S02E20 - Práce & ADHD: Být profesně schopná neznamená dívat se při hovoru lidem do očí
Říká se jim „vysoce funkční“ ženy s ADHD. Ale málokdo vidí, kolik námahy takové „vysoké fungování“ ve skutečnosti stojí. Tahleta epizoda je o maskování, vyčerpání a o tom, kolik energie některé ženy vynakládají na to, aby působily „normálně“. A možná hlavně o tom, jak málo někdy stačí, aby schopní lidé mohli v práci fungovat mnohem líp. Tahle epizoda není jen pro tebe s ADHD. Je i pro vedoucí, HR, kolegy, partnery - a všechny, kdo si myslí, že nikdy nepotkali „někoho takového“.
OK lidičky, vítejte u Amygdala Party. Já se jmenuji Step a dneska budeme mluvit o práci. Ale než se do toho pustíme, musím odpovědět na otázku, kterou jsem za poslední týden dostala několikrát. Jak už jsem zmiňovala dřív, během certifikace na ADHD koučku nabízím koučink za zvýhodněnou cenu - a hodně z vás se ptá, jestli mám ještě volné termíny. Můžu vás ujistit, že mám, protože těch hodin musím nasbírat opravdu hodně!
DOPAMILLA: Jo, tohle je fakt seriózní záležitost.
Jo, Dopamillo, je to seriózní záležitost, takže to chvíli trvá. Takže pokud se chceš se mnou potkat a zjistit, s čím bych ti mohla pomoct, můžeš si rezervovat nezávazný seznamovací hovor zdarma. A potom jsou k dispozici i coachingové hodiny za sníženou cenu. Obojí najdeš na amygdalparty.cz
DOPAMILLA: A můžu mít coaching i já? Já bych je mohla koučovat třeba v tom, jak…
Brzdi, Dopamillo, brzdi. Myslím, že tady máš důležitější úkol. Jen počkej a poslouchej.
A mimochodem, lidičky - zjistila jsem, že vlastně můžu nabídnout velmi omezený počet certifikačních hodin úplně zdarma. Asi jsem si to měla přečíst dřív, ale co se dá dělat. To koučování mi jde líp než to čtení všech pravidel na certifikaci ...
DOPAMILLA: Malý písmenka... ?
No, řekněme. Takže: pokud jsi členkou bezpečné komunity PROSTOR, můžeš teď získat ADHD coachingu zdarma. Počet míst je opravdu hodně omezený a maximum jsou dvě sezení na osobu.
Pokud máš zájem, stačí mi napsat zprávu v PROSTORU a domluvíme se dál.
Takže jdeme na to.
Mám kamarádku která je taky ADHD koučka. Nedávno mi vyprávěla něco, o co se s vámi chci podělit. A jestli jsi vedoucí, pracuješ v HR nebo prostě jen pracuješ s lidmi, tak je tahle epizoda pravděpodobně i pro tebe.
Pracuje v HR a měla pro kolegy krátkou prezentaci o ADHD a pracovním prostředí. Po přednášce za ní přišla kolegyně a řekla: „Bože, doufám, že někoho takového mezi zaměstnanci nemáme.“
Úplně si představuju ten tón, jakým řekla „někoho takového“. Takovým tím hlasem, kterým se ve středověku mluvilo o malomocných. Ono už to slovo samo o sobě stačí, že jo?
„Takoví“ - to bývá označení pro lidi, o kterých toho moc nevíme, a právě proto vůči nim máme předsudky. Jiná víra. Jiný původ. Jiná orientace. Jinakost obecně… však víš, kam tím mířím.
Nechci z téhle epizody dělat debatu o rovnosti. Ale svůj názor na to samozřejmě mám.
DOPAMILLA: Existuje vůbec něco, na co názor nemáš?
Jo, vlastně docela hodně věcí. Ale pointa dnešní epizody je tahle:
Pokud jsi vedoucí, pracuješ v HR nebo jsi zaměstnaná kdekoliv na světě ve firmě, kde je víc než pět lidí, můžeš si být skoro jistá, že už mezi kolegyněmi jednu z „takových“ máš.
Protože „takoví lidé“ nejsou jen ti, co hledají klíče v lednici nebo zapomenou na vlastní narozeniny, protože se zrovna rozhodli naučit stavět vikingské lodě.
