPAMILLA: Počkej, za počasí přece nikdo nemůže nést zodpovědnost!
Ne, nemůže. Ale vůbec mě nepřekvapuje, že se o to někteří lidé stejně pokoušejí. Protože moje mamka vlastně nebyla na dovolené s kamarádkami. Projížděla Norsko s naloženou odpovědností za své kamarádky na ramenou. Protože si přála, aby ten výlet stál za to. A ona měla pocit, že je její povinnost zajistit, aby tomu tak bylo. A to není zrovna recept na odpočinkovou dovolenou.
Možná si teď říkáš: „No jo, ale já přece nic neorganizuju. Prostě vezmu děti, manžela a jedeme na chatu. Se zbytkem rodiny.“
Jenže pak se může stát něco jiného.
Tchyně chce na výlet.
Děti se chtějí koupat.
Manžel chce grilovat.
Děda si chce zahrát karty.
A ty nemáš ani minutu sama pro sebe. Protože jsi od rána do večera obklopená lidmi. Pořád na tebe někdo mluví. Někdo něco oznamuje. Někdo potřebuje pomoct najít nafukovací kruh. Někdo se ptá, co bude k večeři. A den za dnem plyne. A ty se cítíš čím dál unavenější.
Možná navíc špatně spíš na nových místech. Já určitě. Nejenže je postel jiná a matrace nebo polštář nesedí, ale mozek jede dál na plné obrátky. Zpracovává zážitky z dneška a plánuje zítřek. Takže další den začínáš s energetickým dluhem ještě dřív, než vůbec vstaneš z postele.
DOPAMILLA: Já teda spím jako špalek úplně všude. Ale tohle mi zní jako sociální přetížení.
Jo. Tohle je sociální přetížení v praxi.
A nebo jste se rozhodli, že z dovolené vytěžíte maximum. Přijeli jste na místo, kde je spousta věcí k vidění, spousta zážitků, spousta možností. A jak jsem říkala u mámina výletu – člověk přece chce, aby to stálo za ty peníze. Takže se začne plnit program.
Pondělí: zámek.
Úterý: muzeum.
Středa: horská túra.
Čtvrtek: zoologická zahrada.
Pátek: výlet lodí.
Protože dovolenou je přece potřeba pořádně využít.
DOPAMILLA: Vždyť si to přece musíme UŽÍT!
Jo, budeme si to užívat. Dokud nepadneme vyčerpáním. Protože i letní FOMO dokáže člověka úplně vysát.
Ale tady přichází zajímavá část. Já jsem nikdy neplánovala takovou rodinnou dovolenou a nenesla zodpovědnost za celý houf lidí. Nikdy jsem netrávila léto na chatě s širokou rodinou. A přesto jsem si kolikrát neodpočinula ani tehdy, když jsem byla na dovolené úplně sama. Několikrát jsem si říkala:
„Tak jo. Jedu k mámě. Sama. Nebudu nic řešit. Jen jí trochu pomůžu s pár drobnostmi a jinak budu odpočívat. Žádný partner. Žádní psi. Jen já.“
DOPAMILLA: A nezabloudila jsi cestou?
Ne, nezabloudila. Ale ta dovolená stejně nedopadla úplně podle představ. Nedokázala jsem se uvolnit.
A čím víc dní ubíhalo, tím víc mě stresovalo, že se mi nedaří odpočívat. Bylo to skoro jako odpočítávání.
Ještě deset dní do práce.
Ještě devět.
Ještě osm.
Tak už sakra ODPOČÍVEJ!
Čím víc jsem se snažila odpočívat, tím míň mi to šlo. Skoro se z toho stal úkol. Práce. Tak. A teď budeme odpočívat. Efektivně.
DOPAMILLA: Udělala sis k relaxaci i projektový plán?
Nedávej mi nápady. A pak jsem si říkala: Jak je vůbec možné, že neumím vypnout, i když jsem úplně sama?
DOPAMILLA: Možná jsi prostě ve špatné společnosti.
Díky, Dopamillo. Ale myslím, že odpověď se jmenuje ADHD. Protože i když cestuješ sama. I když od tebe nikdo nic nečeká. I když nemusíš organizovat jedinou věc. Pořád to neznamená, že se vrátíš odpočatá.
Protože ADHD mozek neodpočívá tím, že nedělá nic. Odpočinek není jen o tom odstranit práci. Nebo alespoň ne jen o tom. Představuju si, že moje dovolená na pláži by vypadala nějak takhle:
První den: To je docela fajn.
Druhý den: Hm, možná bych našla nějaké klidnější místo.
Třetí den: Tady přece někde musí být nějaká zřícenina, muzeum nebo turistická stezka.
DOPAMILLA: Mohla bys za hotelem založit archeologický výzkum.
