S02E23 - Vysoce fungující žena & ADHD: Jak „špatně“ na tom musíš být, než máš právo požádat o pomoc?
Máš práci. Vzdělání. Děti. Funguješ. Aspoň navenek. Ale co když tě to stojí mnohem víc energie než ostatní? A co když právě proto nevidíš, kolik tě to ve skutečnosti stojí? V téhle epizodě si budeme povídat o kompenzaci, vyčerpání a o tom, proč může být tak těžké požádat o pomoc, když si celý život myslíš, že takhle to mají všichni.
OK lidičky, vítejte na Amygdala party. Já se jmenuju Step a dneska jsem vlastně chtěla mluvit o něčem úplně jiném. Ale ta epizoda, kterou jsem zrovna psala, se rodila fakt těžce. Fakt hodně těžce. Protože je tu něco, co mě už strašně dlouho hlodá vzadu v hlavě a pěkně mě to štve.
Takže místo toho, abych se nutila dopsat epizodu, do které se mi vůbec nechtělo, jsem si sedla a napsala tuhle. Protože je důležitá.
Aspoň pro mě.
DOPAMILLA: Tak teď jsem fakt zvědavá, o čem budeš mluvit, tak už začni!
Jo Dopamillo, hned se do toho pustím. A začnu tím, že budu mluvit o jednom videu.
Nevím, jestli jsi ho viděla, ale před nějakou dobou kolovalo po sociálních sítích video. Řada mladých lidí stojí vedle sebe a dostává otázky jako:
Pokud má jeden nebo oba tvoji rodiče vysokoškolské vzdělání, udělej krok dopředu.
Pokud si tvoje rodina mohla dovolit dovolené, když jsi vyrůstala, udělej krok dopředu.
Pokud jsi někdy musela vynechat jídlo, protože nebyly peníze na jídlo, udělej krok dozadu.
Pokud jsi vyrůstala jen s jedním rodičem, udělej krok dozadu.
Pokud ti rodiče říkali, že můžeš být, kým jen chceš, udělej krok dopředu.
A tak dál. Říká se tomu privilege walk a má to ukázat, jak odlišné výchozí podmínky máme v životě pro dosažení stejných výsledků. Protože nejsme si rovni sociálně, kulturně ani ekonomicky.
DOPAMILLA: Step, strašně zajímavé, ale víš, že náš podcast je o ADHD?
Hned se k tomu dostanu, Dopamillo.
Právě tohle video se mi vybavilo, když jsem začala zkoumat ADHD a to, čemu se říká obtíže v běžném fungování.
Protože aby člověk mohl dostat diagnózu, nestačí mít jen typické ADHD rysy, ale tyto projevy mu musí významně narušovat běžný život. Ale co to vlastně narušení běžného fungování je?
A důvod, proč jsem nad tím přemýšlela, byl vlastně docela jednoduchý – obrovské množství zpráv na sociálních sítích od žen, které byly odmítnuty – nebo spíš odbyty – svými lékaři, psychology nebo psychiatry s tím, že jsou „příliš funkční“ na to, aby mohly mít ADHD.
DOPAMILLA: Okej... a?
No Dopamillo, nevidíš, kam tím mířím? Postavíš vedle sebe skupinu žen. Některé jsou manažerky. Některé právničky. Lékařky. Mnohé mají dům. Mnohé mají děti. Mnohé mají magisterský titul. Nebo nějaké odborné vzdělání.
Na první pohled vypadají, že mají všechno pod kontrolou. Na první pohled vypadají, že všechno zvládají. Říká se jim vysoce fungující. A ono je to vlastně pravda — fungují na vysoké úrovni.
DOPAMILLA: No jo, tak kde je problém?
Problém je v tom, že nikdo nevidí, kolik je stojí být funkční.
Nikdo se neptá, kolik je stojí fungovat na tak vysoké úrovni.
A právě tam jsem se zasekla.
Protože když pak téhle řadě žen začneš pokládat otázky jako:
Pokud se většinu dní probouzíš odpočatá, udělej krok dopředu.
