S02E21 - Nedokončeno & ADHD: Když není všechno perfektní… tak se vlastně nepočítá nic. Nikdy?
Perfektní plán. Perfektní systém. Perfektní provedení. A pak se něco pokazí. Protože něco se pokazí vždycky. Plán se rozpadne. A najednou není hotové vůbec nic. Ale co za tím vlastně je? Je špatný ten plán? Jsou ty cíle trochu nereálné? Nejsou ty nároky možná… trochu moc vysoké? V dnešní epizodě si budeme povídat o tom, proč je pro ADHD tak těžké dotahovat věci do konce. A jak se konečně dostat do cíle.
A proč k tomu potřebuješ rezavou Škodovku.
OK, lidičky, vítejte na Amygdala party. Jmenuji se Step a dneska budeme mluvit o něčem, co je strašně důležité - a zároveň zatraceně těžké zvládnout.
Než začneme, jen připomínám, že teď přijímám nové klientky do svého ADHD koučinku. Pořád jsem ještě v certifikaci, takže jedu za poloviční cenu. Jestli tě zajímá, co ADHD coaching vlastně je, nebo jen přemýšlíš, jestli bych ti mohla pomoct s tím, s čím bojuješ, můžeš si zdarma rezervovat seznamovací hovor na AmygdalaParty.no.
Tak jo. A teď k věci. Musím začít mluvit o tenisu.
DOPAMILLA: Jasně. A já začnu mluvit o lidových krojích.
Dopamillo. Ten tenis je důležitý. Protože jsem nedávno poslouchala podcast o jedné hráčce, která se za poslední roky neuvěřitelně zlepšila. Dřív byla tak nějak „OK“. Ale teď? Teď je fakt skvělá.
A když se jí lidi ptají, co se změnilo, odpovídá: „Naučila jsem se míň řešit svoje chyby.“
DOPAMILLA: Ahaaa… hmm. To je zajímavý.
Jo. A přesně o tom dneska chci mluvit.
O tom, jestli je možné přestat tolik řešit chyby a nedostatky. Nebo spíš to, co za chyby považujeme.
Tipuju, že 80 % z vás si teď řekne, že to co vám budu vyprávět je nesmysl. Nepoužitelné.
15 % to možná zaujme, ale bude to na ně moc velký krok.
A 5 % si možná pomyslí: „Hmm… možná by to mohlo fungovat,“ a zkusí to.
Neříkám to proto, abych tě soudila. Říkám to proto, že tomu rozumím. Já sama jsem byla člověk, který si říkal: „Ne. Tohle na mě fungovat nebude.“
Trvalo mi měsíce vnitřních rozhovorů, než jsem si připustila: „Hmm… možná na tom něco je.“
Ale když vydržíš poslouchat až do konce epizody, pochopíš, jak můžeš pomocí překvapivě jednoduché techniky zvládnout víc - tím, že budeš dělat míň.
DOPAMILLA: Nééé!
Protože velká část ADHD a problémů, které zažíváme, je vlastně o tření.
Tření mezi tím, co se od nás očekává - a často i tím, co očekáváme samy od sebe - a tím, jak funguje náš mozek.
Ta laťka je nastavená příliš vysoko. A my jsme ji přijaly za svou. Jenže právě tahle laťka nám ve skutečnosti ubližuje. Máme cíle. Máme ideály, za kterými se ženeme. Jenže problém je, že ty ideály nejde reálně splnit.
DOPAMILLA: Já nikdy nebyla dobrá ve skoku do výšky. Do dálky už jo…
Celý život jsme se snažily vyhnout kritice. Být o krok napřed. Pořád.
Vždycky odhadnout, co přijde za další zatáčkou, abychom byly připravené. Připravené na kritiku, o které jsme přesvědčené, že stejně přijde ať děláme, co děláme. Takže se připravujeme. Pilujeme. Zdokonalujeme.
DOPAMILLA: Jenže… vždycky je co zlepšovat, ne?
A právě v tom je jádro spousty našich problémů. Protože ano - vždycky existuje něco, co by šlo udělat líp.
Takže když uklidíš celý dům tak, že se leskne, že by se z podlahy dalo jíst… stejně uvidíš jen ten jeden chomáček prachu, který unikl vysavači. Nebo malou skvrnu od kávy na kuchyňské lince. Nebo… však víš.