DOPAMILLA: Nooo… počkej…
Jo, jasně, i takoví můžou být. Ale ty ji budeš znát spíš jako Lídu, která všechno odevzdává na poslední chvíli. Nebo Emu, co si na sebe vždycky naloží víc práce, než zvládne. Nebo Barboru, která chodí pozdě, ale pak sedí v kanceláři dlouho do večera a vůbec nevnímá, že pracovní doba už dávno skončila.
Může to být i moje maličkost - ta, co nesnáší teambuilding a na poradách má vždycky milion otázek.
Oni - my - jsme se sakra nadřely, abychom působili normálně.
DOPAMILLA: Jo, nedej bože, aby někdo na Zoomu vibroval trochu jinou frekvencí.
ADHD není jenom chaos. To si dobře zapamatuj.
Tahle epizoda je óda na všechny dámy, které museli pracovat víc než ostatní a maskují doslova o život.
DOPAMILLA: Ale vždyť fungují, ne? Tak je trochu těžké…
Jo. A často se jim říká „vysoce funkční“. A aniž bych teď řešila, jestli je to vůbec dobrý pojem, řeknu ti jednu věc: Být „vysoce funkční“ něco stojí. A o tom se skoro nemluví. O ceně za to, že člověk funguje na vysoký výkon.
Ty možná vidíš schopnou zaměstnankyni, šikovnou kolegyni. Ale nevidíš, že doma sedí a brečí vyčerpáním, protože si připadá jako špatná máma. Že skoro nemá energii se věnovat dětem. Že už nezvládá kroužky, aktivity, běžný život.
DOPAMILLA: Ale v práci? Tam určitě stihla dodat PowerPoint včas.
Jo. A nebo možná zvládá práci i děti. Až do chvíle, kdy najednou… nezvládá už vůbec nic.
Už dřív jsem říkala, že jsem už jako puberťačka věděla, že nechci děti. Protože být sama sebou bylo dost náročné samo o sobě. Už tak to byla práce na plný úvazek.
Co musí člověk zažívat, aby ho taková myšlenka napadla už v šestnácti?
(pauza - dlouhá)
DOPAMILLA: … nevím. Fakt nevím. Upřímně vůbec.
Představ si úplně obyčejné pondělí.
07:00
Zvoní budík. ADHD často souvisí s posunutým biorytmem. Takže když ti zazvoní budík v sedm ráno, tvoje tělo má pocit, jako by ho někdo vytáhl z postele ve tři ráno. Máčkneš snooze. Samozřejmě že jo.
07:05
Budík zvoní znovu. A zase snooze.
07:10
A znovu. A znovu snooz.
07:30
Konečně se donutíš posadit. Zíráš do zdi. Pracovní den. Pondělí. Už zase.
07:33
Veškerou energii spotřebováváš jen na to, abys neusnula. Pro tvoje tělo je vlastně pořád noc. Po třech minutách na kraji postele si uvědomíš, že ani dneska z toho nevyklouzneš, a zvedneš se.
07:44
Na záchodě sedíš deset minut jen proto, abys vůbec získala pocit, že existuješ v bdělém stavu. Jo, vyčůráš se. Ale nemáš sílu začít fungovat.
07:47
Pustíš sprchu a stojíš pod ní půl hodiny. Ta teplá voda je nádhera. Konečně něco trochu pomáhá. Je tam tak dobře, že se ti vůbec nechce ven. A v hlavě už se začíná rozjíždět celý den.
Ta porada v deset… o čem jsme to měli mluvit?
Aha, rozpočet. Musím nezapomenout zmínit příjmy. A taky možná zminit ten potenciální problém? A musím si dát pozor a neříkat pořád všechno, co si myslím. Už nemám na ty divné pohledy od šéfa účetnictví fakt nemám sílu.
08:25
Sakra. Musím ven ze sprchy. Jo, a ještě si musím ohlídat to nadšení na poradě. Šéfka se na mě minule podívala tak zvláštně. Určitě si myslí, že jsem moc. Musím si dát pozor, abych nebyla moc. Abych moc nemluvila.
DOPAMILLA: Ach ano. Klasický ženský problém: příliš výrazná osobnost.
08:28
Utírám se. Kde vlastně ta porada je? U nás v kanceláři, nebo v účetní firmě? Sakra, nevím. Musím to zjistit, až vylezu z koupelny. A nesmím zapomenout prezentovat ten projekt, co jsem měla nacenit. Kam jsem ho vlastně uložila? Musím to zkontrolovat. Nezapomenout zjistit místo schůzky. Nezapomenout najít projekt.
