S02E19 - Sebekritika & ADHD: Jsi opravdu k ničemu — nebo ses to jenom tak naučila chápat?
Jedna chyba se snadno změní v „jsem úplně marná“. Ale co když jde jen o způsob, jakým si svůj příběh vyprávíš?
V téhle epizodě mluvím o sebekritice a reframingu – a dostaneš i konkrétní cvičení, které ti může pomoct tenhle vzorec prolomit.
Možná s tebou není nic špatně. Možná je problém jen v tom příběhu.
DOPAMILLA: Sorry, šéfe, vím, že jdu pozdě. Ale víš co? Něco mě napadlo. Úplně geniální nápad...
Dopamillo, možná teď není úplně ta chvíle...
DOPAMILLA: Jo, já vím, dneska jsem to fakt totálně zvorala. Budík nezvonil, vstala jsem pozdě, nemohla jsem najít klíče - a to nejhorší? Nechala jsem kafe na kuchyňské lince! Jsem fakt nemožná. Ale víš co, Step? Cestou do práce jsem měla konečně čas přemýšlet. Úplný klid, žádné rozptylování. A koho zajímá, že přijdu pozdě, když jsem díky tomu konečně na to přišla ?
Dobře, vzdávám to. Na co jsi přišla, Dopamillo?
DOPAMILLA: Ehm… řeknu ti to potom? Nemáme teď náhodou natáčet podcast?
Ok, Dopamillo. Ale musím tě za něco pochválit. Víš vůbec, cos právě udělala?
DOPAMILLA: Ehhh… přišla pozdě?
Ne. Udělala jsi reframing - vlastně přerámování. Vzala jsi chaotické ráno a dala jsi mu nový význam. A najednou už to nebyla taková katastrofa.
DOPAMILLA: Aha? To zní chytře. Je to něco chytrého?
Vlastně jo, je to dost chytré. Ale pojďme začít. Tak OK, lidičky. Vítejte na Amygdala Party. Já se jmenuji Step a dneska budeme mluvit o reframingu. A upřímně? Je to fakt skvělá věc. Česky se tomu říká přerámování.
A jenom krátce: Začala jsem taky budovat malou komunitu pro ženy, které se v tom poznávají a chtějí s ADHD žít líp – víc o tom vám řeknu později.
Když jsem se začala o ADHD víc zajímat, narazila jsem na různé příspěvky na sociálních sítích. A jedna věc mě úplně šokovala. Protože celý život jsem ty vtipné věci, které jsem dělala já i moje rodina, brala jako něco, čemu se člověk prostě zasměje. Historky do společnosti. My jsme byli vždycky ti, co měli nějaký zážitek.
Třeba když jsem v dánské Kodani jela za švédským autem, protože přece muselo mířit do Švédska a já vůbec netušila, jak se tam dostat (ještě před dobou GPS, jen tak mimochodem). No… překvapivě nejelo do Švédska.
Nebo když jsem si po práci šla jen vyvětrat hlavu a najednou jsem byla hluboko v lese, a vůbec nevěděla kde jsem - v osm večer, v pátek. A samozřejmě hladová.
Takové věci. Vtipné, ne? Skvělé historky na večírky. Haha, Step se zase ztratila.
Co jsem tehdy nevěděla, bylo to, že tohle je vlastně docela typická ADHD věc. Nejen to, co děláme - ale hlavně jak si to vykládáme.
DOPAMILLA: No, musím říct, že nejdřív se ztratit a pak z toho ještě udělat úspěch, to je umění, to chce fakt talent.
No… to, co jsem dělala tehdy a co dělám dodnes, se jmenuje reframing.Nebo taky přerámování Stejně jako před chvílí ty, Dopamillo.
DOPAMILLA: Ehm…
Protože když jsem viděla ty zoufalé lidi, kteří o sobě říkají, jak jsou neschopní, protože nikdy netrefí tam, kam mají, protože všechno pletou a dělají chyby - došlo mi, že jsem měla obrovské štěstí.
Opravdu obrovské.
Aspoň v tom, co se jedné součásti ADHD týče.
Protože u nás doma to byly prostě legrační quirks. Normální věc. Třeba když mě jednou máma jela vyzvednout na letiště a přijela o hodinu později, protože jela úplně naslepo a sledovala kamion, který určitě mířil stejným směrem.
Nemířil.
DOPAMILLA: Takže se ztratila. Hmm… to… to zní trochu jako to, co jsi říkala na začátku… Aha! Už chápu, co děláš!