A v tu chvíli je všechno špatně.
Všechno je špatně.
Nic se nepovedlo.
DOPAMILLA: Jo. Zase nic.
Vidíš, kam to celé vede?
Žiješ v systému, kde je v podstatě nemožné zažít pocit úspěchu. V systému, kde ani to, co zvládneš, nikdy nepůsobí jako dost. Kde se laťka pořád posouvá o kousek výš. Ne proto, že bys byla od přírody nespokojená. Ale protože ten systém je tak nastavený.
A pak k tomu přidej plány. Protože právě naše plány celý tenhle mechanismus ještě krmí. Nestačí mít dokonale uklizený domov - ty ještě musíš mít perfektní plán, jak toho dosáhnout. Jenže pak třeba dítě onemocní. Nebo se domů vrátíš později, než jsi čekala. Nebo se prostě… něco stane.
DOPAMILLA: Jo. „Něco“ se děje prakticky pořád.
Přesně. A tím se jen znovu potvrzuje, že ten Dokonalý plán na Dokonale uklizený dům je od začátku odsouzený k neúspěchu. A když pak stojíš v kuchyni, dítě se vzteká, nákup se ti sype z tašky a je o hodinu víc, než sis představovala… no, k malému zhroucení už bývá dost krátká cesta.
DOPAMILLA: Víš, co mi to připomíná? Takové ty nevěsty v reality show, co se psychicky sesypou, protože jedna kytka na stole trochu uvadla…
Jo. A samozřejmě to o čem mluvím není jen o uklízení. Týká se to i práce. Vztahu. Svatby. Vlastně celého života.
Takže.
Víš co?
Tohle není důkaz, že jsi slabá. Že by ses měla víc snažit. Že nejsi dost dobrá.
Naopak.
DOPAMILLA: Tak moc se člověk může mýlit!
Tohle je známka toho, že sis nastavila systém, který nejde dlouhodobě udržet. A jestli chceš opravdu něco dokončit - ať už je to uklizený byt, pracovní projekt nebo vysněná svatba - potřebuješ něco úplně jiného.
Potřebuješ snížit laťku.
DOPAMILLA: UUUUH. Ne. Ne-ne. To nepřipadá v úvahu.
Dopamillo, přesně to jsem říkala na začátku. Ty patříš mezi těch 85 %, co to okamžitě odmítnou jako nesmysl. Nemůžu říct, že mě to překvapuje.
Ale nech mě to vysvětlit. Protože když to funguje u vrcholových sportovců… proč tomu aspoň nedat šanci?
DOPAMILLA: Hm. Pořád jsem skeptická…
Pamatuješ si tu dětskou hračku, o které jsem mluvila minule? Jak dáváš čtverec do čtvercového otvoru, kolečko do kulatého a trojúhelník do trojúhelníku?
Protože nejde jen o to, že se nás společnost snaží nacpat do formy, která nám nesedí - jako jsem mluvila minule v souvislosti s prací. Často to děláme i my samy sobě.
A to, co potřebuješ udělat, je vytvořit čtvercový otvor pro svůj vlastní čtverec. A aby to šlo, musíš si dát k tomu svolení. Dokud si tohle svolení nedáš, budeš pořád bojovat sama proti sobě.
To svolení znamená přestat se na sebe dívat jako na problém. Jako na někoho neschopného. Nedostatečného.
Protože jsme byly naučené být samy sobě nejtvrdším kritikem. Spojily jsme perfektní výsledky se svou vlastní hodnotou. Takže když máš doma nepořádek nebo přijdeš pozdě na schůzku, automaticky to v hlavě znamená: „Jsem k ničemu. Musím být lepší. Víc organizovaná. Víc se snažit. Potřebuju další aplikaci, další diář, další systém.“
DOPAMILLA: Něco mi říká, že si nemyslíš, že tohle funguje…
Vrcholoví sportovci se učí dostat do nastavení mysli „hraju proto, že mě to baví“. A paradoxně právě tehdy podávají nejlepší výkony. Ne když hrají jen proto, aby vyhráli. Ne když se bojí prohry. Ale když hrají, jako by nemuseli nic dokazovat. Jako by výsledek nerozhodoval o tom, kdo jsou.