Pokud máš pocit, že jsi vždycky mohla udělat víc nebo být lepší, udělej krok dozadu.
Pokud musíš v práci spotřebovat veškerou svoji koncentraci a doma už ti nic nezbývá, udělej krok dozadu.
Pokud chodíš každý den do práce včas bez stresu, udělej krok dopředu.
Pokud nikdy neležíš večer vzhůru a nesnažíš se vzpomenout si na všechno, co jsi mohla zapomenout, udělej krok dopředu.
Pokud zvládáš každodenní život jen proto, že si nikdy nedovolíš úplně vypnout, udělej krok dozadu.
Pokud dokážeš ležet na gauči a odpočívat, aniž by ses zároveň bála všeho, na co jsi možná zapomněla, udělej krok dopředu.
Myslíš si, že všechny skončí na stejném místě? Já jsem si to dlouho myslela.
DOPAMILLA: Eeeeeh. To mi asi budeš muset vysvětlit.
Jo, vysvětlím. Protože když jsem četla všechna ta svědectví žen, které jejich lékaři odmítli s tím, že fungují až příliš dobře, říkala jsem si: Jo, já přece taky funguju až moc dobře, takže nemá smysl snažit se získat diagnózu.
Protože pro mě „fungovat“ znamenalo zvládat věci. Zvládnout vystudovat. Zvládnout mít práci a udržet si ji. Prostě fungovat v běžném životě.
Vykládala jsem si to tak, že pokud nejsem často na neschopence, nemám psychické problémy nebo jsem aspoň jednou nevyhořela, nemám nejmenší šanci diagnózu dostat. Skoro jsem si představovala, že člověk musí celý den ležet na gauči a nebýt schopný vstát, aby mohl být označený za nefunkčního. Chápeš?
DOPAMILLA: Tak trochu jo...
A vypadalo to, že podobně si to vykládá i lékařská obec. Takže jsem na ten boj neměla energii. Říkala jsem si, že je pro mě bezpečnější vědět, že s největší pravděpodobností ADHD mám, ale nemuset bojovat o to, aby mi to někdo potvrdil.
Protože by mě to stálo příliš mnoho.
DOPAMILLA: Ale...
Jo, ale pointa je, že jsem všechny ty problémy měla. Byla jsem v depresi. Vyhořela jsem. Jen jsem se přes to všechno prostě prokousala dál – a dál fungovala.
Aspoň navenek. Donutila jsem se fungovat.
Protože o čem nikdo nemluví, je to, že problémy v běžném fungování nemusí vypadat tak, jak si většina lidí představuje. Spousta z nás – včetně mě – si pod nimi představuje neschopnost něco zvládnout. Jenže ve skutečnosti se často projevují úplně jinak. Třeba jako neustálá kompenzace, chronický stres, vyčerpání nebo obrovské množství energie, které tě stojí fungovat.
Zopakuju to: Nejde o to, co zvládneš, ale kolik tě stojí to zvládnout.
DOPAMILLA: Kolik peněz...?
No Dopamillo, ne tak úplně. Ale když se podíváš na svoji zásobu energie jako na celek. Jako na nádrž v autě.
Jestli spotřebováváš spoustu energie na to, abys si pamatovala věci.
Jestli spotřebováváš spoustu energie na přípravu na různé situace. Přehráváš si v hlavě scénáře a všechny možné výsledky.
Jestli se neustále ženeš k tomu udělat ještě o trochu víc, než zvládáš.
Jestli na sebe pořád nakládáš víc úkolů, než ve skutečnosti uneseš.
Jestli... no, však víš, kam tím mířím.
Za tou fasádou úspěšné ženy je strašně moc práce. Mentální práce.
Protože si člověk nelehne a nezačne se litovat. Místo toho se sebere a maká ještě víc, když se věci zkomplikují.
DOPAMILLA: Přesně tak.
A když uvnitř jedeš v takovém režimu, jak odpočatá a plná energie asi působíš navenek?
Působíš normálně.
Působíš efektivně.
Můžeš dokonce působit velmi organizovaně, protože sis vytvořila systémy se třemi úrovněmi jištění, aby měly co nejmenší šanci selhat.