To bych rozhodně mohla. Jak jsem říkala, nikdy jsem nebyla na klasické dovolené u moře. A upřímně? V mojí hlavě spolu slova „dovolená“ a „all inclusive v hotelu“ vůbec nejdou dohromady.
Protože bych z toho jednoduše zešílela.
Příliš mnoho lidí.
Příliš mnoho podnětů.
Příliš mnoho věcí, které je potřeba vnímat.
A jen aby bylo jasno: není to tím, že bych byla asociální. Jde o to, že je toho prostě moc. Moc vjemů. Moc podnětů. Moc maskování.
A někdy je to jednoduše tím, že ADHD mozek není zrovna mistr v odpočívání stylem „nedělej nic“.
DOPAMILLA: Tak to ale vlastně nemůžeš mít dovolenou, ne?
A právě to je na tom to zajímavé. Když se ohlédnu za dovolenými, na které vzpomínám nejraději, na papíře většinou vůbec nevypadaly odpočinkově. Můžu ti třeba říct, co jsme dělali, když jsem byla malá.
Za komunismu nebylo zrovna moc míst, kam se dalo cestovat, ale jednu dovolenou v bývalé Jugoslávii si pamatuju úplně živě. Jeli jsme tam naším Moskvičem, který by si mimochodem zasloužil vlastní road movie.
A cestovali jsme z místa na místo. Pár dní tady. Pak jsme se vydali – veeeelmi pomalu – dál. Už si nepamatuju, kolik míst jsme navštívili.
Ale dodnes si pamatuju, že jsem si kreslila deník.
Každý den jsem musela něco nakreslit a napsat pár vět o tom, kde jsme byly a co jsme viděli.
A víš co?
Z té dovolené si dneska skoro nic jiného nepamatuju.
Jen pár míst.
A to, jak strašně mě bavilo ten deník kreslit.
DOPAMILLA: Takže zatímco ostatní děti stavěly hrady z písku, ty jsi prováděla terénní výzkum?
Přesně tak.
A víš co?
Pamatuju si ještě jedny prázdniny, který jsou hodně vysoko na mém osobním žebříčku „to nejlepší z nejlepšího“. Když jsme byly malý, jezdili jsme na letní tábory. Hráli jsme stopovací hry v lese, spali ve stanech a spoustu věcí si musely zařídit sami. A dodnes si pamatuju, že jsem se tam naučila, že přeslička se dá použít místo jaru na drhnutí špinavých hrnců ve studené vodě v potoce.
Není to zrovna typická dovolenková vzpomínka, že?
DOPAMILLA: Jsi si jistá, že pocházíš z téhle planety?
To je dobrá otázka.
Jako dospělá mám ještě jednu oblíbenou dovolenou. Cestu po Jižní Americe. A nebylo to jen proto, že jsem konečně navštívila Machu Picchu, které bylo na mém seznamu přání od mládí. Bylo to hlavně proto, že jsme se každý den přesouvali na jiné místo. Viděla jsem spoustu fascinujících míst. Každý den jsem slyšela nové příběhy.
A můj mozek byl přesně tak akorát stimulovaný.
Ne přetížený.
Ne znuděný.
Prostě... zaměstnaný tím správným způsobem.
A ani to faktum at jsme strávili celé dny v autobuse, vlastně vůbec nebyl problém – a to autobusy nesnáším.
A byla to také úplně poprvé, co jsem jela na organizovaný zájezd. Takže jediné, co jsem musela udělat, bylo dorazit na letiště s platným pasem. Samozřejmě to má i svoje nevýhody. Člověk možná nevidí všechno přesně tak, jak by chtěl, a nestihne toho tolik jako při cestování na vlastní pěst. Ale bože, jak příjemné bylo prostě jen jet s ostatními a nic neřešit.
DOPAMILLA: Jo, ale někdo přece musel dávat pozor na tebe!
Ano, chudák průvodkyně. Měla na starosti dvacet turistů. Včetně mě.
DOPAMILLA: Takže problém jsi byla ty.
Neříkám, že jsem byla problém. Ve skutečnosti jsem zvládala být tam, kde jsem měla být, a včas. Představ si to! Ale asi jsem pokládala o něco víc otázek než průměrný turista.
A právě na tom je ADHD mozek tak trochu paradoxní. Potřebuje strukturu. A organizovaný zájezd mi ji poskytl – byly dané časy odjezdů, společné večeře, program na každý den.
Zároveň jsme ale měli dost volného času na to, abychom se mohli sami toulat, objevovat a dělat, co nás bavilo.
Řekla bych, že to byla pro můj mozek naprosto ideální kombinace. Někdo jiný se stará o nudné věci a já si můžu užívat ty zajímavé.