Přesně. Ukazuju tím, že to pro nás bylo úplně normální. A i když je to jen malá část ADHD, má obrovský význam. A vysvětlím proč.
Ale nejdřív vysvětlím, co vlastně reframing je. A upřímně, to slovo mi přijde docela výstižné. Vezmeš obraz z jednoho rámu a dáš ho do jiného. A voilà - najednou ten obraz působí úplně jinak. Skoro jako nový obraz. Chápeš?
DOPAMILLA: Tohle už je interiérový design na fakt vysoké úrovni, Step. Úplně si neumím představit Monu Lisu v rámu z IKEY…
No jo, ale kdybys to udělala, působila by pořád jako to velkolepé a majestátní dílo? Ten industriální rám by tomu obrazu dal úplně jiný výraz.
A přesně to vlastně děláme při reframingu. Vezmeme nějakou situaci, otočíme ji a podíváme se na ni jinak.
Dobře, já jsem třeba dost dobrá v hádání se s GPSkou. Nevím proč, ale můj partner si ze mě kvůli tomu dělá srandu. Vždycky říká: „Jasně, Step, nikdy jsi tu nebyla, neznáš cestu, ale TY prostě VÍŠ, že máme jet tudy?“ Ehm…
A je natolik velkorysý, že do toho jde se mnou.
A samozřejmě… občas nás ztratím.
DOPAMILLA: No jasně. Myslíš si, že máš nějaký šestý smysl? Asi bys už měla vědět, že to tak není!
Ne, Dopamillo. Já vím, že to nevím. Ale mám takový pocit, chápeš? A možná někdy podvědomě vlastně chci zažít nějaké dobrodružství. A ty chvíle, kdy jsem zabloudila, se pak staly historkami, které můžu vyprávět ostatním.
Představ si - najednou jsem byla uprostřed Berlína! A přitom jsem vůbec nechtěla jet přes centrum! A víš co? Viděla jsem tam tu slavnou věž. A nakonec jsem stejně dorazila. Trochu oklikou, ale co už. Who cares.
A můžu to posunout ještě dál - někdy skoro předstírám, že to byl plán od začátku. Mně to prostě funguje.
Ale o to tady nejde. Pointa je, že úplně stejný příběh mohl být vyprávěný jinak:
„Jsem úplně neschopná. Ztratila jsem se uprostřed Berlína, i když jsem měla GPS. A není to poprvé. Já se prostě nikdy nepoučím. A pak jsem se tam v centru měla meltdown. Seděla jsem v autě, brečela a nebyla schopná se rozjet. Možná bych radši vůbec neměla nikam jezdit.“
Vidíš, co dělám?
A jen aby bylo jasno - nejde o to předstírat, že je všechno v pohodě. Když uděláš chybu, tak jsi prostě udělala chybu. Když jsi zabloudila, tak jsi zabloudila. Tečka.
Ale to je něco úplně jiného než kvůli tomu říct: „Jsem beznadějná.“
Jedno je událost - zabloudila jsem.
To druhé je rozsudek - jsem hloupá.
Reframing není o přikrášlování reality. Je o tom, abys z jedné situace nedělala verdikt nad tím, kdo jsi.
DOPAMILLA: Dobře. Chápu. Ale jen říkám, že Mona Lisa v rámu z IKEA by pořád byla Mona Lisa. Jen by vypadala trochu víc jako plakát z IKEY, možná?
No, můžeš se na to dívat i tak. Ale pointa je, že rám, který dávám svým příběhům já, je barevný a hravý. A úplně stejný obraz můžeš dát i do smutného, beznadějného rámu.
Příběh je přitom úplně stejný.
To, jak ho zarámujeme, rozhoduje o tom, jak vidíš sama sebe. O tom, jaká identita se v tobě postupně vytváří. Některé ženy vyrůstají s pocitem: „Já jsem ta, co všechno pokazí.“ Jiné se naučí: „Já jsem ta, co má vždycky historku.“
Stejný člověk. Stejná zkušenost. Ale úplně jiný život.
DOPAMILLA: Upřímně, ne každý dokáže zabloudit v Berlíně a ještě z toho udělat historku!
To zas není tak těžké, Dopamillo. A jen aby bylo jasno - tohle se z velké části formuje v dětství. Ještě než vůbec máš nástroje na to, abys mohla reagovat jinak. Právě tehdy se vytváří tvoje sebepojetí v podobných situacích. A říkám to proto, že jako dítě si tohle nevybíráš.