Protože celá tvoje identita je postavená na tom být „normální“.
Fungovat.
Být jako ostatní.
DOPAMILLA: Promiň, ale to zní jako strašně vyčerpávající.
Jo, je to vyčerpávající. Protože se nakonec ocitneš v takovém začarovaném kruhu. Myslela sis, že problém je v tom, že se nesnažíš dost.
Podívej se na tohle:
Něco je těžší, než by mělo být.
Předpokládáš, že je to normální.
Kompenzuješ to tím, že se snažíš ještě víc.
Dosáhneš výsledku.
Okolí vidí výsledek, ne cenu, kterou jsi za něj zaplatila.
A tak si příště zase myslíš, že řešením je snažit se ještě víc.
Zní ti to povědomě?
DOPAMILLA: Počkej chvíli. To zní jako fakt příšerný plán.
Jo, to taky je. Jenže ty to nevíš.
A to nejhorší? Může ti trvat spoustu let, než zjistíš, že problém možná byl v tom, že ses snažila až moc.
Dobře si pamatuju, když jsem vyhořela poprvé. Bylo mi něco přes dvacet a tvrdě jsem pracovala. Měla jsem radost ze své první práce. Že ji zvládám. Navíc byla docela zajímavá. Měla jsem skvělé kolegy. Ne tak skvělého šéfa, ale dobře, všechno nemůže být dokonalé.
Pracovala jsem. A pracovala. A najednou jsem se každé ráno třikrát vracela domů, protože jsem si nemohla vzpomenout, jestli jsem zamkla. Každé odpoledne jsem dlouho spala. Postupně jsem přestávala zvládat společenské věci. Byla jsem podrážděná na rodiče.
A pak jsem narazila do zdi. Jenže jsem si vůbec neuvědomovala, že se to děje.
Nikomu jsem neřekla, že sotva stojím na nohou.
Prostě jsem se sebrala a šla do práce.
Když nikdo nebyl poblíž, byla jsem víceméně zombie.
Ale myslela jsem si, že jsem slabá.
Že je to něco, co si musím vyřešit sama.
Protože jsem neviděla nikoho jiného, kdo by se trápil stejným způsobem.
DOPAMILLA: To je trochu absurdní. Skrývala jsi to, jak jen to šlo, a pak jsi čekala, že o tom ostatní budou psát do novin nebo co?
Jo, teď už vidím, že to nebyl zrovna nejchytřejší způsob uvažování. Ale co já jsem tehdy věděla? Nikdy jsem neslyšela o něčem, čemu se říká vyhoření. Myslela jsem si, že prostě nezvládám život a že je to moje vina.
A to zajímavé je, že tenhle cyklus, kdy zatneš zuby a tlačíš dál, se opakuje celé roky.
DOPAMILLA: Mě trochu dochází slova... To ti přece muselo dojít, ne?
No Dopamillo. Je to vlastně docela logická strategie, pokud nevíš, že existují jiné možnosti.
Pokud si myslíš, že všichni ostatní vynakládají stejné množství energie jako ty, ale mají lepší výsledky, pak je ten závěr skoro nevyhnutelný: „Musím se prostě zlepšit.“
Není to tak?
Nenapadne tě: „Možná na tohle spotřebovávám nepřiměřeně velké množství energie.“
Jak můžeš vědět, že je něco těžké, když jsi nikdy nezažila alternativu?
DOPAMILLA: No dobře, když to říkáš takhle, tak ti to věřím. Ale stejně je to zvláštní.
A víš co? Ono je na tom vlastně něco strašně zvláštního: Nedokážeme porovnat, kolik energie na něco spotřebujeme my a kolik ostatní. Vidíme jen výsledky.
Pokud tě něco stojí třikrát víc mentální energie než někoho jiného, nikdo to nevidí.
A často to nevidíš ani ty sama.
DOPAMILLA: Počkej. Jako, že si člověk nemusí všimnout, že spotřebovává spoustu energie?
Dobře, dám ti pár příkladů, jak možná funguješ nebo jsi fungovala dřív. Není vůbec jisté, že by ti to připadalo nenormální. Mně to tedy nepřipadalo.