A tohle se netýká jen sportu. U ADHD je to možná ještě důležitější. Protože čím víc se stresujeme, čím víc máme pocit, že výsledek vypovídá o naší hodnotě jako člověka… tím těžší je vůbec začít. A dokončit věci.
A pak na sebe tlačíme ještě víc.
Zvyšujeme nároky ještě výš.
DOPAMILLA: A jsme zase tam, kde jsme byly…
A tady se dostáváme k té části, která pro tebe možná bude nejtěžší přijmout. Protože řešení, jak být „lepší“… podrž se… je snížit svoje nároky.
DOPAMILLA: A je to venku!
A nejen snížit nároky. Ale zároveň si dovolit věřit, že je to v pořádku.
DOPAMILLA: Panebože. To už je na mě trochu moc!
Jo. To chápu. Ale zkus se na chvíli opravdu zamyslet. Kdo vlastně rozhoduje o tom, co je „dost dobré“?
Jasně - pokud vedeš projekt stavby nové dálnice, existují objektivní kritéria. Jestli silnice unese provoz. Jestli povrch správně odvádí vodu. Jestli asfalt nepraská. Jestli jsou zatáčky bezpečné.
To všechno se dá změřit.
Ale kdo rozhoduje o tom, co je dostatečně uklizený domov?
Nebo jestli byla svatba dost dobrá?
Nebo jestli ten PowerPoint do práce byl dost dobrý?
Nebo jestli tvoje prezentace na workshopu byla dost dobrá?
A teď nemluvím o výkonu hodném Oscara. Jen o „dost dobré“. O něčem, co prostě obstojí. Taková dvojka, trojka ve škole.
Když se nad tím opravdu zamyslíš - kdo ta pravidla nastavuje?
Ty?
DOPAMILLA: No… asi…
No právě. Protože tady je důležité se zastavit a opravdu se zamyslet se. Jsou to skutečně tvoje vlastní cíle?
Nebo jsou to cíle založené na tom očekávání kritiky?
Ten hlas v hlavě, který ti říká, co bys měla, co jsi měla udělat, a že pořád nejsi dost?
Jsi na sebe opravdu tak tvrdá ty sama?
Nebo v sobě pořád slyšíš někoho jiného?
Nebo je to celý život hlášení o tom, že nejsi dost dobrá?
A když říkám „sniž nároky“, co tím vlastně myslím?
Neznamená to vzdát se.
Neznamená to být líná.
Neznamená to rezignovat.
A už vůbec ne přestat se snažit.
Protože nejde o to snížit nároky na sebe jako na člověka. Jde o to snížit nároky na to, co se má zvládnout během jednoho odpoledne. A to je obrovský rozdíl.
Jo?
Jde o to naučit se uspět jiným způsobem.
DOPAMILLA: Tell me more, tell me more1
Protože když snížíš nároky, ve skutečnosti si dovolíš uspět způsobem, který je laskavější k tvému mozku. Takovým, kde si můžeš vydechnout a říct si:
„Jo. Zvládla jsem to.“
Nebudu ti ale lhát - nebude to snadné. Protože se tomu budeš bránit. Jde to proti všemu, co ses doposud naučila.
Ale pokud si opravdu dovolíš to aspoň zkusit… možná zjistíš, že může existovat úplně jiná realita.
Laskavější realita.
DOPAMILLA: Dobře teda. Zkusím to. Ale pořád jsem dooooost skeptická.
Já tě chápu, Dopamillo. Já sama mám tendenci přemýšlet stylem: buď uděláš všechno pořádně, nebo nemá cenu začínat. Buď to bude perfektní, nebo se to nepočítá.
Jenže… ono to prostě nefunguje. Pod to se klidně podepíšu.
Tak si vezměme konkrétní příklad. Třeba uklízení domácnosti. Kdo s tím občas nebojuje, že jo.
Jenže problém je v tom, že „uklidit dům“ vlastně není jeden úkol. Je to šedesát různých úkolů. A objektivně vzato nikdy nejsou úplně hotové. Je to asi jako říct „letět na Měsíc“. Jeden úkol? Ani náhodou.
DOPAMILLA: To ti můžu vyjmenovat. Postavit raketu. Vyrobit motor. Konstrukci. Spočítat trasu. Vybrat astronauty. Vytrénovat je…
Jo, chápu, kam tím míříš, Dopamillo. Tak si to přeložme do řeči domácnosti.