Nemyslím si, že řešením je nutně najít úplně jiný typ dovolené. Myslím, že řešením je přestat předpokládat, že tvoje potřeby přestávají existovat ve chvíli, kdy dovolená zahrnuje i další lidi.
Možná jde jen o hodinu o samotě s knihou. O procházku lesem. O kávu na molu u řeky dřív, než se probudí zbytek rodiny. O něco, co dobije energii i tobě.
DOPAMILLA: Ale Step, před pár minutami jsi říkala, že všechny ty aktivity člověka vyčerpávají. A teď tvrdíš, že bychom měli něco dělat?
Ano. Protože nejde o množství aktivit. Jde o to, proč je děláš.
Navštívit v úterý zámek jen proto, že je na programu, je něco úplně jiného než strávit hodinu zkoumáním něčeho, co tě opravdu zajímá.
Jedna věc energii bere.
Ta druhá ji vrací.
Třeba když jsem si povídala s místním průvodcem a vyptávala se ho, jak skutečně vypadá každodenní život obyvatel Peru. Nebo když si v restauraci dáš steak a vedeš rozhovor s neuvěřitelně milým majitelem restaurace – jen s tím drobným háčkem, že on uměl asi čtyři slova anglicky a já čtyři slova španělsky.
A stejně jsme si skvěle popovídali.
Právě takové věci mám ráda. Takovým způsobem odpočívám. Poznáváním nových věcí. Kladením otázek. Učením se. Objevováním. A co je nejdůležitější – zdá se, že to má ráda i moje hlava.
DOPAMILLA: Ostatní si fotili Machu Picchu. Ty jsi vyslýchala místního průvodce.
Jo, tak nějak. Protože běžný turista se podívá na Machu Picchu a řekne: „To je nádhera!“
Já se podívám na Machu Picchu a můj mozek okamžitě spustí:
Jak to asi postavili?
A proč právě tady?
Kolik lidí tu žilo?
Odkud vozili kámen?
K čemu sloužila tahle budova?
Kdy bylo tohle místo opuštěné? A proč?
A pak další otázky. A další. A další.
Ve skutečnosti si ani nepamatuju, jestli jsem si tam udělala nějaké fotky. Pravděpodobně ano. Ale to nebylo to důležité. Důležité bylo to zažít. Sedět tam, dívat se do krajiny a jen to vstřebávat. Chápeš?
DOPAMILLA: Já bych chtěla něco pokořit. Jen ještě musím přijít na to co.
A ne, nemyslím tím vylézt na Mount Everest. O tom bych nikdy ani neuvažovala. Já chci pochopit. Chci poznávat. Ne dobývat.
Možná tedy dovolenou chápeme špatně. Možná odpočinek neznamená dělat co nejméně. Možná znamená dělat věci, které ti vracejí energii.
Tak jak vypadá dovolená, ze které se člověk opravdu vrací nabitý energií?
Když se podívám na dovolené, které jsem si užila nejvíc, vidím několik opakujících se vzorců. A možná ti některé z nich dají inspiraci.
Jedna z věcí, která mnoha ADHD mozkům dodává energii, je zvědavost. Často si říkám, že dovolená je skvělá příležitost ponořit se trochu hlouběji do svých hyperfokusových zájmů. Ať už tě fascinují Inkové, samurajové, Outlander, Vikingové nebo cokoli úplně jiného. Nejde nutně o to, kam jedeš.
Jde o to, aby na dovolené bylo místo i pro něco, co opravdu zajímá tebe.
DOPAMILLA: A co zbytek rodiny? Dá se do psího hotelu spolu se psy?
A teď si možná některé z vás říkají: „To se ti to mluví, Step. Nemáš děti.“
A máte naprostou pravdu. Nebudu předstírat, že vím, jak vypadá dovolená s malými dětmi. Přesto si myslím, že ten princip platí. Dovolená nemusí být jen o všech ostatních.
A zároveň si nemyslím, že je to otázka buď–anebo.
Pamatuju si, když jsem rezervovala dovolenou na Bornholmu. A pak se ukázalo, že se tam „náhodou“ konala výstava psů, na kterou jsem svého psa „náhodou“ přihlásila. A zároveň je Bornholm fantastické místo pro děti. A vlastně to platí pro spoustu destinací.
Nejde o to vybírat mezi tím, co vyhovuje tobě, a tím, co vyhovuje zbytku rodiny. Nejde o útěk. Jde o to najít jeden okamžik. Nebo deset. Okamžiky, kdy děláš něco, co ti skutečně něco vrací. I uprostřed rodinné dovolené. I na chatě s tchyní.
Nemusí to být buď–anebo. A nemusí to být nic exotického. Chata v lese, víkend v nejbližším městě nebo stará pevnost, kterou nikdo jiný nechce navštívit. Nejde o to, kde jsi. Jde o to, že během toho všeho nezapomeneš i na sebe. Že občas odložíš zodpovědnost za to, aby byli všichni ostatní spokojení.