Myslela sis, že si dobře pamatuješ schůzky a porady.
Ale pravda byla taková, že jsi měla tři budíky, připomínku v kalendáři a lísteček nalepený na lednici.
Myslela sis, že jsi organizovaná.
Ale pravda byla taková, že jsi každý týden strávila několik hodin organizováním všeho jen proto, abys neztratila kontrolu.
Myslela sis, že jsi připravená.
Ale pravda byla taková, že sis před každou schůzkou přehrávala v hlavě všechny možné katastrofické scénáře.
Myslela sis, že jsi efektivní.
Ale pravda byla taková, že jsi všechno dělala na poslední chvíli a jako palivo ti sloužily stresové hormony.
Myslela sis, že jsi svědomitá.
Ale pravda byla taková, že ses smrtelně bála, že zapomeneš něco důležitého.
Myslela sis, že jsi společenská.
Ale pravda byla taková, že jsi polovinu dne trávila přípravou rozhovorů a polovinu večera jejich následným rozebíráním.
Myslela sis, že umíš věci dotahovat.
Ale pravda byla taková, že tě jejich dotažení stálo tolik energie, že už ti nezbyla na nic jiného.
Nikdy tě nenapadlo zeptat se, proč musíš na věci vynakládat tolik energie, zatímco ostatní vypadají, že je zvládají bez přemýšlení.
Nebo ano? Mýlím se?
DOPAMILLA: Ne, ty se nikdy nemýlíš. Samozřejmě že ne.
Takže když se mě zeptáš: Step, máš problémy s plánováním?
Tak řeknu, že ne.
Ale neřeknu ti proč problémy s plánováním nemám.
JÁ si totiž myslím, že jsem organizovaná.
Myslela jsem si, že je normální (nebo možná jen trochu quirky) mít několik to-do seznamů a post-it lístečků. Diáře. Notýsky. Nevěděla jsem, že ostatní nekontrolují svůj kalendář třikrát za hodinu, aby na nic nezapomněli. Nevěděla jsem, že ostatní nepotřebují milion připomínek, aby si zapamatovali jednu jednoduchou schůzku každý čtvrtek ve dvanáct.
Stejný čas, stejné místo každý týden.
A stejně se na ni dá zapomenout.
Nevěděla jsem, že ostatní TAKOVÉ nástroje nemají.
Nebo že je nepotřebují.
Nebo ještě hůř – že bez nich nejsou ztracení jako já.
DOPAMILLA: Ty jsi ztracená na úplně jiné úrovni, Step. Ty už jsi dosáhla levelu 13...
Dopamillo. Pamatuj, že tě můžu vypnout.
Dobře. Myslela jsem si, že mám všechno pod kontrolou.
Ale kdybych měla všechno pod kontrolou, proč bych musela kontrolovat kalendář patnáctkrát denně?
Až když jsem se v neděli takhle zeptala svého partnera: Máš příští týden hodně práce? Máš hodně schůzek?
A on úplně v klidu odpověděl: Nevím. Ještě jsem se nekoukal do kalendáře.
Teprve tehdy mi došlo, že na tom něco nesedí.
DOPAMILLA: Já jsem ve stresu už jen z toho, že to slyším. Jak se může nepodívat do kalendáře?
Přesně, že jo?
Nepodíval se do kalendáře?
Vždyť bylo osm večer v neděli.
Jak se do něj mohl nepodívat?
Jak mohl být tak klidný?
Jak mohl vstoupit do nového týdne takhle naslepo?
Tak nepřipravený?
Protože kdybys stejnou otázku položila mně v době, kdy jsem měla normální zaměstnání, nejspíš bych měla dokonalý přehled o všech schůzkách, které mě čekají. Na většinu z nich bych už byla připravená tím, že bych si v hlavě rozebrala možné výsledky, prodiskutovala různé varianty sama se sebou, připravila strategie, jak dosáhnout požadovaného výsledku, a vytvořila krizový plán pro případ, že se požadovaný výsledek nedostaví.
Dobře, možná ne pro všechny.