Vyprat prádlo.
Uklidit prádlo.
Vytřít podlahu.
Převléct postel.
Otřít kuchyňskou linku.
Vyklidit myčku.
Sebrat věci ze země.
Vyluxovat.
Umýt okna.
Utřít prach.
DOPAMILLA: A ten seznam pokračuje donekonečna…
Přesně tak. A právě proto je vidět, že „uklidit dům“ není jeden úkol. A než mě začneš opravovat - takhle to funguje u většiny věcí v životě.
Pokud tvůj úkol není něco jako „uklidit šuple s příbory“, je pravděpodobně prostě příliš velký.
A pak nastoupí perfekcionismus, že jo. Všechno musí být hotové hned. Všechno najednou. A dokonale.
DOPAMILLA: No… pokud se někdy chceš dostat do cíle, tak asi ne.
Přesně. Pokud chceš opravdu něco udělat - pokud chceš mít pocit, že ses někam posunula, že si něco DOKONČILA - nemůžeš si nastavovat nemožné požadavky. Protože perfektní neexistuje. Perfektní je něco jako jednorožec. Krásná představa. Ale není skutečná.
DOPAMILLA: Vykašli se na jednorožce. Kup si koně.
Ano! Přesně o tom mluvím. Jde o to mířit na koně.
Když si vybereš menší úkoly, opravdu je dokončíš - a navíc si dovolíš je neudělat dokonale - tehdy se začne dít něco důležitého.
Tvůj mozek totiž konečně zažije něco jiného než frustraci, stud a výčitky. Zažije pocit:
„Něco jsem zvládla.“
„Něco se povedlo.“
A tohle má obrovskou hodnotu. Protože to jde zopakovat.
Myslím, že strašně podceňujeme, jak moc nás ničí neustálý pocit selhání. Pořád dokola. Nemůžeš začít. A když se konečně donutíš, nedokončíš to. A když to nedokončíš, máš pocit, jako by se vlastně nestalo vůbec nic.
Protože výsledek nebyl perfektní.
Ale co když to otočíš?
Nemusíš dneska „uklidit celý dům“. Možná stačí jen vyluxovat. Najednou je ten úkol menší. Zvládnutelný. A hlavně - dokončitelný.
DOPAMILLA: Jo, jenže doma je pořád chaos…
Jo, a právě na tom musíme pracovat. Stejně jako ti tenisté. Naučit se přijmout, že ne všechno musí být perfektní.
Protože pro náš mozek je strašně důležité zažít pocit, že jsme něco dokončily. To vytváří motivaci. Zatímco neustálé narážení na věci, které nezvládáme dokončit, vytváří hlavně frustraci a stres.
A ve skutečnosti je uklízení hlavně o tom vytvořit si systém, který opravdu funguje.
A znovu - nejde jen o uklízení. To samé platí, když píšeš diplomku, připravuješ obchodní prezentaci nebo třeba přestavuješ chalupu.
Protože všechny ty systémy, které jsme si během života osvojily - že oblečení se musí skládat „správně“, že věci musí být organizované „dospěle“, že uklizený dům má vypadat jako z Pinterestu, že systém musí být esteticky dokonalý nebo že bychom měly fungovat „jako normální lidi“… to prostě není dlouhodobě udržitelné pro ADHD mozek.
Je to neefektivní systém.
Jenže vím, že spousta z nás radši bude trpět v nefunkčním systému, než aby si dovolila dělat něco „špatně“. Já jsem tam byla taky.
A víš, čeho jsem si všimla, když jsem byla opravdu vyčerpaná? Tak opravdu, opravdu unavená. Migréna, k tomu ještě jsem trpěla závratěmi. A stejně jsem cítila stres jen proto, že byl partner doma, když jsem se snažila odpočívat.
Ne proto, že by něco řekl.
Ne proto, že by něco očekával.
Ale protože část mě měla pocit, že někdo vidí, že zrovna „nepodávám výkon“. Že bych měla vysvětlit, proč odpočívám. Jako bych musela obhajovat, že nejsem produktivní každou vteřinu.
A je vlastně šílené, jak hluboko tohle máme v sobě zakořeněné.