DOPAMILLA: Ale jako dospělá už můžeš. Já to vím!
Ano, Dopamillo, k tomu se dostanu. Ale nejdřív je důležité říct, že tohle není něco, za co by ses měla stydět. Není to další důvod, proč si připadat beznadějně. Jak jsem říkala - měla jsem štěstí, že jsem vyrůstala v rodině, kde byly vtipné historky součástí každodenního života. Ty jsi možná takové štěstí neměla - a to je naprosto v pořádku.
A jak říká Dopamilla: dá se to změnit. Protože náš mozek je fascinující malá šedá hmota. Je totiž plastický.
DOPAMILLA: Možná ten tvůj. Ale ten můj rozhodně není z nějakého levného plastu Made in China.
Dopamillo, plastický neznamená vyrobený z plastu. Znamená to tvárný. Přesněji neuroplastický. A aniž bych zabíhala do detailů, u kterých bych usnula i já sama, stačí říct tohle:
Neurony v mozku spolu komunikují - posílají si signály. A když to dělají dost často, vytvoří se mezi nimi spojení. Když nějakou myšlenku opakuješ pořád dokola, mozek si na ni vytvoří „cestičku“, kterou pak automaticky používá. Nemá důvod vytvářet novou.
Je to jako cesta lesem. Když už tam vede vyšlapaná stezka, proč se prodírat křovím?
A ještě jedna důležitá věc. Nejde jen o to, jak často nějakou myšlenku myslíš - ale taky o to, kolik emocí je s ní spojených.
Když si opakuješ „jsem beznadějná“ a zároveň u toho cítíš stud až někde hluboce v duši? Tak se ta dálnice buduje mnohem rychleji. Mozek totiž funguje trochu jako: „Aha. Tohle je důležité. Tohle si musíme zapamatovat.“
A tak ta stejná myšlenka pořád končí na stejné trase. Na stejné stezce. A ta stezka se může vyšlapat v cestu. A když po ní jezdíš často, může se z ní stát dálnice.
DOPAMILLA: Tříproudá? Tříproudová mám ráda.
Ano, Dopamillo. Tříproudová. A ty myšlenky, které opakujeme pořád dokola, bývají třeba: „Jsem nemožná. Nikdy nic nezvládnu. Měla bych to dělat líp.“
A když si je opakuješ znovu a znovu - protože ti celý život říkali, že bys to přece měla zvládat, že bys měla vědět líp, že pořád něco děláš špatně - no tak se z toho stane pořádná tříproudová dálnice.
A pokaždé, když něco nejde podle plánu - šup. Myšlenky po ní okamžitě vyrazí.
A pro spoustu lidí s ADHD je to ještě těžší. Ne proto, že bychom byli horší. Ale protože jsme během života často dostávali víc oprav, víc kritiky. Více „musíš se snažit“, víc upozornění na to, co nefunguje. Takže není divu, že ta dálnice k sebekritice je docela dobře vybudovaná.
DOPAMILLA: Jako v Německu. Neomezená rychlost = plnej plyn!
Jo, plnej plyn sedí dokonale. Takže se nám vytvářejí takové dálnice pro myšlenky, které opakujeme nejčastěji. Hodně zjednodušeně řečeno.
Ale moje pointa je tahle: ta dálnice je vlastně myšlenkový vzorec, který sis během života vybudovala. A když už ta dálnice existuje, myšlenky pojedou právě tam. Proč by se prodíraly tou šedou hmotou někudy jinudy, že jo?
Proč bys sjížděla z dálnice a začínala objevovat nové vedlejší cesty? Teda… pokud nejsi jako já a nebaví tě občas zabloudit.
DOPAMILLA: Ne každý je takovej blázen jako ty.
No právě, Dopamillo. A tady přichází ta magie. Teda - působí to jako magie, ale ve skutečnosti je to biologie. To, co teď řeknu, je podložené výzkumem, takže žádné ezo mambo jumbo new age kouzla. Jsou to skutečné věci, které opravdu fungují.
DOPAMILLA: Ještě že tak. Žít s tolika negativitou je fakt deprimující.
To teda je. A vzniká z toho negativní spirála. Začneš své zkušenosti vykládat jako důkaz toho, jaká jsi - „jsem nemožná“ - další zkušenosti ti to znovu potvrzují… a nakonec se z toho stane něco jako ustálená pravda.
Působí to jako pravda - ale to ještě neznamená, že je objektivní.
Protože většinu zkušeností můžeš vidět z více úhlů. Můžeš je dát do jiného rámu.