DOPAMILLA: A pak můžeš jít sbírat borůvky.
Jo, vlastně ano. Jednou jsem strávila tři týdny na lesní chatě a nasbírala jsem asi patnáct kilo brusinek. V dešti. Protože to bylo jedno z těch klasických norských pozdních lét – spousta deště a kolem třinácti stupňů.
DOPAMILLA: Nádhera, co?
Jo, naprostá paráda. Ale pravda je, že při sbírání borůvek nebo brusinek si odpočinu opravdu skvěle.
Když jsme byli malí, chodili jsme hodně na houby a pro nás děti to byla skoro soutěž. Kdo najde nejvíc hub?
Kdo najde tu nejhezčí? A taky: Kdo nasbírá nejvíc borůvek?
Spousta ADHD mozků si ve skutečnosti odpočine lépe při činnosti než při nicnedělání. Pohyb. Projekty. Objevování. Pro nás tohle odpočinek je.
DOPAMILLA: Jasně. Třeba natírání domu.
Víš co? Možná ano. Ne pokud u toho nadáváš, protože to musíš stihnout, než začne pršet.
Ale pokud tě praktické práce opravdu baví, může to být překvapivě relaxační.
Protože ruce mají co dělat. Tělo se hýbe. Vidíš, jak práce postupuje. A mozek dostává přesně tolik podnětů, kolik potřebuje. Uvidíme. Za pár týdnů mě natírání čeká.
DOPAMILLA: Počkej. Ty se nám tady snažíš prodat natírání domu jako ideální dovolenou.
Ne. Snažím se prodat myšlenku, že odpočinek nevypadá pro každého stejně.
Moje pointa je jednoduchá: Nenech se natlačit do „standardní dovolené“ jen proto, že ji mají všichni ostatní. All-inclusive resort, kde máš deset dní ležet u bazénu a odpočívat? Pro mnoho ADHD mozků je to spíš forma mučení než relaxace.
Ale ne pro všechny.
Někteří lidé dovolenou u moře opravdu milují.
Vrátí se po dvou týdnech s knihou v ruce, výhledem na oceán a dlouhými slunečnými dny dokonale odpočatí.
A víš co?
To je naprosto v pořádku.
Nejde o to, aby se ti líbilo totéž co mně.
Jde o to zjistit, co vrací energii právě tobě.
Zeptej se sama sebe: Co dodává energii mně? Pohyb? Nová místa? Projekty? Sociální kontakt? Ticho v přírodě? A zkus pro to najít místo i během rodinné dovolené. Protože pokud se dovolená točí jen kolem toho, co potřebují všichni ostatní, není divu, že se vracíš domů vyčerpaná.
Proto se někteří lidé vracejí z dovolené plní energie. Ne proto, že dělali co nejméně. Ale proto, že dva týdny věnovali věcem, které jim něco dávaly.
A nemluvím o tom, že by se dovolená měla točit jen kolem tebe.
Mluvím o tom, že by se neměla točit jen kolem všech ostatních.
A zajímalo by mě, jestli jsi někdy zažila dovolenou, na které nesl zodpovědnost někdo jiný. Kdy jsi prostě jen jela s ostatními. Jako pětileté dítě na výletě, jak to výstižně popsala Dopamilla.
DOPAMILLA: A myslela jsem to jako kompliment.
Já vím. Ale možná právě to občas potřebujeme. Ne aby se s námi zacházelo jako s pětiletými dětmi, ale abychom nemusely nést zodpovědnost za úplně všechno.
A ještě jedna věc.
Vím, že spousta z vás dobře zná ten pocit, o kterém dnes mluvíme. Že dovolená nedobije baterky. Že se vrátíš domů stejně vyčerpaná, jako jsi odjížděla. A že může být docela osamělé nechápat proč.
Proto bych tě ráda pozvala do PROSTORU, naší komunity – místo, kde si můžeme o podobných věcech povídat společně. Jsme malá skupina žen, které v tom nechtějí být samy. Takže pokud se k nám chceš přidat, jdi na amygdalaparty.cz a koukni na to.
A nezapomeň: nepotřebuješ dokonalou dovolenou.
Potřebuješ si dovolit nenést neustále zodpovědnost za všechno a za všechny. A potřebuješ si udělat prostor i pro věci, které energii vracejí právě tobě.
Nejde o to, aby se všechno točilo kolem tebe.
Jde o to nezapomenout, že i ty jsi součástí té dovolené.
Protože nemůžeš dávat ostatním něco, co sama nemáš.
A vybitá verze tebe samé není k užitku nikomu – a už vůbec ne tobě. Starat se o sebe během dovolené není odměna, kterou si musíš zasloužit. Je to součást jejího smyslu.