08:34
Kam jsem si včera dala oblečení? Jsem si jistá, že jsem si připravila tu fialovou halenku. Sakra, nemůžu tady stát uprostřed obýváku s mokrými vlasy. Kape to na parkety. Ta halenka tady někde musí být.
Do háje, ta porada. Zase nestíhám.
08:36
Halenka není v ložnici. A kam jsem uložila ten projekt? Halenka není v obýváku.
08:37
Ani v pracovně není. Běžím do koupelny. Sakra. Celou dobu byla tady.
08:39
Kde je mobil? Musím zjistit, kde je ta porada. Včera večer jsem ho dala nabíjet. Aha. Leží na nabíječce. Přesně tam, kde má být.
DOPAMILLA: To už skoro potřebuješ seznam, abys nezapomněla, že máš seznam…
Jo, Dopamillo. A zatímco se tohle všechno odehrává v tvojí hlavě, ze dne uběhlo teprve devadesát minut . A teď si představ, že takhle vypadá celý zbytek dne. Myslíš, že neurotypický člověk, který to teď poslouchá - pokud tady nějaký teda je - dokáže pochopit, kolik to stojí energie ?
DOPAMILLA: Možná. Ale nestačilo by s tím prostě přestat?
Jo. Přesně takovou odpověď jsem čekala. Protože ono to zní, jako že „prostě přestaň“. Jenže ono to právě není „prostě“. To nejde. Takhle byl náš mozek vytvořený a nastavený - takhle fungujeme.
DOPAMILLA: Takže softwarový problém, ale bez dostupné aktualizace?
No… v některých ohledech jo. Mozek se z takového provozu úplně vyčerpá. Den za dnem. Rok za rokem.
Když je mozek vyčerpaný, ovlivňuje to úplně všechno. Mozek neřídí jen tvoje myšlenky. Řídí tvoje emoce. Spánek. Pocit hladu. Schopnost se regulovat. Pamatovat si věci. Neříct na poradě něco nevhodného. Usmívat se a tvrdit, že je všechno v pohodě.
DOPAMILLA: Občas mám pocit, že tvůj mozek řídí megalomanskej projekt, na který by normálně byly potřeba tři projektové manažerky, dva HR specialisti a půlka poradenské firmy, jen aby tě dostali přes úterý.
Jo, Dopamillo. Pointa je, že ADHD mozek spotřebuje obrovské množství energie na regulaci, kontrolu a filtrování. A pak samozřejmě zbývá míň energie na všechno ostatní.
A pak někdo řekne: „Tak to prostě vypni. Nemusíš všechno tolik analyzovat. Nemusíš vnímat úplně všechno kolem sebe.“
Jenže právě v tom je ten problém. Ty nemůžeš.
To je, jako kdybych já řekla tobě: „Nemohla bys prostě vypnout déšť?“
DOPAMILLA: Hele, to by bylo vlastně dost hustý. Mohly bychom vydírat lidi za zapínání a vypínání deště… Farmáře… ne počkej, vlády…
Dopamillo. Než tady rozjedeš mezinárodní vyděračskou firmu - pointa je, že to nejde. Tečka.
Často přemýšlím o jedné věci. Možná znáš tu hračku, kterou dostává spousta dětí, když jsou ještě úplně malé. Fakt batolata. Takovou tu hru, která tě učí „správně třídit tvary“.
DOPAMILLA: Jo, ta s trojúhelníkama, čtvercema a dírama, do kterých pasují?
Přesně tak, Dopamillo. Čtverec patří do čtvercové díry, trojúhelník do trojúhelníkové a kolečko do kulaté.
A přesně tuhle hračku vidím pokaždé, když přemýšlím o maskování. O tom, jak strašně moc se snažíme.
Snažíme se nacpat čtverec do kulaté díry.
Příliš velký kufr do přihrádky v letadle.
Jenže my to nevidíme.
Protože nám nikdy nikdo neřekl, že náš mozek je „hranatý“. Pointa je, že neurotypičtí lidé mají kulatý mozek a kulaté otvory. My máme hranatý mozek a kulaté otvory.
A proto stojí sakra moc práce procpat ho skrz.
A stejně to většinou nefunguje.
DOPAMILLA: Nebo by možná bylo jednodušší udělat hranatou díru?