Protože on neřekl ani slovo. Ani se na mě divně nepodíval. Bylo úplné ticho. Ale já si v hlavě stejně připravovala obhajobu proti obvinění, které vůbec nepřišlo. Proti někomu, kdo mě ani neobviňoval.
Protože ty nároky na mě neklade někdo jiný.
Jsem to já sama.
DOPAMILLA: I když ten systém očividně vůbec nefunguje.
Přesně. I když vůbec nefunguje. Protože jsme přesvědčené, že takhle to prostě musí být. A tak se dál tlačíme. A tlačíme. A jsme čím dál víc vystresované a zoufalé.
Jenže ty se nemusíš pořád tlačit až na pokraj zhroucení.
A možná právě tohle je nejtěžší: nikdo jiný ti nejdřív nedá povolení zpomalit. To musí začít od tebe.
Ty sama si musíš povolit nebýt pod tlakem každou minutu dne.
To svolení prostě musí přijít od tebe.
Když si vezmeš menší úkol a opravdu ho dokončíš, tvůj mozek najednou zažije něco nového:
„Počkej… dostala jsem úkol. A dokončila jsem ho. To je dobrý.“
A díky tomu bude další úkol druhý den o trochu snazší. A další taky.
Protože pointa není jet pořád dál a dál a dál v nekonečné obří úloze typu „uklidit celý dům“, kterou vlastně nikdy nedokončíš. Pro mozek je strašně důležité zažít pocit zvládnutí a dokončení.
DOPAMILLA: Jenže ono je tááák lákavé pokračovat, že jo. Po vyluxování bych přece mohla ještě umýt okna, pak podlahu a potom…
Ne, Dopamillo. Právě tohle je přesně to, co dělat nemáš. Já vím, že je těžké nechat věci nedokončené. A vím, že pohled na chaos bolí. Ale věř mi - pro tvůj mozek, a vlastně i pro tebe samotnou, je mnohem důležitější zažít pocit jednoho dokončeného úkolu než mít dokonale naleštěnou podlahu.
DOPAMILLA: No dobře… když to říkáš takhle, moje psychické zdraví je asi důležitější než podlaha bez jediné šmouhy.
Přesně. A než si teď řekneš: „Ale čistá podlaha mi přece přináší klid,“ tak ano - v tom případě může být podlaha dnešní jediný úkol.
A budu upřímná. Vím, že nepořádek doma klid v hlavě nepřináší. Jenže cílem není dokonalost. Cílem je dostat se na nějaký „nulový bod“. Na úroveň, která je prostě obyvatelná. Dost dobrá na to, aby si tvůj mozek mohl trochu oddechnout.
A cesta tam nevede přes obří generální úklid.
Vede přes jedno vyluxování.
Jednu přerovnanou polici se kořením.
Jednu uklizenou zásuvku se spodním prádlem.
S tímhle jsem sama bojovala strašně dlouho. Fakt příliš dlouho. A po své legendárním výkonu s mým Mount Prádlo jsem zjistila, že přece jenom na tom možná něco bude.
DOPAMILLA: No teda. Kdo by to byl čekal.
Jo. Přesně. Jeden z těch momentů, kdy zjistíš, že ADHD mozek možná potřebuje úplně jinou strategii.
Ale poslouchej. Když jsem konečně zdolala Mount Prádlo, opravdu jsem zažila přesně to, o čem tady mluvím. Byla jsem na sebe pyšná. A ne trochu - opravdu hodně. Pro mě to byl mentálně Mount Everest.
A víš co?
Od té doby skládám prádlo hned po vytažení z pračky. Bez přemlouvání. Bez dramat. Protože už to není hora prádla. Je to jenom jeden koš s oblečením.
A zároveň mi to dalo energii dělat další malé věci. Jednou uklidit knihovnu. Jindy pracovní stůl. Vyhodit staré boty. Ne všechno najednou. Prostě postupně. Jeden den to, druhý tohle.
A najednou… jsem se dostala do rytmu, kdy malé věci dělám průběžně.
Bez nátlaku.
Bez toho děsivého „velkého úklidu“, který zabere celý víkend a stejně není hotový.
Bez úkolu tak obrovského, že tě odradí ještě dřív, než začneš.
Bez pěti hodin práce zakončených pocitem, že jsi vlastně stejně nic nezvládla.