Ale minimálně pro ty nejdůležitější.
A myslela jsem si, že tohle dělají všichni.
DOPAMILLA: Jasně. Když vidíš jen bílé ovce, nenapadne tě, že existují černé.
Jo, Dopamillo. Často si vzpomenu na tenhle příklad z filozofie, když jsme se učili o chybných závěrech. Protože tehdy jsem ve skutečnosti moc ovcí neviděla. A ty, které jsem viděla, byly bílé. Takže jsem ten příklad vůbec nechápala.
Když jsi nikdy neviděla černou ovci, myslíš si, že existují jen bílé.
No jasně. Vždyť jsou přece jen bílé ovce.
DOPAMILLA: Haha, to jsi v Norsku asi ještě dlouho nebydlela.
Ne, to nebydlela. Ale když jsem pak opravdu viděla černé ovce, úplně to se mnou otřáslo.
Protože co dalšího jsem považovala za bílé ovce, zatímco kolem byla spousta černých, jen jsem se pořádně nedívala?
No a vtipné je, že jednou z těch černých ovcí jsem byla já sama.
Když jsem po vyhoření začala pracovat jako au-pair, bylo to, jako by to za mě rozhodl nějaký vnitřní pud sebezáchovy. Práce au-pair po mně vyžadovala úplně jiný druh energie a umožňovala mi fungovat i tehdy, když jsem ve skutečnosti nefungovala.
A pak, když jsem začala studovat, narazila jsem v jednom ženském časopise na citát: Když dojdeš tak daleko, že už nedokážeš udělat ani krok navíc, jsi přibližně v polovině toho, co ve skutečnosti zvládneš ujít.
Zmiňovala jsem ho už ve své úplně první epizodě.
Jak pro mě ten citát představoval určité potvrzení.
Jasně.
Život má být náročný.
Jdeš správným směrem.
Umíš zabrat. Umíš makat.
Umíš se pořádně nadřít.
Umíš se zničit a ještě na sebe být pyšná.
Skoro jako bych slyšela nějakou vyšší moc, jak nadšeně tleská.
DOPAMILLA: No Step, já si nejsem úplně jistá...
Ne, a právě o tom to celé je, Dopamillo. Když nevíš, jak fungují ostatní, nemůžeš vědět, že je to nestojí tolik energie jako tebe.
A to je na tom možná to nejsmutnější.
Protože vydáváš obrovské množství energie jen na to, abys vůbec fungovala.
A zároveň si myslíš, že takhle to mají všichni.
Že jo?
Takže když máš pocit, že to nezvládáš, nenapadne tě nic jiného než to, že jsi slabá.
Že nejsi dost dobrá.
Že se nesnažíš dost.
A tak se začneš snažit ještě víc.
Tedy. Nechápej mě špatně. Neříkám, že všichni ostatní proplouvají životem bez problémů nebo bez námahy. Že je život pro všechny procházka růžovým sadem a lidé s ADHD jsou jedinou výjimkou. To NETVRDÍM.
To, co říkám, je: Jak máš vědět, že to ostatní nestojí tolik námahy jako tebe, aby působili normálně?
Protože tyhle potíže se můžou schovávat za všema těmi systémy, které jsi si vytvořila. A pokud kompenzuješ celý život, možná si ani neuvědomuješ, kolik práce navíc se skrývá za tím, co ostatním připadá úplně normální.
DOPAMILLA: Ty prostě musíš přestat být pořád tak strašně šikovná!
A pak je tu ten citát. Tam, kde někdo viděl motivační slogan, moje unavená hlava viděla vysvětlení. Něco, co můj život normalizovalo.
A vtipné je, že jsem na ten samý citát narazila asi o patnáct let později, když jsem byla tak strašně šikovná, hubla jsem, každý týden běhala dvacet kilometrů, držela přísnou dietu, nesnášela svoji práci a všechno stálo za houby. Někdo ho nalepil na zeď ve fitku a já si říkala: No vidíš. Jsi teprve v půlce.
Snaž se víc.
DOPAMILLA: Jo, to přece funguje.
Jo, fungovalo to.