Jo. To by rozhodně bylo lepší. Jenže aby toho nebylo málo, spousta z nás ani netuší, že tohle není normální. Teda „normální“ ve smyslu, že takhle nefungují všichni ostatní. Že lidé, se kterými se srovnáváš, nemají v hlavě tenhle nonstop provoz. A to je na tom možná ještě fascinující víc.
Já vůbec netušila, že je na tom něco zvláštního. Myslela jsem si, že to tak mají všichni. Dokud jsem si nezačala číst o ADHD a neslyšela pojmy jako ruminace. Vnitřní dialog. Neustálé analyzování. A byla jsem v šoku, když jsem se partnera zeptala, co slyší v hlavě, když jen tak sedí v tichu.
A ještě větší šok přišel, když mi řekl, že tam občas není vůbec nic.
Úplné ticho.
DOPAMILLA: To zní skoro nelegálně.
No, když máš mozek, který hraje ping pong s myšlenkami čtyřiadvacet hodin denně, tak ti můžu slíbit, že ticho je něco nádherného. Jen přichází strašně zřídka.
Ale zpátky k našim zaměstnankyním. Protože když musíš fungovat ve stejném systému jako neurotypičtí lidé a přitom makat dvakrát tolik, samozřejmě to něco stojí.
Takže běžný scénář vypadá takhle:
Lída si myslí, že je líná.
Barbora si myslí, že je problémová.
Emilie má pocit, že nikdy není dost dobrá.
Slyšely to tolikrát, až tomu samy uvěřily. Od učitelů. Od šéfů. Od sebe samých v zrcadle v pondělí ráno po pátém odložení budíku.
„Jen se nesnažíš dost.“ To je závěr, ke kterému došly. Protože ostatní to přece zvládají.
A tak se dál tlačí přes hranu. Rok za rokem. Každý rok o trochu víc. Každý rok o trochu vyčerpanější.
Až jednoho dne tělo řekne dost.
Říká se tomu vyhoření. Nebo deprese. Nebo úzkost.
A nikdo - ani Lída, ani její šéf, ani doktor - si nespojí, co se ve skutečnosti děje.
A pak přijde to nejhorší. Když konečně zjistíš, co by mohlo být odpovědí. Když konečně sebereš odvahu a jdeš k lékaři, psycholožce nebo psychiatrovi a řekneš: „Myslím, že bych mohla mít ADHD.“
A dostaneš odpověď:
„Kdybyste měla ADHD, tak byste nezvládala práci.“
„To bude spíš úzkost nebo stres.“
„Vy na ADHD nepůsobíte.“
DOPAMILLA: Gratuluju. Zamaskovala ses tak dokonale, že ses vyřadila ze systému pomoci.
Je to tak smutné, až je to absurdní. Protože tě odmítnou právě za to, že jsi svoje ADHD držela pod kontrolou celé roky. Stojíš na kraji propasti, ale lidi ti řeknou: „No jo, ale vždyť jste přece došla až sem.“
DOPAMILLA: Tohle už začíná připomínat Thelmu & Louise.
Dopamillo. Tohle není sranda.
Protože kdyby si toho někdo všiml dřív. Nebo jí dřív uvěřil. Tak by možná její tělo nikdy nemuselo dojít až do bodu, kdy řekne stop.
Diagnostika stojí peníze. Léky stojí peníze. A následná péče - které je pravděpodobně v téhle zemi zoufale málo - stojí taky peníze.
Jenže Lídu to stojí mnohem víc. Stojí ji to to, jakou hodnotu sama sobě přisuzuje. A zaměstnavatele to stojí absence, nemocenské a vyhoření.
DOPAMILLA: Aha. Takže teď najednou začalo HR poslouchat.
No jo, Dopamillo. Jenže problém je v tom, že většina lidí vidí jen ty drobnosti. Že někdo chodí pozdě. Ztrácí klíče. Zapomíná věci.
Ale to je jen špička ledovce. Protože pod hladinou je sakra hodně práce. Tolik energie investované do toho vypadat normálně, že ta špička, kterou vidíš - to skoro nikdy nejsme opravdu my.
Protože spousta zaměstnankyň s ADHD neustále pracuje na seberegulaci. Ne vědomě. To jen jejich mozek zoufale hledá způsob, jak fungovat v prostředí, které pro něj vlastně není přívětivé.
Třeba si často chodí pro kafe. Čmárají si během porad nebo telefonátů. Klikají propiskou.
DOPAMILLA: Strašně otravné! A zároveň podivně uklidňující!