Takže mi věř - dělat míň je někdy opravdu lepší. A hlavně zdravější.
DOPAMILLA: Jestli jsem teď nějak podezřele tichá, tak jen proto, že jsem plná obdivu.
Pořád nejsi úplně přesvědčená?
Chápu to. Je strašně těžké pustit ten způsob myšlení „buď všechno, nebo nic“. Perfektní, nebo zbytečné. S tím jsem bojovala opravdu hodně. Buď uklidím celý dům, nebo nemá cenu dělat vůbec nic.
Ale povím ti jednu historku. A poslouchej dobře - budu to říkat jen jednou!
Představ si, že jsi v lese. A najednou zjistíš, že tě pronásleduje smečka příšer.
Možná medvědi nakažení vzteklinou.
Možná upíři.
Možná tvoje tchyně v nedělním kostýmku.
Vyber si to, čeho se bojíš nejvíc.
A ty utíkáš o život. Jsou blízko. Jsou naštvaní. Musíš pryč. Běžíš temným lesem, zakopáváš, padáš, ale slyšíš je za sebou, takže běžíš dál.
A pak dorazíš na mýtinu.
A tam stojí dvě auta.
Jedno je nádherné červené Audi sedan. Lesklé. Elegantní. Dokonalé. Přesně ladí s tvojí rtěnkou i kabelkou. Prostě sen.
A vedle něj stojí stará škodovka. Rezavá. Rozpadá se. Pravděpodobně pamatuje osmdesátky. Už jen pohled na ni tě trochu uráží.
Skočíš do Audi. Otočíš klíčkem. Nic. Znovu. Nic. Ani škyt.
Koutkem oka vidíš tchyni, jak se blíží obřími kroky a v ruce drží vysavač.
Medvědi řvou.
Upíři vytrhávají česnek ze záhonů a zlomyslně se smějí.
Máš na sobě krásné šaty, takže sednout si do té škodovky je trochu… ponižující.
Ale jsi zoufalá.
Tak to zkusíš.
A k tvému šoku nastartuje hned napoprvé. Zařadíš rychlost a ujíždíš pryč. Pryč od medvědů. Od upírů. A hlavně od tchyně.
Takže až budeš příště něco dělat - uklízet, odevzdávat projekt do práce nebo cokoliv jiného - vzpomeň si na tu škodovku.
Protože právě ona tě dostane do cíle.
Když odmítneš jet škodovkou, nikdy před upíry neutečeš.
A víš co? Zapomeň na upíry. Zapomeň na medvědy.
Pamatuj na TCHYNI!
DOPAMILLA: Hele, před tchyní pojedu klidně i na mopedu!
Přesně, Dopamillo. Musíš být ochotná zkusit řešení, které funguje - i když na první pohled nepůsobí „správně“.
A vlastně právě k tomu celou dobu směřuju. Funkčnost a ideál nejsou totéž. Tvým cílem není najít řešení, které vypadá navenek co nejdokonaleji . Tvým cílem je najít řešení, které opravdu funguje.
A hlavně - funguje pro tebe.
A když říkám „pro tebe“, nemyslím tu verzi tebe, která byla naučená, že všechno musí být perfektní. Myslím tu verzi, která se uvnitř cítí dobře. V břiše. V hlavě. V srdci. Tu chvíli, kdy si sama pro sebe řekneš:
„Tohle mi sedí.“
DOPAMILLA: Takže ne nutně něco, co vypadá dobře na Instagramu?
Přesně.
Třeba spousta lidí říká, že bys měla začínat den něčím zábavným, aby se mozek nastartoval. Jenže pro mě to často vůbec nefunguje. Ráno mám naopak nejvíc energie na ty nudné věci. Faktury. Účetnictví. Odpovědi na maily.
Takže nepřemýšlej nad tím, co je „správně“. Co ostatní považují za správný způsob fungování. Hledej to, co funguje tobě - bez vyčerpání a bez nemožných očekávání.
To je strašně důležité.
Protože i když ti mozek pořád říká:
„10 minut se nepočítá.“
„Jedna polička se nepočítá.“
„Jeden e-mail se nepočítá.“
„Jeden pytel odpadků se nepočítá.“
„Napůl hotovo se nepočítá.“
„Jen trochu se nepočítá.“
DOPAMILLA: Jen trochu se teda počítá! Aspoň u úkolů určitě. Já počítám všechno!