Akorát že o pár měsíců později jsem byla zase vyhořelá. V depresi. A úplně na dně.
Opravdu jsem nedokázala fungovat.
DOPAMILLA: Co třeba si dát energetickou tyčinku?
A co jsem si myslela?
No přece že bych se měla víc snažit.
A šla jsem do práce.
Protože na tom všem je nejzajímavější tohle: Člověk VŮBEC netuší, že na něco spotřebovává obrovské množství energie, zatímco ostatní to dělají o něco automaticky. O něco snadněji. O něco méně vyčerpávajícím způsobem.
Ale ve skutečnosti se děje něco jiného:
Jsi černá ovce.
Jen o tom nevíš.
Nemáš nejmenší tušení, že jsi černá.
A makáš jako blázen, abys vypadala jako bílá ovce. Protože kolem sebe vidíš jen bílé ovce, že jo?
DOPAMILLA: Teď budeme ještě počítat ovce?
Ne, Dopamillo, nebudeme.
Moje pointa je následující:
Nechodila jsem kolem a neříkala si: Panebože, kolik energie spotřebovávám.
Říkala jsem si: Takový je život. Že jo? Vždyť jsem byla teprve v půlce, takže zvládnu víc. Mnohem víc. Jen kdybych se víc snažila.
Myslela jsem si, že každý má v hlavě otevřených sto záložek.
Myslela jsem si, že každý musí kontrolovat kalendář patnáctkrát denně.
Myslela jsem si, že každý tráví nedělní večer obavami z nadcházejícího týdne.
Myslela jsem si, že každý je unavený.
Myslela jsem si, že každý se musí nutit procházet stejnými věcmi.
Jediný rozdíl byl v tom, že oni to zvládali lépe než já.
Nechodíš kolem a neříkáš si: Jsem černá ovce. Ostatní jsou bílé a je naprosto v pořádku být jiná.
Neříkáš si, že to, čemu jsi říkala organizovanost, byla ve skutečnosti kompenzace.
Říkáš si: Jsem docela mizerná bílá ovce.
Bože, měla bych se sebou něco dělat.
DOPAMILLA: Já už tady začínám dostávat chuť na skopové ...
Dopamillo, tohle je vážné. Protože když se mluví o obtížích v běžném fungování a někdo se tě zeptá, jestli funguješ, spousta dospělých žen nebude přemýšlet o tom, kolik energie je stojí vůbec fungovat.
A právě proto to někdy přehlédnou i lékaři nebo psychologové.
Vidí ženu, která má práci, děti a vzdělání.
Nevidí, kolik ji to stojí.
Spousta z nás by odpověděla „ne“, kdyby se nás někdo zeptal, jestli máme potíže s běžným fungováním, právě proto, že jsme netušily, že existuje i jiný způsob fungování.
Ne proto, že bychom lhaly.
Ne proto, že bychom neměly náhled.
Ale proto, že naše realita prostě vypadala jinak.
Pokud celý život vytváříš systémy na to, abys kompenzovala, tak ti to připadá normální.
Je to trochu jako člověk, který celý život chodí s dvacetikilovým batohem na zádech.
Když se ho zeptáš:
„Dokážeš chodit?“
odpoví:
„Jo.“
Co ale neví, je to, že většina ostatních ten batoh nenosí.
DOPAMILLA: Aha. Tak tohle mě fakt zasáhlo.
A právě v tom je ten paradox.
Všechny ty systémy, které sis vybudovala. Veškerá ta energie. Veškerá ta kontrola.
To není důkaz, že ADHD nemáš.
To je ta cena, kterou za to platíš.
Jen ji nikdo nevidí — a často ani ty sama ne.
Protože si myslíš, že takhle to mají všichni.
A možná právě proto tolik žen po diagnóze říká, že cítí zároveň úlevu i smutek.
Úlevy, protože věci konečně dávají smysl.
Smutek, protože si uvědomí, jak tvrdě celou dobu pracovaly, aniž by o tom věděly.
Ne nutně smutek z diagnózy samotné.
Ale smutek z toho, že si tu extra námahu vykládaly jako vlastní osobní selhání.