Jo. To sedí. Někdo při telefonování chodí sem a tam. Někdo nevydrží sedět v klidu na poradě. Někdo potřebuje rádio v pozadí nebo si mluví nahlas sám pro sebe.
Já měla naštěstí špatná záda, takže mi schválili výškově nastavitelný stůl. Mohla jsem při práci stát. A jen to samotné mi pomáhalo líp se soustředit.
Jasně, něco to stojí. Ale dovolit lidem třeba plést na poradách, pracovat v mimo pevnou pracovní dobu nebo sedět v tiché místnosti místo open space kanceláře - to nestojí skoro nic.
Takže přizpůsobení zaměstnání pro ADHD neznamená stavět speciální místnost nebo někomu přidělit asistenta. Znamená to přestat trestat věci, které už se stejně dějí - a dovolit jim dít se otevřeně a bez studu.
Často to nestojí vůbec nic. Jen to vyžaduje, aby se někdo rozhodl přestat nad tím zvedat obočí.
DOPAMILLA: Hm. A co mám teda dělat já?
Nevím, Dopamillo. Co třeba přijmout, že lidé můžou být různí? Jaký je vlastně problém, pokud svou práci odvádějí dobře?
Není to roztržitost. Není to nedostatek disciplíny. A není to neprofesionální.
Je to přesně to, díky čemu dokážou fungovat.
Spousta lidí s ADHD už teď podává vysoké výkony. Přizpůsobení podmínek neznamená snižovat nároky. Znamená to odstranit zbytečné plýtvání energií.
Firmy ve skutečnosti přicházejí o schopné lidi jen proto, že je nutí spotřebovat všechnu energii na to, aby působili normálně.
A právě v tom je ta ironie. Lidé s ADHD často nejsou lidé, kterým chybí schopnosti. Právě naopak. Mnozí jsou neuvěřitelně dobří v hledání řešení, propojování souvislostí, zvládání krizí nebo vrhání se do problémů, ve kterých ostatní uvíznou.
Problém je jen v tom, že obrovská část jejich energie padne na to, aby fungovali „správným způsobem“, místo aby mohli skutečně využívat to, v čem jsou dobří.
DOPAMILLA: Takže vlastně používáte špičkové lidi jako komparz ve firmě Normálnost s.r.o.?
Přesně tak, Dopamillo. Prostředí, kde je v pohodě stát během porad, kde není pracovní doba úplně rigidní, kde člověk dostává jasnou zpětnou vazbu - HALÓ?! - a kde má třeba víc autonomie… to není žádné „speciální zacházení pro ADHD“.
To jsou prostě obecně dobré pracovní podmínky.
DOPAMILLA: Opravdu revoluční myšlenka.
Jako malý příklad uvedu něco, s čím má spousta lidí s ADHD problém - přímý oční kontakt. Dívat se někomu do očí když mluvím mě stojí obrovské množství energie.
Vypadám, že poslouchám?
Kam se mám dívat?
Do levého oka? Pravého?
Mám se teď usmát?
Co mi vlastně tvůj obličej říká?
Mozek jede tak naplno v režimu maskování, že už prostě nezbývá kapacita na samotné poslouchání.
Když se na tebe NEdívám, tak tě poslouchám.
Když se na tebe dívám, možná si všimnu dlouhého chlupu v tvém obočí - ale ne vždycky stíhám vnímat, co říkáš. A to i když je to sebevíc zajímavé.
A tohle je obzvlášť zajímavé v situacích, kdy tě někdo profesionálně hodnotí.
Takže když třeba vedeš pracovní pohovor a kandidát při odpovědích kouká do stolu, do poznámek nebo z okna - můžeš to číst jako vyhýbavost. A možná máš pravdu.
Ale možná před tebou sedí velmi schopný člověk s ADHD, jehož mozek prostě nezvládá zároveň analyzovat tvoje mimické projevy a odpovídat na odborně náročnou otázku.
Takže experti na řeč těla tě tady někdy můžou pěkně zmást. Protože být profesně schopná neznamená „intenzivně ti během rozhovoru zírat do očí “.
DOPAMILLA: Teda… pokud nejsi oční lékař.
A je tu ještě jedna věc. Spousta dnešní práce znamená být jen malé kolečko ve velkém stroji. A pak je strašně těžké vidět výsledky. Jenže problém je, že pro ADHD mozek je pocit nulového posunu naprostá smrt.
ADHD mozek potřebuje zpětnou vazbu. Ideálně průběžnou. Malé signály po cestě.
Tohle bylo dobré.