Takže dobře. Když to úplně zjednodušíme - jak vlastně začít budovat novou cestu?
Zkusíme malé cvičení. Vzpomeň si na poslední věc, kvůli které sis rvala vlasy. Kvůli které sis říkala, že jsi nemožná. Že nikdy nic neděláš správně.
Máš to?
Popiš ten příběh. Neinterpretuj ho. Jen ho popiš. Co se stalo - úplně objektivně? Zkus to popsat jako moderátorka zpráv. Nudně, věcně, bez hodnocení. Prostě objektivně.
Jsi připravená?
DOPAMILLA: Strašně by mě zajímalo, co tam lidi asi píšou.
Těžko říct, Dopamillo. Možná někdo nestihl termín. Pak by ten popis zněl: „Projekt nebyl odevzdán včas.“
Nebo někdo dostal vynadáno, protože zapomněl na narozeniny svého synovce. Pak je popis: „Bylo zapomenuto na synovcovy narozeniny.“
Pointa je, že to má být objektivní a věcný popis události.
Vidíš, jak se ten příběh změní, když ho podáš tou verzí televizních novin?
A tady je důležité říct: nejde o to udělat to pozitivní. Jde o to udělat to spravedlivější. O výklad, který není automaticky tou nejtvrdším možným hodnocení tebe samotné. Takže když teď budeš reframovat - jaký by mohl být spravedlivější způsob, jak se na tu situaci podívat?
DOPAMILLA: V Plnzni byl registrován projekt, který nebyl dokončen včas. V Pardubicích zapomněla teta na narozeniny svého synovce.
Moc dramatu v tom teda není, co?
Tak jdeme dál.
2.Představ si, že za tebou přijde kamarádka a vypráví ti úplně stejnou situaci, jakou jsi zažila ty. Se všemi těmi katastrofickými důsledky, které sis původně představovala. Ty ji posloucháš a pak jí řekneš:
…co jí řekneš?
Co bys řekla kamarádce?
„Domluv si schůzku se šéfem a dohodněte nový termín. Rozdělte si ten projekt na menší kroky a nastavte průběžné kontroly, pokud je potřebuješ.“
„Zavolej synovci a pozvi ho na rande jen s tetou?“
Tak proč to samé neříkáš sama sobě? Zbořil se snad svět?
DOPAMILLA: Ne, to teda ne.
A to neznamená, že se vyhneš zodpovědnosti. Můžeš převzít odpovědnost za to, co se stalo - aniž bys z toho udělala svoji identitu. Je rozdíl mezi ‚udělala jsem chybu‘ a ‚se mnou je něco špatně‘
A kdybys měla reframovat ty příklady, Dopamillo? Co bys k tomu řekla?
DOPAMILLA: Pohoda, tohle je hračka. Ten projekt bude dokončený tak jako tak. Pokud teda nepracuješ na něčem životně důležitým pro nemocnici, tak snad nikdo neumřel? Panebože, doufám, že nikdo neumřel!
No… můžeš to říct i takhle. Ale já bych to možná formulovala spíš takto:
„Naložila jsem si toho moc, protože jsem chtěla odvést dobrou práci. Tentokrát to nevyšlo - ale nevypovídá to o tom, kdo jsem.“
Vidíš?
Když se dokážeš podívat na situaci bez toho, abys sama sebe soudila, začneš vnímat, jak obrovský rozdíl to dělá. Ale musí se to trénovat. Hodně.
DOPAMILLA: No jo, dobře. Ale ta hromadná smrt v nemocnici byla mnohem zajímavější. To by mohl být horor!
Ano, Dopamillo, cením tvoje nadšení, ale zůstaneme trochu víc při zemi. Přesně to, dělat z toho katastrofu, je totiž to, co nepotřebujeme. Nikomu neslouží. Nikomu, rozumíš? A už vůbec ne ADHD mozku, který už tak dostává zabrat. Jasné?
DOPAMILLA: Dobře teda. Ale jestli můžu, mám ještě jednu verzi s tím synovcem…
Ne, to zvládnu sama. Takže - příběh o synovcových narozeninách se dá reframovat třeba takhle:
„Zapomněla jsem oslavu. Ale nezapomněla jsem svého synovce, mám ho ráda. Zapomenuté narozeniny jsou zapomenutá událost.“
DOPAMILLA: Ale stejně ho to asi mrzelo…
Ano, možná ho to mrzelo. A pak si s ním můžeš promluvit a říct mu, že máš mozek, který s tebou ne vždycky spolupracuje. Mozek, který má problém pamatovat si termíny a dohody. A možná spolu můžete přijít na to, jak ti může pomoct ten mozek trochu zkrotit? Třeba si spolu vytvoříte malý systém? Třeba právě on bude ten, kdo ti pošle připomínku den předem? To může být pro dítě dokonce důležitý úkol - být ten, kdo „řídí“ tvůj mozek. Jak cool to je?