DOPAMILLA: To je vlastně docela smutné.
Že jo?
A proto je ještě smutnější, když je člověku diagnóza odepřena.
Protože diagnóza je vlastně nový způsob, jak porozumět sama sobě.
Proto je důležité diagnózu získat.
Aby ti někdo potvrdil, že nejsi blázen.
Že nejsi k ničemu.
Že se nemusíš stydět a snažit se ještě víc.
Je to určitý druh vysvětlení všeho, čím sis prošla.
Alespoň pro mě to tak je.
Pro mě je diagnóza poplácání po rameni, které říká: Step, byla jsi statečná.
Opravdu ses musela hodně nadřít, abys dokázala to, co jsi dokázala.
A víš co?
Existuje vysvětlení, proč je to pro tebe tak těžké, OK?
Není to tvoje slabost.
Jen tvůj mozek funguje jinak.
Ne hůř.
Ne špatně.
Jen jinak.
A to je naprosto v pořádku.
Protože teď se můžu naučit, jak s ním spolupracovat.
Tak, aby to nebylo tak vyčerpávající.
Mám radost, že jsem konečně dostala správný návod k použití.
DOPAMILLA: Ty přece návody nesnášíš!
To ano.
Ale tenhle jeden miluju.
Někdy to skoro vypadá, jako by veřejná debata vycházela z předpokladu, že lidé po diagnóze touží.
Jako by diagnóza sama o sobě byla nějaká výhra.
DOPAMILLA: Trochu přeháníš, ne?
Ano, trochu přeháním. Protože jsem dost naštvaná. Pro mě to bylo přesně naopak.
Diagnóza nebyla ta výhra.
Tou výhrou bylo vysvětlení.
Pro mě to není ani o penězích od úřadů, ani o lécích, ani o nějakém zvláštním zacházení.
Pro mě je to o jediné věci: O tom pocitu, že jsem špatně. O potvrzení, že nejsem blázen.
Že můžu trochu polevit.
Že se svět nezhroutí, když nebudu dokonalá.
Protože ve skutečnosti nejde o samotné ADHD.
Jde o to, co se stane, když celý život vykládáš všechny známky přetížení jako důkaz, že by ses měla snažit ještě víc.
A to nezmizí automaticky v den, kdy dostaneš diagnózu.
Protože zvyk tlačit sama sebe bývá často mnohem starší než samotná diagnóza.
Můžeš vědět, že máš ADHD, a stejně si myslet, že řešením je pracovat ještě o trochu víc.
Můžeš vědět, že jsi černá ovce, a přesto strávit polovinu života snahou stát se bílou.
Protože ve skutečnosti jde o to zjistit, že ses celý život měřila špatným metrem.
Zjistit, že označení „vysoce fungující“ je nálepka, která lže.
DOPAMILLA: Jo! No konečně si to řekla!
Jo.
Pro mě diagnóza znamenala, že si konečně můžu dovolit trochu polevit.
Svolení přestat brát každou překážku jako důkaz, že bych se měla víc snažit.
Svolení přistupovat sama k sobě s větším pochopením.
A možná ze všeho nejdůležitější: Svolení přestat plýtvat veškerou energií na snahu být bílou ovcí.
Pro mě diagnóza není žádost o zvláštní zacházení.
Pro mě je to možnost dát lidem šanci fungovat podle jejich vlastních předpokladů.
Je to pokus najít způsob fungování, který mě úplně nezničí.
Způsob, který mi umožní žít.
Ne jen přežívat.
A jestli máš občas pocit, že jsi jediná žena na světě, která dokáže zapomenout, co šla udělat, uprostřed toho, že právě dělá tři jiné věci, tak nejsi.
Přesně proto vznikl PROSTOR.
Místo pro ženy s ADHD, které už nebaví všechno zvládat samy.
Místo, kde nemusíš předstírat, že máš všechno pod kontrolou.
Místo, kde nemusíš vysvětlovat, proč jsi unavená, i když jsi celý den „nic moc nedělala“.
Nemusíš nic psát.
Můžeš si jen číst, poslouchat a zjistit, že nejsi jediná.