Tohle by šlo udělat líp.
Tohle fungovalo.
Právě proto jsou videohry pro ADHD mozek tak návykové. Mozek vždycky ví, na čem je. Protože některým z nás bere strašně moc energie, když nic nepůsobí jako skutečný posun.
Měla jsem jednu práci ve státní správě, kde jsem měla vytvořit plán projektu. Perfektní pro ADHD mozek, říkala jsem si. Hledání řešení!
DOPAMILLA: Tak to ses teda pořádně sekla.
Jenže problém byl v tom, že moje práce ve skutečnosti spočívala v týdnech nekonečného pilování formulací. Přepisování slov. Přesouvání vět. Leštění textu, které skoro vůbec neměnilo obsah.
A když byl plán konečně hotový a schválený… nestalo se vůbec nic. Organizace měla plán. A tím to skončilo.
Nikdo už s ním dál nepracoval.
A mě to psychicky vyčerpávalo způsobem, který se těžko vysvětluje. Protože já ten úkol splnila. Ale vůbec jsem neměla pocit, že by se něco opravdu stalo.
DOPAMILLA: Takže ten plán si nakonec udělal kariéru v šuplíku.
Ale zpátky k tomu, co jsem říkala na začátku. Co bych si přála, aby pracovní svět konečně pochopil, je to, že „takoví jako my“ nejsou žádní exoti, co během porad skáčou po stolech nebo chodí do práce bez kalhot.
DOPAMILLA: No… ale stát by se to možná ...
Dopamillo. Teď ne.
Pointa je, že člověk s ADHD může být tvoje nejlepší kamarádka, oblíbená kolegyně - nebo tvoje manželka. Nemáš ponětí, kdo ADHD má.
Dobře, u některých lidí je to možná trochu jednodušší odhadnout. Ale jsem si skoro jistá, že ve svém okolí máš minimálně jednu ženu, u které by tě to v životě nenapadlo. Protože jsme strašně dobré v předstírání, že je všechno normální.
A strašně nás to vyčerpává.
Takže místo toho, abyste se na nás dívali jako na „takové lidi“, zkuste nám dát trochu prostoru.
Nevydržíme dlouho sedět bez pohybu na poradách. Tak nám dovolte stát, chodit po místnosti nebo plést. Pohyb nám pomáhá soustředit se. Ne naopak.
Nejsme moc dobré tom dívat se vám do očí, když na nás mluvíte. Vy si myslíte, že se vyhýbáme nebo neposloucháme. Jenže já poslouchám právě tehdy, když koukám z okna - ne když se dívám na tebe.
Často taky nemáme rády týmovou práci nebo open space kanceláře. Vy to čtete jako nedostatek týmového ducha nebo jako podivínství. Pravda je, že neustálé podněty nám ztěžují soustředění. Tak nás občas nechte pracovat samotné.
Nedokážeme pracovat osm hodin v kuse stabilním tempem. Fungujeme ve vlnách. Jedna vlna hyperfokusu může znamenat, že za šest hodin zvládnu totéž, na čem někdo jiný pracuje tři dny.
Píchačky jsou náš největší nepřítel. Svoboda z nás dělá produktivní lidi.
A existují dokonce výzkumy, které naznačují, že mnoho dospělých s ADHD má vysokou pracovní kapacitu, když jim pracovní podmínky vyhovují víc. Ne všichni. Ale hodně z nich.
A pak mě napadá jedna věc:
Kolik lidí, kteří dnes stojí mimo pracovní trh, je mimo protože pracovat nedokážou?
A kolik z nich se jen úplně vyčerpalo neustálým přizpůsobováním okolí?
A kolik z nich by pracovalo mnohem líp - a přinášelo mnohem lepší výsledky - kdyby je pracovní prostředí úplně nevysávalo?
Těžko můžeš ukázat, co v tobě je, když všechnu energii spotřebuješ na to, aby ses tvářila normálně. Možná problém není v tom, že lidé s ADHD „nezapadají“. Možná je problém v tom, že pracovní svět je postavený jen kolem jednoho konkrétního způsobu fungování.
Nejsme „takoví“. Jsme lidé, kteří strávili celý život snahou zapadnout do světa, který pro nás nebyl vždycky vytvořený.
Protože když nás přestanete cpát do kulatých otvorů - když uděláte trochu víc místa pro hranaté tvary - možná uvidíte něco, co jste ještě nikdy neviděli. Třeba bílého losa.