DOPAMILLA: Dobře, uznávám. To je vlastně trochu cool.
Jo. Protože fantazie na hledání jiných řešení máme spoustu. Jen musíme přeskočit tu dálnici, kterou jsme si v hlavě vybudovaly. A právě k tomu slouží ty otázky, o kterých jsem mluvila.
Co se vlastně stalo - objektivně popsané?
Co bys řekla kamarádce ve stejné situaci?
A potom si můžeš položit ještě jednu otázku:
„Existuje i jiný způsob, jak tu situaci chápat?“
A nejlepší na tom je, že tím opravdu stavíme nové dálnice! Dálnice, které vedou na trochu příjemnější místa než do kouta hanby.
DOPAMILLA: Jo jo, říkala jsi to. Mozek je plastický. Ne z plastu.
Přesně tak. Protože neutrální a laskavější myšlenky, které si místo sebemrskačství začneme vytvářet, budují nové cesty. A nová cesta se může stát dálnicí, když po ní chodíš dost často. Proto je opakování opravdu důležité. Není to něco, co uděláš jednou a pak si řekneš: „No jo, tak to nefungovalo.“
Tohle je ten klasický příklad, že i malá kapka vody dokáže časem vyhloubit kámen. Jen musí kapat opakovaně. Na stejné místo.
DOPAMILLA: Jo, ale já fakt nechci čekat tři sta tisíc let, než to začne fungovat!
Naštěstí to s naším mozkem jde trochu rychleji než s kamenem, Dopamillo. Nemusíš dnes zbourat starou dálnici. Stačí začít chodit jinou cestou.
A nejlepší na tom je, že ty staré dálnice - ty, které vedou ke studu a sebemrskačství - postupně chátrají, když se nepoužívají. Bez údržby. Objeví se díry v asfaltu a nakonec se prostě rozpadnou.
Samy od sebe.
DOPAMILLA: Ty teď mluvíš o správě silnic?
No jo, mentální správa silnic, Dopamillo. Ale - a tohle je důležité - když s tím začneš, něco v tobě bude protestovat. Protože bude. Ta stará dálnice se nevzdá bez boje. Začne posílat stížnosti na úřad silnic a dálnic. Možná rovnou na ministerstvo nebo dvě. „Haló, vždyť nás používáš celé roky, takhle to nejde!“
A vůbec si nedělám srandu. Dám ti příklad. Příklad, který ukazuje, že ani fakta nedokážou vyvrátit negativní myšlenky, pokud už máš vybudovanou dálnici do vesnice jménem: „Nejsem dost dobrá.“
Objevila jsem nový seriál. A úplně mě pohltil. Alone. Skupinu deseti lidí vysadí na podzim někde v divočině na severu Kanady. Každého zvlášť podél obrovského jezera. Bez jídla. Bez ničeho kromě batohu a deseti předmětů na přežití, které si sami vybrali. A mají tam přežít sto dní.
Jen si to představ. Podzim. Většina borůvek, brusinek a hub už je pryč. V přírodě skoro nic není - kromě toho, co si nasbíráš nebo ulovíš. Musíš si postavit přístřešek, protože zima je tam brutální. Minus třicet. Minus čtyřicet. Žádný problém.
A zatímco si stavíš střechu nad hlavou, kalorie mizí od prvního dne. Takže musíš ven lovit. Do terénu, kde nejsou jen losi a rosomáci, ale i vlčí smečky, pižmoni a medvědi. A ty tam stojíš s lukem. Drátkem na pasti. S rybářskou sítí.
Já jsem tím úplně posedlá. Neskutečně napínavý seriál.
A pak přijde den osmdesát. Většina lidí už to vzdala. Zůstali jen tři.
DOPAMILLA: Step. Já jsem teď úplně napnutá, tak už se k tomu dostaň!
Ano, Dopamillo. Pointa je, že mezi posledními třemi zůstal jeden muž a dvě ženy. Sedm mužů odpadlo. Oni sami nevědí, kolik lidí ještě zbývá, ale statisticky tuší, že jsou mezi posledními.