Ano! Protože jinak skončíš v pasti: nic se nepočítá, dokud není všechno perfektní. A to je pro motivaci úplně smrtící. Máš právo dělat věci způsobem, který skutečně funguje pro tebe.
A zopakuju to ještě jednou, protože je to opravdu důležité:
Pokud máš pocit, že nikdy nic nedokončíš, je velmi pravděpodobné, že tvé úkoly jsou prostě příliš velké.
ADHD mozek potřebuje menší a jasnější cíle.
Ne proto, že bys byla líná.
Ale protože tvůj mozek potřebuje zažít: „Tohle jsem dokončila.“
Uklidit jednu polici se počítá.
Vyprat jednu pračku se počítá.
Uspořádat šuplík se spodním prádlem se počítá.
Pět hodin chaosu bez jasného konce často působí mnohem hůř než deset minut něčeho, co bylo opravdu dokončeno.
DOPAMILLA: Já už mám uklízení plné zuby.
Jo, Dopamillo. Jenže tohle není jen o uklízení.
Je to o všech těch chvílích, kdy jsi něco vzdala ještě před začátkem, protože to působilo příliš obrovsky. O všech večerech, kdy sis lehla do postele s pocitem, že jsi vlastně nic nezvládla. O všech momentech, kdy ses hnala dál a dál - a stejně jsi měla pocit, že nejsi v cíli.
O pracovních úkolech, které odkládáš, protože je neumíš udělat dokonale.
O tréninku, který „se nepočítá“, protože byl moc krátký.
O telefonátu, který neuděláš, protože není správná chvíle.
O projektu, který nikdy nezačneš, protože plán ještě není perfektní.
O zprávě, kterou neodešleš, protože slova nejsou dost dobrá.
Ta škodovka je o tom všem.
Doufám, že chápeš, že to uklízení je tady jen symbol. Zástupce skoro všech úkolů v životě.
Protože jak se říká - slon se jí po malých kouscích. A vlastně právě v tom je celé to poselství.
Jenže u ADHD to není jen motivační fráze. Je to opravdu udržitelná strategie.
A možná to nejtěžší nakonec není snížit nároky. Možná je nejtěžší dovolit si být člověkem, který nedělá všechno perfektně - a přesto si pořád připadat dost dobrá.
Protože to, co se ti vlastně snažím říct, je:
musíš přestat brát perfekcionismus jako vstupenku k tomu, abys měla hodnotu jako člověk.
DOPAMILLA: Ale příbor budu používat dál. Zase nemusíme snižovat laťku úplně na podlahu.
Ne, Dopamillo. Nemusíš žít jako neandrtálec. Příbor je samozřejmě v pořádku. I když jíš slona.
Možná právě proto se ta tenistka nakonec zlepšila. Ne proto, že by jí přestalo záležet na výsledku. Ale protože přestala každou chybu brát jako důkaz toho, kdo je.
A tenisoví trenéři často hráčům říkají: „Nezapomeň dýchat.“ Ne proto, že by zapomněli, jak se dýchá. Ale protože když se bojíš selhání, tělo se stáhne. A jedna z prvních věcí, která zmizí, je právě dech.
Takže až příště budeš stát před nějakým obrovským úkolem a ucítíš, jak zamrzáš - nemysli na celý dům. Nemysli na všechno, co musí být perfektní.
Vyber si jednu malou věc.
A nadechni se.
Jeden chomáček prachu neurčuje tvoji hodnotu.
Takže to hlavní, co si dnes chci, abys odnesla, je tohle:
Máš právo vybrat si rezavou škodovku.
Máš právo dokončit jednu jedinou polici.
Máš právo nazvat to vítězstvím.
Protože ono to vítězství je.
A zároveň je to cesta ven ze systému, ve kterém je úspěch prakticky nemožný.
Jo?
A ještě připomínám - pokud chceš ADHD lépe zvládat, tak bych ráda připoměla naší komunitu PROSTOR. Bezpečný prostor pro ženy s ADHD, kde se učíme, jak žít s ADHD laskavěji a udržitelněji. Pokud se chceš k nám přidat, přihlášku najdeš na AmygdalaParty.cz.