Jedna z těch žen má omrzlé prsty na nohou, skoro žádné jídlo a je na tom ne zas až tak báječně. Ale zároveň je na tom místě neuvěřitelně šťastná. Cítí vnitřní klid, dává jí to hluboký zážitek . Nechce pryč. Jenže kvůli omrzlinám ji nakonec lékařský tým diskvalifikuje a odveze.
A pak vidíme tu druhou ženu. Ta se psychicky sesype. Říká, že si připadá strašně neschopná. Že měla zvládnout víc. Že prostě není dost dobrá.
A já tam sedím naprosto fascinovaná.
Protože to je úplně nepochopitelné. Přežiješ osmdesát dní. Sama v naprosté divočině. Zabíjíš zvířata, abys přežila. Psychicky to zvládáš. Dokážeš se zahřát.
A stejně si připadáš jako, že si neschopná.
DOPAMILLA: Počkej. Ona tam seděla osmdesát dní a pořád si myslela, že není dost dobrá? To je… smutný.
Ano. Je to hodně smutné. Ale pro mě to byl důkaz toho, jak moc tě myšlenky dokážou sabotovat. Můžeš být sebevíc schopná, ale pokud ti hlava pořád opakuje, že nestačíš, že bys měla být lepší a že nejsi dost dobrá - tak úspěch prostě cítit nebudeš. Protože jak ten příběh z Alone krásně ukazuje - samotná fakta nic nezmění.
To musí změnit tvoje myšlenky.
Ta žena s omrzlejma prstama přesto celou zkušenost vnímala jako něco úžasného. A to je reframing v té nejlepší podobě.
DOPAMILLA: Mohla bych se prosím vyhnout tomu, abych kvůli tomu musela lovit ryby někde v arktické Kanadě?
Samozřejmě, Dopamillo. Ten příběh z Alone vyprávím proto, abych ukázala, že na tomhle musíš pracovat vědomě. Ne jednou. Ne třikrát. Ale pokaždé, když ucítíš, že přichází sebekritika. Když ucítíš to „bože, já jsem nemožná“, jak se blíží - zastav se. Nadechni se. A polož si ty otázky, o kterých jsem mluvila.
Ta dálnice se musí stavět kámen po kameni. A možná to bude chvíli působit stejně náročně jako žít několik týdnů v Kanadě při minus třiceti. Ale stojí to za to. Protože ta beznaděj, kterou jsem četla v komentářích na sociálních sítích a kvůli které jsem vůbec napsala celou tuhle epizodu - byla bolestivá. Byl to docela šokující důkaz toho, jak obrovský vliv má naše sebepojetí na celý život. Nebo spíš na kvalitu toho života.
Protože když si pořád myslíš, že jsi beznadějná, neschopná a že nic nezvládáš - pak je strašně těžké vidět všechno to, co ve skutečnosti zvládáš. A teď mluvím o lidech, kteří se opravdu snaží. Zkouší to znovu a znovu - a pořád jim to nevychází. Ale naštěstí si můžou vybudovat novou cestu. Cestu, která může vést k psychické svobodě.
DOPAMILLA: Ten mozek je vlastně docela hustá věc.
Jo, Dopamillo. To teda je. A co ten báječnej nápad, co si měla když si .. ráno přišla trochu pozdě
DOPAMILLA: Jo, potřebuju pomoct reframovat pár věcí.
Ano, Dopamillo. Napětím skoro nedýcháme.
DOPAMILLA: NO řekni, nejdřív to, co máš říct ty, ne? Moje překvapení přijde až jako odměna.
Aha. Takže pokud jsi členkou naší komunity Prostor, Dopamila potřebuje pomoct něco reframovat. Pokud ještě členkou nejsi, určitě se přidej. Pracujeme na tom, jak se s ADHD posouvat dopředu. A kdo by to nechtěl? Více informací najdeš na amygdalaparty.cz. A já jsem teda zvědavá, co si Dopamilla vymslela jako odměnu.
DOPAMILLA: Každý, kdo mi pomůže, dostane zmrzlinu! To je co??
Zmrzlinu?
DOPAMILLA: No dobře, elektronickou zmrzlinu. Ale kdo by neměl rád zmrzlinu? Teď mi přece musí pomoct, ne?
Jo, myslím, že ti pomůžou, Dopamillo. A já budu zase dávat pozor na tebe, aby to tvoje přerámování nevypadlo jako akční film nebo bláznivá komedie.